Jdi na obsah Jdi na menu

Army Run Major

21. 7. 2018

Zdravíme všechny sportovní nadšence,

         je to až neobvyklé, že vydáváme report tak brzy, ještě když máme takový skluz, ale dlouho nás něco tak moc nerozčarovalo, jako dnes náš první ARMY RUN Major. Nejdřív uklidním své vyhrocené emoce a společně se přesuneme ještě na pozitivní začátek závodu.

         Po delší procházce od tramvajové zastávky Chmelnice se po nějaké chvilce dostáváme do centra dění závodu. Přicházíme jakousi lesní cestou, která nevypadá jako klasická cesta, kterou normálně lidé chodí, ale co, dostala nás sem, a to nám stačí. Začíná první rozkoukávání po centru závodu, kde vidíme startovací oblouk již s pár chystajícími se závodníky, stánky s občerstvením, stánek na vyprání věcí po závodě a další. Všechny stánky jsou na rovném a dosti prostorném místě, takže tohle se nám líbilo. Jediné, čeho jsme si z počátku nevšimli, byl nedostatek odpadkových košů, což bylo ke konci nepřehlédnutelné. Před zahájením závodu byla kapacita dostačující, nicméně okolo 1 hodiny to byla spíše skládka, než čisté a spořádané zázemí závodu. Organizátoři si pak za tu skládku zodpovídají sami, a navíc závodníci místy ve skládce i běželi (narážím na ten humus, kterým jsme probíhali, viz spacáky bezdomovců a všelijaký bordel po trati), proto jej nemusí trpět ještě v zázemí závodu, nebo ne? Dost by mě zajímalo, jestli pytle někdo vyměnil, nebo to tam nechali takto přetékat do té doby, než závod plně neskončil, ale jelikož jsme znechucení odjeli dřív, na tuhle otázku neznám odpověď…?!

         No nic, jdeme dál…ještě pozitivně naladěni jdeme ke stánku s registracemi, kde očekáváme další překvapení v podobě nedořešené platby od Ondry (poznámka – zaplaceno měl, potvrzení též, jen na webu až do dnes viselo, že není potvrzený a nezaplatil), platbu mimojiné řešil s organizátory asi půl roku a ani po tak dlouhé době se neodhodlali k písemnému vyjádření a změně, ale na druhou stranu jsme vše vyřešili na místě. Bez jakéhokoliv průkazu totožnosti tedy obdržíme čísla (poznámka – bez kontroly? Divné, ale co) a startovní balíček a poté si jdeme projít zbytek arény. K vidění jsou zde stánky se suplementací, občerstvením a další, myslím si, že z této stránky není co vytknout, navíc pračky na vyprání prádla po závodě hodnotíme velice kladně.

         No a pomalu ale jistě se blíží náš start závodu, přičemž vidíme ještě dobíhat jako prvního do cíle Martina Svobodu. Jdeme se tedy ještě zeptat na první dojmy a hlavně, kolik měla trať kilometrů, když tady byl tak rychle (okolo 1:04hod.). Celkem překvapení se dozvídáme o problémech se značením a že trať neměla ani 9km, což nám přijde i tak divné, ale zatím to neřešíme, říkáme si, že budeme alespoň dřív cíli. Jdeme se tedy rozběhat a protáhnout, což nám dnes výjimečně zabere nějak podezřele více času, protože do koridoru se dostáváme se zpožděním a tudíž první místo ve vlně nás již nečeká, musíme si stoupnout do druhé řady. Tady na nás začíná řvát jakýsi voják (zapomněl jsem jméno, ale tady s kapitánem jsme se již potkali na 360 challenge - Henry? laugh), který svou práci bere velice zodpovědně. Připadám si jak malý kluk, kdy na mě takhle řvala máma, když jsem přišel pozdě domů, ale beru to s úsměvem,a tak odpovídám (řvu) na to, na co se voják ptá. Seřadí nás do šestistupu a pomalu ale jistě se jde na věc. Už se jen domluvit, kterou barvu dýmovnice chceme a vše je připraveno. Dýmovnice se ujímá mladá vojanda a přísný kapitán odpočítává 5, 4, 3, 2, 1 a závod je zahájen.

         Již od začátku je nám jasné, že chceme jít na bednu stůj co stůj, takže strategie na prvních pár metrů je jasná, udělat si co největší náskok a co nejrychleji utéci soupeřům. Pneumatiky hned za startem tudíž přelétáme jako laňky a brzy se dostáváme do vedení, což není překvapení, když vybíháme z poslední vlny v 11:30, kdy největší esa už jsou dávno v cíli. Následuje prudký kopec dolů ze svahu, který evidentně pocítil několik set běžců před námi, a tudíž tak i podle toho vypadá. Prach se víří všude okolo a bezpečnost je nezbytná, ta však neplatí pro Ondru, který ten svah seběhne snad na dva kroky rychlostí větší než Bolt. Chvilku si říkám, jestli mě dole smete nebo ne, naštěstí se to obešlo bez problémů. Vyseknu mu dole poklonu a pokračujeme společně bok po boku dál. Tempo je vražedné, ale nutné. Následuje dlouhá rovinka, kde se očekává roztržení závodníků, v našem případě však běžíme už jen my dva a nikdo za námi. S opravdu svižným tempem běžíme lesíkem vstříc první překážce - nošení břemene, v tomto případě batohu. Doběhneme k místu, kde stojí dobrovolnice a kde leží desítky batohů, načež je nám řečeno, batoh na záda a nahoru pro náboj. To jsme ještě netušili, že třeba vlny před námi neměly označeno, kam až mají batoh vynést a ještě ke všemu zde neměly ani ty náboje, které jim pak zkomplikovaly finiš. Celkem tragédie, když už tady u první překážky vzniklo tolik nedorozumění a dohadů, kterým se dalo snadno předejít. My však vynášíme batoh až k silnici, kde je malý cácor pásky a dva kýble nábojů. Bereme náboj a pelášíme rychle zpět dolů. Dole odhazujeme batoh a úprkem utíkáme dál. Během další cesty, kde trasa vedla pořád nahoru a dolů, jsme si zažili i pády o spoustu kořenů, které tajuplně vykukovaly ze země a kterým jsme se opravdu kolikrát nevyhnuli. Jak se ale říká, spadni 5x, zvedni se 6x.

         Po celkem už dlouhém a nudném běhu nahoru a dolů konečně přibíháme k další jakoby překážce. Přelézt čtyři k sobě přilepené pneumatiky. Nad touto překážkou nemělo ani cenu zastavovat, a tak ji směle překonáme a šupajdíme dál. Následují zase další seběhy a výběhy do kopců, což začíná být celkem nuda vzhledem k tomu, že překážka je jednou za 2km a ještě ke všemu nějaká typu přelez, podlez, nebo přeskoč. Pomalu se skoro začínáme nudit. Cestu nám zpříjemňuje vířící se prach pod vlivem našich těžkých nohou a došlapů. Ani nechtějte vědět, jaká krásná černá nudle to na konci závodu byla. No a konečně, cca na 2,5km přišla eliminující překážka, střelba z praku. Dobíháme celkem udýchaní, neboť cestou dolů z kopce běžíme hlava nehlava s tepovkou skoro na kraji smrti, takže pár metrů před střelbou přecházíme do chůze a do koncentračního modu, abychom uspěli. Jediný zkušený a vlídný dobrovolník nám podává praky a vysvětluje co a jak. Mezitím se za námi plácá jeden z předešlých závodníků a s představou, jak mu to na té vyhřáté asfaltce jde, se k němu rozhodně připojit nechceme. Bereme kuličku a vkládáme ji do praku. S mým rozrušením mi kulička ještě před vypuštěním praku utíká z kapsy a kutálí se pryč. Teď si říkám, jestli se to počítá nebo ne, naštěstí dobrovolník mi rychle podává novou kuličku a říká, že to nevadí. Potěšen ji beru do ruky a jdu jakoby na druhý pokus. Mezitím střílí Ondra a bohužel míjí. Prvních 30 angličáků je na světě. Střílím já a trefuji. Uf uf, to jsem rád, ale Ondrovi to fakt nezávidím. Celkem potupně stojím nad Ondrou a snažím se ho podporovat v urychlení jeho trestu, ale jelikož Ondra burpees nesnáší, celkem se s nimi pere (čti sere laugh). Trvá mu to neskutečně dlouho (2:42 dle hodinek laugh hrůůůůza!) a já se začínám cítit trapně, že tam nad ním jen tak stojím a nemůžu mu pomoct. Ale pravidla jsou pravidla, které říkají, že trest musí absolvovat ten, kdo nesplnil překážku a trest si nelze rozložit mezi týmové kolegy a ani jeho kolega nemůže pokračovat bez něj na trati. Po nějaké chvilce konečně hotovo a my můžeme pokračovat. Přeci jen po těch 30 angličácích je těžké se pro Ondru rozeběhnout, ale já mu nedávám odpočinku. Nastavuji mírnější tempo a běžíme vstříc další překážce -> konečně nějaké ručkování!

         K té dobíháme celkem rychle, ale i tak je pro Ondru potřeba trochu času na vydýchání, já mezitím hravě přeručkovávám. Za malou chvilku mám opět Ondru v patách a běžíme do tunelu. Ten proběhneme a na jeho konci je jakýsi dřevěněný žebřík, který nám má pomoci k vyšplhání nahoru na tunel. Vyšplháme a pokračujeme dál křovinami a lesíkem nahoru na Vítkov. Během naší běžecké kariéry se nám však ještě nestalo, že bychom probíhali takovým strašným a odporným bordelem. Jako jedna věc je pestrá trať, ale takhle pestrou jsme si ji opravdu nepředstavovali. Odpadky a všelijaké věci po bezdomovcích všude, kam jsme se podívali, skoro jsme se báli se tady dotknout i stromu. Raději rychle vybíháme na vrchol, kde nás čeká dalších pár primitivních překážek jako přelezení sítě a vyšplhání na žebříku. Pomalu si říkáme, jestli neběžíme dětský závod, protože doposud nepřišla žádná překážka, která by byla vyzývající. Vše s klidem zvládáme a přesouváme se na převracení pneumatiky, která byla na přímém slunci tak rozehřátá, že ji člověk byl schopný udržet jen pár vteřin. Převrátíme pneu tam i zpět a šupajdíme opět dolů z kopce.

         Tempo z kopce se opět zvedá a přichází druhý dech. Opět probíháme odporným feťáckým zákoutím, které nás dovede k lukostřelbě, kde je značná fronta lidí. Když se přiblížíme blíže, vidíme, že na stole leží asi 4 luky. Nechápeme, na co ti lidé tedy čekají? S prosíkem se tedy hrneme dopředu a bereme luky, které volně leží na stole. Bereme šíp a hrajeme si na Legolase. Prvně mi šíp malinko prokluzuje zpocenými prsty, a tak jej chytnu tak, jak jsem to vídával ve filmech. Dlouho nepřemýšlím a vypouštím šíp. Zásah do srdce to sice nebyl, ale kdyby to byl můj protivník, tak by přišel o játra laugh

         Ondra též zasahuje a následuje příkmější kopec nahoru. Pod silným žárem slunce se mu vydáváme vstříc. Naštěstí kopec není dlouhý a kousek za jeho vrcholem je občerstvovačka, kde nás čeká druhý chod šéfkuchaře (první byl pojídání červíků, který jsem zapomněl zmínit) Musím říct, že na to, že jsem se tohoto chodu obával, mi celkem chutnalo, jediné, co mi vadilo, bylo to, že mi červík uvízl v zubech a nesl sem si jej skoro až domů, no co, dobrá památka, ne? Zmoření vedrem dobíháme k občerstvovačce celkem unavení a lijeme na sebe vodu po litrech. Trávíme tady poměrně dlouhou dobu, protože jsme byli dehydratovaní a pod tím pařákem jsme byli na kraji zhroucení. Po troše závlahy chytáme další dech a vrháme se na schody, které následují. Ovšem tady nastává další neshoda, neboť každý si zde dělá, co chce. Někdo skáče po jedné noze, jedni vůbec, druzí to vychází pěšky. Ptáme se tedy dobrovolníků, jak to tedy je, ti však také tápou. Nakonec z nich vypadne, že máme chvíli skákat po jedné, pak po druhé a nakonec po obou. Řeknu vám, že po sledování toho, co někteří závodníci před námi předváděli, jsem vážně nevěděl, co je to za překážku, kde každý druhý podvádí a nikdo to nekontroluje. My si však poctivě odděláme to svoje a trošku nechápavě se vydáváme dál.

         Přichází nejvíc nudný a opět dlouhý běh podél silnice a železnice u Vítkova.  Už trochu stereotypně trasa vede chvíli nahoru pak dolů, během cesty překonáváme opět primitivní překážky jako sítě, pneumatiky či bunkry (i když ty byly alespoň trochu zajímavý - když pomine ten humus u nich...). Stále velká nuda. Když mi pak v cíli říkali, že jsem absolvoval 40 překážek, kdybych měl vyškrtnout překážky typu přelez, podlez, přeskoč, tak bych řekl, že jsem jich absolvoval tak 5 a to bych možná ještě přidával. Ale zpátky na trať.

         Vracíme se na místo, kde jsme poprvé míjeli první občerstvovací stanici, která opět bodne, jelikož těch několik desítek schodů, které předcházely, opravdu stály za to. Opět se polijeme od hlavy až k patě a vybíháme asfaltkou už pomalu směrem k aréně. Opět nás nemine záživná překážka jako podlezení pneumatiky, po které následuje opět skvělá překážka síť. Sítě, pneu, podlézání a přelézání už nám začíná pomalu ale jistě lézt krkem a pomalu se v nás rodí myšlenka, jestli vůbec ještě nějaké challengující překážky přijdou. To nám hned vyvrátí šikmé stěny a tzv. překážky. Na obou překážkách šlo o přelezení dřevěné stěny, která byla ve výšce našich rukou, takže pro nás žádný problém, ale jelikož jsme přibíhali a stále zde bylo hodně malých lidí, nestyděli jsme se jich pár přeházet přes, a poté jsme pokračovali. Už nás čekalo jen pár metrů, když jsme viděli na hodinkách 9km, říkali jsme si na základě toho, co nám říkal Martin, ale kdepak, asi běžel jinudy laugh

         Ještě jsme museli na střelbu z pušky, kterou jsme mimojiné zvládli oba na výbornou, no a konečně byl slyšet hluk z arény. Věděli jsme, že jsme blízko. Vybíháme strmější kopeček a na jeho vrcholu už vidíme spoustu fandících lidí a dalších pár překážek. Také konečně po dlouhé době slyšíme povzbuzující hlas mamky, která na nás řve, ať makáme, což nás ještě víc vyburcovalo, ale bohužel před námi byla spousta lidí a my tak museli na překážkách čekat. Jako první nás čekala pro nás novější překážka podlezení pneumatik (nečekaně), které však byly proklatě nízko u země. Takový dva špekouny, jako jsme my, to malinko zpomalilo, co si budeme povídat, ale dali jsme to. Ještě aby ne, když jsme museli. Ale abyste si to představili ve skutečnosti - představte si, jak dolujete poslední ždibíček z tuby pasty ven. Tak takhle sexy jsme byli laugh

         Jako další, co nás čekalo, byl ostnatý drát a plazení pod ním, ale moc hezká vyhlídka to nebyla a to kvůli povrchu, na kterém jsme se měli plazit. Spousta kamení (a někde i sklo?!) a ještě hromada lidí, která nám tam překážela a díky kterým se nám naše plazení 2x prodloužilo. Horší jak fronta v Albertu na banány... Jakmile se prokoušeme ostnáčem, přichází absolutně nejlepší překážka z celého závodu – paintball. Pointa této překážky je jednoduchá, způsobit bolest běžci a naopak sebe pobavit. Náš střelec se tím očividně hodně bavil a rozhodně to byl zkušený střelec, protože ikdyž jsem probíhal spolu s dalšími 5 lidmi, tak i na mě došlo. Naštěstí jen jeden zásah, který jsem ani tak moc necítil, ale co jsem viděl u jiných závodníků, tak některé rány mu opravdu sedly laugh Poté následuje přeskok přes jámu pomocí dřeva a nakonec nevalně proslulá sít, OPĚT!!

         No a cílová rovinka o několika překážkách je nyní před našima očima. Už ani neběžíme, neboť lidí všude tolik, že přes ně ani nevidíme. Dostáváme se k první překážce, šikmé stěně, za kterou je natažené lano asi cca 10m dlouhé nad zemí. Nechvalně proslulá překážka, která mnoha závodníkům pálí kotníky a lýtka. Jen když si vzpomenu na Svídnický extrém, kde mě to stálo kotník a hojení skoro několik měsíců, nebo na Heroes race, kde se naopak lezlo po řetězu, vždy to ve mně vyvolá určitou paniku. Po vystání fronty tedy uléhám na lano, tentokrát břichem dolů, a začínám se soukat. K mému štěstí a mokrému dresu sjedu do půlky lana strašně rychle a než si stihnu uvědomit, jak jsem se sem dostal, stojím na druhé straně. Jo! Přesně takhle bych si to představoval pořád!Teď si klidně i nahlas zajásám. Přecházím na ručkování po kovových tyčích a jako orangutan to hravě a ukázkově přeručkuji, stejně jako Ondra.

         Poté následují 3 nebo 4 jámy, které údajně měly být plné vody (ale skutečnost byla jiná a to taková, že v každé bylo asi 10cm vody) a potom pro nás nová překážka fatman, která spočívala v prolezení tunelu, nad kterým byla ve vacích voda, která průlez ztěžovala. Název překážky opravdu seděl, neboť když jsme se oba sunuli vpřed, bylo by to jako by na vás seděl slon. Jakmile jsme se vysoukali ven, přelezli jsme jen stěnu a postavili jsme se poslední překážce - shybům. Tady jsme opět zmateně koukali na vojandu, která říkala, že máme udělat 10 shybů, jestli máme náboj, který jsme celou dobu s sebou tahali, nebo 15 pokud jsme jej ztratili. Nebožáci z prvních vln ani náboj nedostali a museli za to dělat burpees, což také nebylo fér. A to nebudu ani zmiňovat to, co se dělo později, že si závodníci dělali shyby podhmatem, ikdyž se to nesmělo, byli si vzájemně na ramenou a všelijak si pomáhali. Tak buď to nedám a jdu na hendikep, nebo to dám, ne? Jednoduchá filosofie, opravdu nechápu, jaký to má význam, že ti všichni všude pomůžou, nebo tě přizvednou a tak?!

         Po celém závodě už jsem nad tímhle ani nepřemýšlel, protože tolik rozepří, co bych musel řešit při celém závodě, bych asi psychicky nezvládl. Protínám tedy cílovou pásku s bráchou v patách s vynikajícím časem a myšlenkami na výhru, když v tom se v zápětí dozvídám, že vyhlášení už proběhlo? A to ještě jakým způsobem? Opravdu jsem byl znechucený a to byl důvod, proč jsem se do dnešního reportu obul tak rychle a tak brzy. Nebudu to už dále rozvíjet, protože by to vypadalo, že jsem zaujatý a že jsem přijel závod jen pomlouvat, přičemž já si přišel závod hlavně užít a za tu cenu jsem dostal jen sušenku v cíli se psí známkou za 30,- a to nebudu ani zmiňovat, že někteří závodníci s rokem 2017, ale prostě celkově překážky, dobrovolníci, značení trasy, vyhlášení….dnes všechno špatně. Přejdu tedy rovnou ke shrnutí a celkovému zhodnocení závodu.

 

Negativa

  • Potom, co byl minulý rok Armyr run 2x zrušen, očekával jsem (a nejen já), že úroveň bude díky tomu nejvýše za poslední roky, bohužel opak byl pravdou a to mě a ostatní závodníky velice zklamalo…obzvláště teď, kdy všichni čekají, že se Army run zase postaví zpět na nohy a zvedne svou slávu jako dřív, ale dneškem si spíše vykopal hrob.
  • Co se týče dobrovolníků, je to pořád dokola a dokola ta stejná písnička. Naštěstí jsou organizátoři, kteří se však snaží naslouchat a své chyby se snaží zlepšit. V případě Armu runu chápeme, že sehnat dobrovolníky je těžké, ale na druhou stranu ikdyž jich je pár, tak jejich informovanost musí být 100%, není možné, aby závodník v čele probíhal kolem nich a ptal se jich na cestu, přičemž jejich odpověď je ve stylu, já nevím, asi dolů…to prostě nejde.
  • Co se týče značení, nezlobte se na mě, ale hájit se tím, že do 2 do rána značí organizátoři trať, mi přijde výmluvné….proč to dělat večer? Přijdu ráno, označím to, a kde jsou nejčastější problémy, tak tam někoho postavím, ne? Navíc trať a lokaci si vybral organizátor, takže vymlouvat se na bezdomovce a různé puberťácké partičky, že jim likvidují trať, nepřipadá v úvahu. Navíc domluva s MP by neuškodila..
  • Vyhlášení –  vyhlašovat vítěze, ještě když nedoběhli všichni, to už samo o sobě vypovídá o (ne) zkušenostech organizátorů, asi očividně neznají příběh Jirky Vacíka laugh ….
  • Vyhlášení a ceny- asi nejvíce úsměvný bod mé kritiky… to, že se organizátoři rozhodnou dát ceny všem prvním závodníkům na základě problémů ve značení trati (samozřejmě mimo nás, protože my byli ještě na trati, ale o to nejde) mi přijde opravdu úsměvné a ještě víc se bavím tím, že cenu za nejrychlejšího závodníka si údajně odnesl závodník na 87. místě….ať žije apríl laughlaugh K tomu snad ani není víc co dodat, protože tohle je čistě amatérské.
  • Podmínky- další velmi důležitý bod. Jestliže jsou určité podmínky napsané na webu závodu, očekává se, že se budou dodržovat. A ikdyž nejsou dodržovány závodníky, tak by měli alespoň ti dobrovolníci na toto upozorňovat! Jak je možné, že například v cíli, kde byli vojáci, si ani jeden nevšiml, jak se tam podvádí na shybech? Jak je vůbec možné, že někteří vůbec nedostali svůj náboj? Co se týče trestů nadarmo mluvit.
  • Překážky- za tu cenu, co všichni závodníci vlastně dostali? psí (vojenskou) známku, jednu sušenku a vodu. To ale není to podstatné, co je podstatné je to, jaké byly překážky. A jaké byly? Opravdu lowcost, co si budeme povídat. Jak již výše zmiňuji, samé podlez, přelez a atd. Od překážkového závodu to mělo opravdu daleko, ale zase na druhou stranu pro amatéry to mohlo být fajn, toto je čistě náš názor, nikomu jej nevnucujeme.
  • Medaile- i přesto, že zde žádné medaile nebyly, pouze ve formě vojenské známky, očekával bych, že by alespoň mohly být tohoto roku a ne jak někteří závodníci dostali z roku 2017
  • Organizace a domluva- co se týče organizace a domluvy myslím, že v tomto případě je na nejvyšší příčce závodník a organizátor by měl závodníkovi zajistit jak pohodlí, tak dostatečný přísun informací, které třeba v našem případě chyběly, viz registrace.

Pozitiva

  • Až na ty odpadkové koše klidné zázemí s pračkou a stánky, se sprchami a čistou vodou
  • Paintball nejlepší překážka, víc takových originálních

 

Předem se omlouváme za tak dlouhý a vášnivý report, ale dnes to prostě vyvolalo tolik emocí, že jsem je musel vložit na papír. Jsou to pouze naše postřehy a nikoho nechceme odsuzovat, ale též se snažíme, aby se závody prostřednictvím našich reportů zlepšovaly, aby tam byla nějaká zpětná vazba. 

No a hádejte, kde se uvidíme příště?

Vaše Dvojčátka

logo-nase.jpg

 

Náhledy fotografií ze složky Army Run Major


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Henry - Konecne

23. 7. 2018 18:56

Kluci - diky. Diky za konstruktivni kritiku a ne jen prazdny hate...
Az se dostanu ke kompu, spichnu toho vic, ale... Verte mi ze kdyz to slo, tak jsem u shybu sral snad kazdyho hecovanim o masle a mekkym tvarohu...

Bohuzel, naklonovat se jeste nemohu...

Kazdopadne zatim diky :)

Ondřej - Re: Konecne

23. 7. 2018 19:17

čau,
Není zač. Jsme alespoň rádi za to, že případnou kritiku umíte přijmout. Teď se ještě poučit a zapracovat na tom. Máte spoustu práce...

Klidně napiš. Můžeme se o tom pobavit.

To chápeme, ale byl si sám. A sám toho na x set lidí nezmůžeš. Chce to víc takových, jako si byl Ty ;) pak by to mělo smysl. Takhle z toho měl každý srandu...

O.

Vít - Fronta na lano

23. 7. 2018 11:55

"Po vystojení fronty tedy ulehám na lano"
Tak teď nevím, koho jsem to pouštěl na lano před sebe :-D
Jinak souhlas, organizátorům se to moc nepovedlo, bylo to mnohem jednodušší než loni, snad kromě toho horka :-)

Ondřej - Re: Fronta na lano

23. 7. 2018 12:16

Zdravím,
je dost možné, že bratra (Radka), páč já jsem čekal ještě asi 5min :D vím, že ten, kdo byl přede mnou, měl nějaké červené tričko - možná to byl i člen nějakého SRTG, už nevím...

Njn, je to tak. Bohužel...

Vít - Re: Re: Fronta na lano

23. 7. 2018 17:06

Jasně, pouštěl jsem Radka, tebe jsem ještě neznal :-)

Ondřej - Re: Re: Re: Fronta na lano

23. 7. 2018 19:13

tak tak :) ...

Zdeňka - Army run 2018

23. 7. 2018 9:55

Ahojky,
Už na startu jsem si vás všimla. Zaujali jste mne tím, že jste dvojčata a hlavně, že se i společně zajímáte o sport.

Co se týče článku výše, který sem jedním dechem přečetla bych ráda doplnila následují.. První část schodů jsme měli skákat po jedné noze, druhou část po druhé noze a zbytek jsme měli vyběhnout.. Vyste měli skákat?

Co se schybu týče, my tam nikoho neměli, takže jsme ani netušili, kolik?! A náboj jsme si měli nechat na památku?!

A dvojstena, tu jste nezmínili.. My ji museli zdolat s preskokem bez pomoci.. Video z army run zachycuje lidi, kteří zdolali první část, seskočí na zem, a buď sami nebo s pomocí zdolaji druhou část?! Za nás kdo neudělal 30 anglicaku..

No, tak jako tak to jdeme zkusit na Hlubokou. Toto bereme jako zahřívací kolo. Věříme, že se budou chtít zlepšit..

Tak ať se vám dobře a spolu běhá
Zdenka

Ondřej - Re: Army run 2018

23. 7. 2018 10:13

Ahoj,
to rádi slyšíme :) ...

U schodů jsme to pochopili tak, že první část jsme skákali po jedné noze, druhou po druhé a zbytek jsme skákali po obou. Dolů už jsme seběhli klasicky.

Smutné nooo...ano,byla to ,,památka" na nejhorší závod ever....člověk by čekal, že to bude alespoň nějaká část úkolu k překážce a ono nic. Nudaaaa...

Tak na tuhle dvojstěnu nám dobrovolník říkal, že ji máme vylézt, slézt a znovu vylézt. Takže i zde se rozcházely názory... Pro nás by bylo absolutně jednoduché to od té první přeskočit a jít dále. Bohužel...Ale alespoň jsme pomohli těm dole, co s tím měli problémy.

Doufáme, že se zlepší! Držíme Vám palce, hodně štěstí! Doufáme, že to nebude propadádak jako tady v Praze.

Vaše Dvojčátka