Jdi na obsah Jdi na menu

EPO Survival 2017

13. 5. 2017

 

Po týdnu jsme opět zpět tentokrát se zcela výjimečným reportem mimo naše zaměření, s netradičním závodem Hannah EPO Survival aneb MČR přírodní víceboj dvojic.

           Úvodem musíme představit závod, neboť se jedná o závod, který jsme se rozhodli vyzkoušet v rámci našeho celoročního zpestření od OCR scény úplně poprvé. Samozřejmě závod obsahoval disciplíny, které jsme znali, ale co pro nás však bylo nové, byl systém a způsob plnění disciplín v závodě. Epo survival je netradiční a zcela unikátní závod, protože obsahuje disciplíny, na které se například běžně nelze připravit a které Vás také do obrovské míry testují, jak fyzicky, tak i psychicky.

          Závod je ohraničen 13 hodinovým časovým intervalem a tím klade na závodníky velký tlak z hlediska plnění disciplín a především rozvržením sil na jednotlivé plnění úkolů. Závod je výjimečný v tom, že pokaždé obsahuje speciální disciplíny, které organizátoři vymýšlí, například slaňování z věže s kolem na zádech, slaněním z mostu do řeky, ferratty a další. Je to zkrátka závod, který Vás otestuje po všech stránkách a není tak primárně zaměřen pouze na výkon, ale převážně na spolupráci, organizaci, přemýšlení, plánování a odhodlání dokončit závod. Závod tedy obsahoval 14-15 disciplín a každá disciplína byla nějakým způsoben definována, nebo byla něčím specifická. Například od kdy je disciplína přístupná, kdy je poslední možnost disciplíny vyzkoušet a v neposlední řadě, jaké je bodové ohodnocení disciplíny. Na všechny tyto faktory si závodník musel dávat pozor. Jednak v závodě šlo o nasbírání co nejvyššího počtu bodů a jednak závodník musel počítat s časovým rozpoložením disciplín tak, aby vše stihl, jak si to on sám plánuje. Závod měl v propozicích uvedenou také povinnou výbavu, která musela být ve většině závodu neustále přítomna u závodníka. Povinná výbava obsahovala helmu, lékárničku, mobilní telefon, 500,-, buzolu, zdravotní pojištění, občanský průkaz, NRC folie a přední a zadní světlo u kola atd.

          Jednoznačně závod doporučujeme komukoliv, kdo si chce otestovat veškeré znalosti a dovednosti ve většině sportovních odvětví. Jednak protože je to výborné zpestření života a také proto, že je to příjemné odreagování od běžných rutinních činností. Navíc nabyté zkušenosti zcela jistě ještě v životě využijete.

 

A teď shrnutí závodu z našeho pohledu. Skutečně doporučujeme report dočíst až do konce, tentokrát máme spousty perliček. Disciplíny jsou seřazeny podle toho, jak jsme je absolvovali.

 

Start 3:00

Běh na cca 5km- Disciplína, která hromadně odstartovala EPO Survival. Úkolem v této disciplíně bylo, co nejrychleji doběhnout určitým okruhem zpět do centra závodu a odčipnout se. V doběhlém pořadí se přidělovaly body. Maximální počet bodů byl 240 a každá dvojice, která tě předběhla, ti ubrala 2 body z 240. Trasa byla přesně taková, jaká se obvykle běhá na OCR, takže to bylo naše kafe. Spolu s našimi tahouny Jirkou Vacíkem a Honzou Kušnírem jsme se klasicky postavili do první linie na startu. I přesto, že jsme nevěděli trasu, jsme si všichni v této disciplíně věřili. Jediné, co nás děsilo, bylo zabloudění, neboť první závodník v čele závodu má velice sníženou viditelnost, což se koneckonců Jiříkovi i potvrdilo a stálo ho to první místo v doběhu. Hned jak bylo odstartováno, Jiřík se vrhá do čela závodu a většinu závodu nás vede. Já s bráchou se držíme až do cíle v top 10. Trasa byla krásně členitá a bohatá na přírodní překážky, ale na to jsme všichni zvyklí, takže běžíme s klidem a jistotou směr cíl. Já si musím hodně vynachválit své nové botky, které mě svou skvělou podrážkou držely perfektně na povrchu a vůbec neklouzaly. Běží se nám, na to že jsou 3 hodiny ráno, výborně. Když už se pomalu přibližujeme k cíli, zrychluji tempo a prodírám se do top 5. Ke kontrole dobíhám v tomto pořadí, nicméně čip měl Ondra, který zůstal pár metrů za mnou, a to nás mezitím stihlo předběhnout ještě pár dvojic, takže celkově jsme alespoň obstáli v top 10, takže z běhu jsme byli velice spokojení!

 

Kajak- Přesto, že jsme celou noc předtím vytvářeli plán, podle kterého jsme se chtěli řídit, hned jak jsme doběhli, jsme se nechali strhnout davem. Všichni se rozutekli do kánoí a do kajaků, takže jsme šli též. Klasika. Stržení davem a nabytí euforií z dobrého výsledku z běhu jsem rozhodl, že půjdeme nejdříve do kánoe a pak uděláme kajaky, neboť jich bylo méně. Tady jsme si však s Ondrou neporozuměli a tento zásadní fakt ovlivnil zbytek našeho snažení v závodě. Já si vzal mapu na kánoi a Ondra mezitím vlezl do kajaku. Než jsem se stihl rozkoukat, Ondra seděl v kajaku s pádlem na kánoi a byl na řece. Ještě přitom držel mapu na kánoi. Už když vyrazil, věděl jsem, že bude zle. No co, alespoň si zaposiloval, když místo 200m, co měl ujet, ujel asi 10km. Vzhledem k tomu, že orientační čas na kajak byl 10 minut a Ondra po 30 minutách nikde na obzoru, věděl jsem, že použil mapu na kánoi a jede špatnou trasu. Skutečně to tak bylo a to znamenalo obrovské zdržení. Navíc vyděsil i mamku, která to rozhlásila tak, že to nakonec vyhlásil i pořadatel, aby všichni hledali kajakáře s pádlem na kánoi. Po neuvěřitelných 80 minutách vidíme na obzoru nějakého človíčka, který sotva pádluje. A to byl Ondra. Jen co doplul ke břehu, z jeho tváře a bahnitého umazání jsme věděli, že měl asi velice náročnou cestu. Já jsem moc dlouho neotálel a skočil do kajaku, abych alespoň minimálně stáhl ztrátu, kterou jsme nabrali. Po necelých 5 minutách se vracím.

 

Kaplička trail běh- Po celkem nevydařeném začátku na kajaku na nás padla deprese. Takto jsme si průběh závodu nepředstavovali, ale nevzdali jsme to a radši se vřítili do další disciplíny. Jelikož Ondra byl celý mokrý a zmrzlý na kost, rozhodli jsme se jít do trail běhu přes řeku kopcem nahoru směrem ke kapličce. Shodili jsme ze sebe přebytečné vrstvy, abychom až se namočíme, nemuseli táhnout přebytečná kila s sebou. Vrháme se tedy do řeky, která ve 4 ráno není nijak zvláště teplá, a brodíme se na druhou stranu břehu. Do půlky řeky jdeme ponořeni po pas, tak si říkáme, jaká to bude pohodička, když v tom zapadneme do vody až po uši. No a samozřejmě až k druhému břehu jsme museli plavat, takže jsme se tomu stejně nevyhnuli. Plavat ale umíme dobře, takže rychle přeplaváváme a míříme směrem vzhůru do strmého kopce. Malinko šokováni studenou vodou a chladným počasím nám malinko trvá, než se rozeběhneme. Po chvilce se však dostáváme opět do našeho tempa a začínáme to hnát. V krátké době se objevujeme na vrcholku kopce a pak nás čeká už jen dlouhý několika kilometrový seběh dolů zpět do centra závodu. Samozřejmě běžíme, jak rychle to jen jde. Když seběhneme celý kopec, na malou chvilku se ztratíme, protože v zápalu běhu jsme přehlédli značení a malinko si zaběhli. Rychle se tedy vracíme zpět na správnou cestu a následně už bez problémů míříme do cíle. Tato disciplína se nám moc líbila, neboť byla výborně naplánovaná a značená trať a ještě přitom to byl skvělý zážitek. Z vrchu bylo totiž vidět celé zázemí závodu a s východem slunce to byl krásný výhled.

 

Lanové centrum- Po přiběhnutí z kapličky jsme tedy rychle promýšleli nový plán. Tak trochu jsme se nechali inspirovat okolím, takže jsme se rozhodli splnit všechny disciplíny, které zažínají v zázemí závodu a až teprve pak vyrazit pryč. Tudíž jsme vyrazili do lanového centra, neboli tarzanie. Účelem této disciplíny bylo prostřednictvím horolezeckého vybavení se dostat přes určité překážky na stromě. Na konci tratě čekal čip na odčipnutí se/potvrzení splnění disciplíny. Pro nás spíše zábava, takže celkem hravě a bez velkých obtíží disciplínu splňujeme. Zabralo nám to velice krátkou dobu, což nám vyhovovalo, neboť je třeba zmenšovat manko, které jsme si vytvořili na kajaku, co nejvíce. Přitom jsme se nechali v akci zvěčnit naši hlavní fotografkou- mamkou. Slaníme tedy z posledního stromu a poklusem běžíme ke kolům se převléci a vrhnout se na další disciplínu.

 

OB klasický- Po rodinném rozboru jsme se shodli, že vyrazíme vstříc nám asi nejobávanější disciplíně- orientačnímu běhu. Doběhli jsme tedy ke startu, kde jsme se odčipli (začal nám tak 2 hodinový časový interval na splnění disciplíny) a kde jsme dostali mapu OB. Mapa byla celkem přehledná a měla měřítko 1:7500. Kupodivu jsem se v mapě hned zorientoval, a tak jsme hned vyrazili k první kontrolce. OB šlo absolvovat ve volném pořadí kontrol, což nám nahrávalo, neboť jsme si chtěli běh naplánovat tak, abychom stihli i lezení na skále, které bylo pouze součástí OB. Vybíháme tedy z centra dění a vbíháme do lesa. První kontrolka udává lokaci poblíž cesty, tudíž jí poměrně lehce nacházíme. Spolu s námi ke kontrolce dorazila dvojice slečen, která se nakonec s námi vydá na většinu OB. Postupně tedy hledáme jednu kontrolku za druhou. Kupodivu bez nějakých větších obtíží a co je nejvíce pozitivní tak, aniž bychom se ztratili. Toho jsme se totiž nejvíce báli, neboť naše zkušenosti s buzolou nejsou válné. Nakonec se ukázalo, že jsme byli schopni zvládnout celý OB bez použití buzoly. V průběhu sbírání kontrolek jsme zaslechli, jak si slečny povídají o čase a ohledně toho, do jakých kontrol se ještě pustí. V tom nám začalo vrtat hlavou:,, Proč to holky tak hrotí, vždyť času máme kolik chceme ne“? Nedalo nám to, a tak jsme se slečen zeptali, proč na tom čase tak lpí. No a k našemu údivu nám sdělili, že OB běh i s lezením je ohraničen časovým intervalem 2 hodin. Hned jsme se podívali na hodinky a zjistili jsme, že je za námi více než půlka už! Nastal zmatek a rychlá improvizace, jaké kontrolky ještě posbíráme a jak to uděláme, abychom stihli lezení. Rozmysleli jsme si tedy, že poslední 3-4 kontrolky vynecháme, abychom stihli jít na lezení, které pro nás bylo zásadní, neboť bylo hodnoceno vysokým bodováním (jak náročnou trasu vylezeš, tolik budeš mít bodů- my se chystali na 7 až 8). 20 minut před dovršením našeho limitu jsme již směřovali k našemu checkpointu- lezení na skále. Přestože jsme běželi, co nám síly stačily, k lezení jsme nedoběhli. Lezení, jak jsme se nakonec dozvěděli, bylo 6km od původní trasy, což jsme nevěděli a díky časové tísni jsme se museli ubrat směr cíl. Do cíle jsme to stihli jen tak tak, ale zklamaní, že jsme nebyli lézt a také proto, že jsme celou dobu při sobě táhli lezecké vybavení- zbytečně. Ve výsledku nám tyto body budou dosti chybět.

 

MTBSO- Do této disciplíny se zatím pouštět nechceme, neboť se jede téměř stejná trasa na kole, jako jsme teď běželi OB. Chceme si tuto disciplínu nechat na později, později se však ukáže, že ji vůbec nestihneme.

 

MTBO- Jelikož jsme měli z centra závodu téměř vše splněné (krom kánoe, tu jsme si chtěli nechat až úplně na konec), nastal čas vyrazit na kola. Převlékli jsme se, vzali na sebe opět lezecké vybavení (budeme jej potřebovat na slanění) a bágly a vyrazili jsme vstříc našemu několika hodinovému dobrodružství. Nejprve jsme měli v plánu posbírat kontrolky v pravém horním rohu mapy (viz přílohy) a především splnit hlavní disciplíny jako slanění, in-line brusle a biatlon. Zkontrolujeme tedy mapu a vydáváme se prvně ke slanění, odkud pojedeme pro první kontrolku. Cesta vede podél řeky, takže se nám jede celkem dobře. Časem se cesta ale zužuje a je čím dál víc nesjízdná. V cestě se objevují spadlé stromy, kameny a především kmeny ze stromů. I tak nás to ale nezastavuje. Zhruba v půlce cesty nás ale přepadne obrovský liják. Voda sice ještě nikomu neublížila, ale nejlepší a nejbezpečnější podmínky pro jízdu na kole poblíž řeky ještě v takovém terénu to nebyly. I tak zkoušíme v naší cestě pokračovat, ale počasí nám skutečně nepřálo. Po jednom pádu se rozhodujeme, zda vůbec má cenu pokračovat. Nechceme riskovat už žádné pády, či dokonce zranění, takže na nějakou tu 20 minutovku se schováváme pod strom a čekáme, než to alespoň minimálně přejde. Po zhruba 15 minutách déšť malinko ustává a my vyrážíme dál. I v malém dešti dorážíme k našemu prvnímu naplánovanému stanovišti - k mostu, kde se provádělo slanění a vyráželo se na in-line brusle. Promočení a trochu i zmrzlí se však do disciplín nepouštíme a pokračujeme podél břehu směrem výše k prvním třem kontrolám. První kontrolu nacházíme hned, takže pokračujeme směle dál. S druhou kontrolkou už je to složitější, neboť kontrolka byla na druhé straně řeky, což jsme zjistili, až když jsme přijeli do cíle a říkali nám to ostatní. Takže druhou kontrolku ponecháváme bez označení. Mírným stoupáním se ženeme k další kontrolce, která má být údajně u věže. Po krátkém hledání kontrolky v místě lokace jí však Ondra nachází a my můžeme mířit směr poslední kontrolka v pravém horním rohu mapy. Ta se nachází v lese o pár kilometrů dál. Jedeme jí tedy vstříc po rovné silnici, takže jedeme celkem rychle. Poté zatáčíme do lesa a začíná naše hledání kontrolky. V lese se chvíli zdržíme a hledáme, kde by ta kontrolka mohla být. Myslím, že můžu říci, že jsme se na takových 15 minut ztratili. Poté nás trochu nasměrovaly stopy kol v blátě a ty nám pomohly najít ten most, který jsme hledali. Z této kontrolky jsme se vraceli opačným směrem, než jsme přijeli, a tak se nám trasa zdála jednodušší. Od kontrolky celkem bez problémů nacházíme východ z lesa a míříme k in-line bruslím a slanění. Mezitím svítí už konečně trochu sluníčko a otepluje se.

 

Slanění- Po příjezdu k mostu, kde se slaňovalo, vylezlo sluníčko pěkně nahoru, což nám bylo velice milé, neboť jsme doteď trochu mrzli. U mostu bylo už více lidí a bylo vidět, že většina také čekala, až vysvitne sluníčko, koneckonců, komu by se chtělo slaňovat do studené řeky a ještě v dešti. Vzhledem k tomu, že jsme s sebou neměli žádný ručník, rozhodli jsme se ze sebe svléci všechno oblečení a nechat si pouze trenky, abychom si nemuseli prozatím uschlé věci máčet. Navlékli jsme na sebe tedy jen sedák s potřebným vybavením na slanění a šli jsme na most. Na mostě bylo 6 lan, která končila v půlce mostu. Most byl vysoký cca 10-15m? Při sdělení instruktáže od příslušných osob jsme se patřičně navázali na lana, přelezli most a slaňování mohlo začít. Pro nás jinak zcela běžná věc, neboť ji na lezení děláme dost často, takže žádný problém. Doslanili jsme ke konci provazu a nastal čas se lana pustit a žuchnout do řeky. To se nám ale moc nechtělo, neboť se nám líbil ten suchý pocit. Chvilku jsme tedy váhali a odhodlávali se, ale potom to Ondra odpočítal a plácli jsme sebou do vody. Po chvilce zděšení a překvapení jsme rychlými pohyby plavali ke břehu. Po chvilce už nám to nepřišlo ani tak zlé, ba naopak, celkem jsme se ještě vyrochnili. Vylézáme tedy na břeh a pelášíme opět se převléci, protože nás čekají in-line brusle.

 

In -line brusle - Po slanění jsme se tedy oblékli do suchého a rychle oblékli brusle. Vzhledem k tomu, že nám bylo řečeno, že si máme brusle nasadit už u mostu a jet nahoru, jsme rozkaz poslechli, ale nakonec jsme viděli, že někteří brusle nesou v ruce a kopec, který byl hned na začátku, nešlapou. To nás trochu překvapilo, protože jsme nevěděli, jestli to děláme opět špatně, nebo ne. Kopec jsme ale i tak vyšlápli na bruslích, nezávisle co dělají ostatní. Celá trasa byla malinko do kopce, kupodivu však nikoliv tak nahoru, jak jsme si mysleli. V pohodičce se to dalo sjet. Začali jsme tedy bruslit a k našemu překvapení to bylo velice odpočinkové. Trochu změna ve srovnání se šlapáním na kole, běhu a dalších aktivit. V poměrně rychlém tempu tedy odbruslíme necelých 10km podle hodinek. Co na bruslení však bylo nejlepší, byla závěrečná rovinka z kopce směrem zpět. Tím, že jsme šlapali většinu trasy do kopce, samozřejmě při návratu nás to celé čekalo z kopce. Z toho jsme měli trochu obavy, neboť Ondra neumí brzdit a já nemám brzdu. Naštěstí po dlouhém kopci dole přišla rovinka, na které se brusle samy zpomalily. Tam jsme museli sundat brusle a dojít zpět k mostu pěšky, neboť tento závěrečný kopec už byl opravdu strmý a díky klikatým zatáčkám i nebezpečný. Kdo by neuposlechl příkazy pořadatelů, byl by diskvalifikován. Sundáváme tudíž brusle a vyrážíme lesem zpět k mostu. Za necelých 10 minut jsme zpět u mostu a podle hodinek plánujeme další trasu a další směr jízdy. Vzhledem k tomu, že čas nemilosrdně hraje proti nám, jsme nuceni zvolit alternativu, že se něčeho musíme vzdát. Udělali jsme tedy provizorní plán, kde jsme se rozhodli jet už pouze podle bodového hodnocení a zbytek bohužel vypustit. Další zastávka tedy vrstevnice a dusman.

 

Dusman- Cestou směrem na dusmana jsme si to pěkně zkomplikovali. Vzhledem k tomu, že jsme potřebovali nahnat čas, jsme si udělali provizorní zkratku k dusmanovi, bohužel jak se ukázalo, spíše zajížďku. Navíc jsme lokaci poměrně dlouho hledali, neboť naše ,,zkratka“ nebyla až taková zkratka, jak jsme si mysleli. Bloudili jsme určitě dobrých 20 minut, přičemž jsme po takovém zdržení na to neměli už nervy, neboť jsme nutně potřebovali být už tam, abychom stihli ještě další disciplíny. Čirou náhodou jsme v lese potkali dva běžce, kteří plnili vrstevnice a ti nás naštěstí správně nasměrovali. Po takovém utrpení jsme konečně dorazili k očekávané disciplíně. Zde sedí 2 páni, kteří nás velice povzbuzují, doplní nám zásoby pití a jídla a dají instruktáž k disciplíně, která nás čeká. Co jsme se dozvěděli, dusman není disciplína na příliš dlouho, tudíž rychle vyrážíme k trati, abychom mohli rychle pokračovat dál. Dusman spočívá v běhu na vrcholky a zpět a toto se neustále opakuje. Pro OCR běžce celkem klasika, takže s Ondrou rychle chytáme slinu a vrháme se do lesa. Ondra vede, já utíkám za ním. Je to pořád nahoru a dolu, skoro jako na pouti. Po asi 7895 seběhu nahoru a dolu, vidíme konec trati. Vzhledem k tomu, že vedení Ondru trochu zmohlo a já naopak ušetřil síly, jsem převzal žezlo (čip) a utíkal jsem kopcem nahoru napřed. Šlo totiž o čas, podle kterého se přidělovaly body. Za zády slyším Ondru, jak na mě řve:,, dělej, makej, opři se do toho „! To mi dodává více síly a já do cíle skoro sprintuji. Dobíhám do cíle a rychle odčipovávám a zastavuju tím čas. Po chvilince dobíhá i Ondra. Páni u občerstvovačky jsou překvapení, jak jsme tu rychle. Rychle ještě něco zakousneme a koukáme na hodinky, kolik máme ještě času. Bohužel už moc ne, necelých 90 minut. Z toho usoudíme, že jít na vrstevnice už nestihneme, pokud chceme ještě stihnout biatlon a kánoi.

 

Vrstevnice- Bohužel díky časové tísni jsme disciplínu nestihli absolvovat.

 

Biatlon- Nejhorší na této disciplíně bylo to, že jsme ji museli stihnout absolvovat do 15:00. Poté disciplína zavírala a nebylo již možné si ji zkusit. Od dusmana jsme vyráželi něco okolo 14:35, což znamenalo, že máme necelých 25 minut na to dorazit k biatlonu. A samozřejmě biatlon nebyl za rohem, takže jsme museli setsakra šlapat do pedálů. Naštěstí jsme k biatlonu dorazili ještě s 5 minutovou rezervou. S vědomím, že jsme to stihli, jsme měli ještě chviličku na to se vydechnout a psychicky připravit na střelbu. Závod byl koncipován skutečně jako biatlon, tudíž byl rozdělen na dvě pasáže, na 1km běh a střelbu v leže na stojkové terče s pravou malorážkou. Celý závod probíhá jako štafeta, já vybíhám první. Trasa vede z kopce a pak malinko do kopce. Běžím celkem rychle, ale snažím se běžet tak, abych byl schopný zastřílet. Vracím se zpět do místa startu a jsem nasměrován na střelbu. Přicházím terčům. Zaujímám polohu, dostávám malorážku do ruky a začínám mířit. Opět si hraju na Fourcarda, zatajuji dech a soustředěně mířím na terč. Už už se chystám vystřelit, když v tu ránu slyším ohromnou ránu vedle sebe. Z leknutí mačkám spoušt a první rána v tahu. Samozřejmě asi 10m vedle. Odchýlím se od malorážky a koukám s úsměvem vedle sebe na soupeře. Terče byly kovové, tudíž každá rána byla hrozně slyšet. Snažím se tedy další terče trefit, ale jsem opravdu marnej. Z místa činu odcházím s plným počtem, a tak si jdu ještě na 500m zaběhat. Na druhou stranu to Ondra zachránil, neboť nebýt malého větříku trefil všech 5 terčů. Bohužel tedy jeden minul a tudíž si šel dát 100 handicap. Po doběhnutí se rychle občerstvíme a plánujeme, co dál. Bohužel už nám moc času nezbývá, a proto se musíme vzdát ferrat. Tohle rozhodnutí nás dodnes mrzí, neboť jsme se na něj společně se stěnou nejvíce těšili a taky za ně bylo hodně bodů, které nám ve výsledku budou chybět.

 

Ferraty- Bohužel díky časovému zdržení na začátku dne a zahájení závodu nám už nezbyl čas pro absolvování této disciplíny.

 

Kánoe- Čas ukazoval 15:15, což znamenalo, že máme 45 minut na to, abychom dojeli do cíle a ještě abychom stihli alespoň kánoi, kterou jsme nestihli ráno. Do cíle jsme dorazili až v 15:35, neboť jsme sbírali ještě nějaké kontrolky na kole po cestě do cíle. Když jsme přijeli, měli jsme před sebou dvě možnosti, buďto se vrhneme na kánoi, ale budeme tlačeni časem a taky že to nebudeme muset stihnout, nebo že nám to bude stačit, dojedeme do cíle s náskokem pár minut za včasný dojezd, ale přijdeme o body, které bychom mohli získat absolvováním disciplíny. My z boje nikdy neutíkáme a i přesto, že jsme měli pouhých 20 minut, jsme se do kánoe pustili! Nasadili jsme tempo, jako by za námi hořelo. Za necelých 12 minut jsme byli na konci tratě u jezu, kde byla předposlední kontrolka. S vědomím, že nám zbývá už jen pouhých 8 minut jsme cestou zpět šlapali (pádlovali) ještě rychleji. Věděli jsme však, že poslední kontrolku už nestihneme. Zbývají 2 minuty do konce, už vidíme mamku, která na nás křičí, že za chvilku bude po čase. Do areálu přijíždíme přesně v 16:00. Ondra rychle vyskakuje a běží nás odčipnout. Bohužel časový limit při odčipnutí ukazuje 16:03, takže nám pravděpodobně hrozí nějaká ztráta bodů. I přesto všechno jsme však se svými výkony spokojeni!

 

Shrnutí závodu:

1) Závod pro nás zcela nový, nicméně i přes všechny nezdary a nezkušenosti se na závod určitě v příštím roce opět přihlásíme!

2) Každá chyba se v tomto závodě trestá a vždy si za ní člověk může sám.

3) Nejedná se o individuální závod jedince, vše probíhá v týmu, a tudíž je základem budování spolupráce, komunikace, organizace a společné výkonnosti. Tým je silný tak, jako jeho nejslabší článek (u nás je to kdo? :-) ). Jinak jsme oba rádi, že naše fyzické i psychické síly jsou dost vyrovnané, pak je pro nás všechno hračka.

4) Naučili jsme se, že aplikováním zkratek se k destinaci rychleji opravdu nedostaneme, ba naopak vždy si trasu prodloužíme.

5) Nepřekvapilo nás, že i tady leckdy došlo k upravení pravidel ze strany ostatních závodníků, kdy například neplnili disciplíny podle pravidel. Ale co, každý to dělá podle svého svědomí.

7) Každý den není posvícení a ne vždy se zadaří. I přesto jsme se však hecovali a vydali ze sebe v závodě maximum.

6) Epo je jeden z těch závodů, kde vás atmosféra tak uchvátí, že přestanete vnímat vaše současné pořadí a závod si skutečně užijete. Všem závod doporučujeme!!!

 

Tímto dlouhým reportem se loučíme a dáváme si týden volno, neboť nás pak čeká Master weekend na Monínci s Predator race.

 

Vaše Dvojčátka

logo-nase.jpg

 

Náhledy fotografií ze složky EPO Survival 2017

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Luke - drobnosti

29. 5. 2017 12:59

Spíš jen pro zajímavost :)
- na běžecký OB nebyl limit. Ty 2h byl odhadovaný čas, ale mohli jste tam být jak dlouho jste chtěli, takže jste si klidně mohli dát to lezení
- MTBO je klasika, kterou jste nejeli (stejná, jako běh), naopak jste jeli MTBSO
- slaňování z věže s kolem na zádech?? WTF? :D
- Zajímalo by mě upravování pravidel. Nemusíš jmenovat týmy. Spíš obecně, co se kde porušovalo...

Jinak teda podle textu vypadáte (nebo se alespoň tváříte) dost nabitě, takže je vidět, že jste doplatili na začátečnickou nezkušenost. Do příštího roku doporučuju prokonzultovat s někým zkušenějším a budete dobří :)

Ondřej - Re: drobnosti

29. 5. 2017 13:37

Ahoj Luku,
my mysleli, že 2h jsou limit pro daný běh. Chápali to víceméně tak všichni, které jsme potkali...tak nevím nevím hele :) i když jsme čipovali OB na konci, tak jsme říkali, že to nestíháme a oni nám říkali, že bohužel. Tak nevím, kde si bral tyto informace. Možná jsme se zmýlili, těžko říct :)
To prý bylo někdy dávno v historii jsme se doslechli. Nemáme to podložené, takže to mohou být třesky plesky, znáš to :) Na tomto ročníku to nebylo.
Co se týče upravování pravidel, tak například brusle. Pár jedinců si to zkracovala o značku, která byla někde před koncem na zemi...Dále to bylo třeba výslovné zakázání jezdit na lezení na kole. Atd. U některých jedinců jsme věděli i čísla, která to byla!...
Ano, máš pravdu. Byli jsme začátečníci. Tak jsme se poučili a příští rok to zkusíme znova a uvidíme, jaký bude progres. Co se týče obtížnosti, vzdáleností apod, to pro nás problém nebyl. Podle hodinek jsme zaběhli, zašli i najeli nejvíce km :D což se zase není čím chlubit, jelikož jsme amatérsky bloudili a jezdili zbytečně. Takže ponaučení pro příště :). Jsme pro každou špatnost, extrémy máme rádi! :). Děkujeme za rady, vážíme si toho. Tak příště na viděnou, budeme se těšit!