Jdi na obsah Jdi na menu

Excalibur race

5. 8. 2017

 

Ahoj všichni,

         polovina prázdnin už je pro některé pryč, ale pro nás to znamená něco jiného a to, že jsme téměř u konce naší závodnické sezony. Nyní nás čeká takový skromný závod opět u Brna, přesněji řečeno ve Vranově, závod Excalibur race. Po všech těch důležitých závodech, co jsme doposud měli, jsme jeli na závod s myšlenkou hlavně si závod užít.

         Na závod jsme se vydali tedy v pátek pozdě odpoledne s tím, že budeme ve Vranově stanovat. Když jsme dorazili na místo určení, překvapilo nás, že zde nikdo nebyl. Asi všichni byli v hotelech, či penzionech, anebo většina závodníků přijede až zítra, jsme si říkali. Zaparkovali jsme tedy na louce, kde byl vyhrazený prostor pro parkování, a začali stavět stan. Ten večer bylo ještě příjemně chladno, ale okolo 6 ráno, když vysvitlo sluníčko, začal pořádný pařák a od té doby jsme již nespali.

         Jelikož náš start byl načasován až na 11:54 (protože vypouštění závodníků bylo po půl minutových intervalech), čekání bylo nekonečné. Sluníčko pražilo víc a víc a čas utíkal pomalu. Několik hodin před startem, když už jsme opravdu neměli co dělat, rozhodli jsme se jít prozkoumat zázemí závodu a kousek trasy, která byla viditelná od arény. Do centra dění jsme přišli okolo 9:00 a od prvního pohledu nám bylo jasné, že se jedná o takový komorní, ale příjemný závod. Bylo zde spousta nových a cizích lidí, které jsme neznali, za to, k našemu překvapení, oni znali nás. Potkali jsme tu tváře, které nám udělaly velkou radost, že je opět vidíme, tentokrát neformálně. Potkali jsme zde našeho DRILLMASTERA z HH12 Martina, Icebug tým a nakonec i některé naše OCR známé jako tým OCRA Slovakia (Riška, Bronku a Petera), Petra Vinického, Pepu Žižku, Verču, Alexandru a další. Zase jsme se cítili jako doma.

         Po krátkém poklábosení jsme se vydali pro startovní obálku, přitom jsme vnímali skvěle navozenou atmosféru a stánky všude okolo nás. Na to, že je tento závod tenhle rok nováčkem, ukázal všem, že v sobě nese velký potenciál. Zázemí arény mělo vše, co si každý závodník přeje v centru závodu mít. Byli zde toytoyky (i s toaletním papírem, na rozdíl od Spartana), stánky s obuví (Icebug a další), občerstvení a další. Budilo to ve všech lidech výborný dojem a myslíme si, že tento závod má ještě velkou budoucnost před sebou.

         Po vyzvednutí balíčku jsme se vydali ještě krátce projít areálem a podívat se na překážky, které v aréně jsou. Viděli jsme v podstatě dvě nejzlomovější, které se v závodě jisto jistě na handicapech závodníků projeví, a to Petrovu pomstu a waiver, který jsme již viděli na ME (je jasné, odkud tedy tato překážka je a kdo se jí inspiroval, že?). Podívali jsme se pouze na pár překážek a pak pomalu zamířili k autu, abychom se převlékli a připravili na start závodu.

         Sluníčko už slušně pražilo a teploty byly okolo 30 stupňů a to nás teprve čekal start. Už když jsme se převlékali, tak z nás teklo, jak kdybychom závod spíše končili. Po boji se zpoceným tričkem jsme se vydali se malinko rozklusat, abychom mohli začátek závodu rozeběhnout ve vysokém tempu. Ze začátku to jde ztuha a moc se nám nechce, ale nakonec se přesvědčíme a podaří se nám se připravit na start tak, jak potřebujeme.

         Než se nadějeme, naši rivalové (OCRA Slovakia) už jsou na trati a my musíme spěchat na start, neboť víme, že startujeme pouze 3 minuty za nimi. Náš cíl je tedy jasný, doběhnout/ předběhnout je!

         Na startu už nás shánějí, a tak v menším presu přibíháme rovnou ke startovní čáře. Sotva vydechneme, slečna dává pokyn, že můžeme běžet. Závod začíná.

         Bleskurychlým startem se vrháme do závodu a je nám jasné, že pokud se chceme umístit, musíme běžet na 110% po celou dobu. Skoro sprintem tedy sbíháme úvodní stezku dolů ke kádi s vodou a vrháme se pod ostnáč.       Naštěstí nás pod ostnáčem kropí vodou, takže se klouzavými pohybem rychle dostáváme kupředu, přitom předplazujeme první dvojici. Z této překážky vybíháme špinaví až k patě, ale na to jsme v celku zvyklí, a tak rychle pelášíme dál do lesa.

         Ujímám se vedení a vedu nás hlouběji v bahnité stezce do lesa. Zde nás čeká pár klikatých zatáček nahoru a dolů a naneštěstí se bahnitá stezka rychle stáčí a vede nás mimo jiné perfektně značenou trasou opět k aréně a zpátky k ostnáči. Zde však trasa zahýbá od ostnáče opačným směrem a nás čeká nošení dvou (pro nás celkem lehké) pneumatik. Rychle popadneme dvě pneumatiky, dáme si je na pravé a levé rameno, a běžíme dále. Trasa je dost kluzká díky hadici, kterou pořadatelé úmyslně kropí stezku, ale naše VJ sportky nás drží na povrchu jako přibité. Oproti ostatním závodníkům toho rychle využíváme a probíháme kolem dalších. V celku se stíháme ještě ohlédnout za těmi, co předbíháme, jenž nevěřícně kroutí hlavou, jak můžeme na tomto povrchu běžet a ještě s dvěma pneumatikami na ramenou. To nás ale vůbec nerozhazuje, neboť jsme pevně a jasně soustředěni na náš cíl- doběhnout rivaly. Svižně tedy obíháme vyznačenou trať s pneumatikami a opět, teď už ale na dýl, vbíháme do lesa.

         Trať v lese je nadmíru, až geniálně značena, za což dáváme velké plus organizátorům, a tak bez sebemenších problémů utíkáme dál a dál. Běžíme, seč nám síly stačí. Jdeme do toho opravdu naplno. Naši rivalové stále nikde na obzoru, takže musíme utíkat, co můžeme, abychom je alespoň někde zahlédli a namotivovali se tak na zbytek trasy.  Stezkami a uličkami v lese předbíháme další a další páry, či jednotlivce. Cestou zdoláváme překážky, které jsou nutné zdolat, až dobíháme na palouček, kde vidíme občerstvovačku, ale než se k ní dostaneme, dobrovolníci nám ukazují klády, které se máme zmocnit a ujít/uběhnout s ní určitou vzdálenost. Neváháme a rychle vybíráme našeho favorita, bereme jej na ramena a utíkáme s ní do lesa. Kláda je mnohem lehčí, než vypadá, a tak skutečně s kládou na rameni běžíme. Jako z filmu Komando. Rychlým během se vracíme zpět a míříme k občerstvovačce.

         Ta nás poprvé v životě velice mile překvapuje. Spousta věcí k mání- melouny, iontáky, voda a další. My však bohužel nemáme čas se tentokrát občerstvit, protože máme před sebou pouze jednu jedinou vidinu- vyhrát! Hodíme tedy do sebe vodu, polejeme se a pokračujeme dále. Jaká škoda, říkáme si po několika minutách. Ten meloun bychom si vážně dali. No co, závod je závod.

         Běžíme tedy po vyznačené trase dál a dobíháme k balancu- slacklině. Tady přichází první zdržení, kdy je před námi jedna silná (hmotnostně) dvojice a ta nás nechce pustit. Strávíme zde asi 2 drahocenné minuty. K vzteku. Proč je tady jen jedna slacklina sakra? Do toho za námi přibíhá další dvojice a ta si rovnou dává 20 angličáků, aby nemuseli čekat. V závodě je možnost si angličáky rozdělit, ale pokud oba překážky nezdolají, musí si dát oba dva 20 angličáků, tedy dohromady 40. Tato dvojice to však nejspíše pochopila jinak a dávají si 20 angličáků DOHROMADY!! Jak tak odbíháme z této překážky, teprve mi to dochází, že vlastně porušili pravidla a podvádějí, ale už se nemůžu vrátit a řešit to, takže běžíme dál.

         Následuje pár dalších přírodních překážek, jako strmý sráz, nošení pytle, bahnité kaluže a další. Všechny zdoláváme a přibíháme k balancu/ kyvadlu. Tady trochu zastavuju, neboť jde o překážku, kterou jsem na MČR nedal, protože jsem se před ní vydeptal a nyní k tomu dochází znovu. Pouštím tedy před sebe Ondru, abych se namotivoval tím, že on ji splní jako první. Ondra absolutně neztrácí čas a překážku vyloženě přebíhá. Hned jak překážku zdolá, mi radí, ať udělám to stejné. Nechci zdržovat, a tak pohotově plním jeho rady. A úspěšně!! Rychle se vracíme do běžeckého tempa a směle a s nulou pokračujeme dále. Máme opravdu radost, ale ty nejtěžší překážky nás teprve čekají.

         Pomalu dobíháme ke známému místu, k centru arény a je nám jasné, že konec závodu se blíží. Dupeme do pedálů. Hned po vyběhnutí z lesa nás čeká rak do kopce asi na 30m. Rychle rakujeme, ale opět nás zdržují lidé před námi. Prosmyčkujeme skrz ně a pelášíme dál nahoru a dolů motokrosovými kopci. Jen co seběhneme dolů, čeká nás vynešení velké dlažební kostky nahoru a dolů. Opět bylo břemeno o něco lehčí, než vypadalo, a tak opět klušeme.

         A konečně se dostáváme k těm těžším/ námi konečně očekávaným překážkám. Dobíháme ke kolíkům, kde se utvořila už hodně početná zóna burpeesáčků. My se k nim ale připojit nechtěli. S opatrností stoupáme na kolíky a zjišťujeme, že se jedná o jinou kvalitu, než na Spartan race. Kolíky tak hravě, pohodlně a hlavně rychle zdoláváme a šineme si to dál. No a co to nevidíme, jak tak běžíme vstříc dalším překážkám, míjíme se s našimi rivaly. Říkáme si, to už je máme! Ale v zápětí vybíháme opět do lesa a naše myšlenky se vzdalují…ale nevzdáváme se!

         Běžíme úprkem do lesa, abychom zjistili, jak velký rozestup mezi sebou máme. Naštěstí trasa v lese není dlouhá a opět se vynořujeme v areále. Běžíme o sto šest, až dobíháme k ninja jumpu. Ten hravě zvládáme a běžíme směrem k UFU, který Petr Vinický zdokonalil a ztížil na rozdíl od ME ve Flevonicích. Ale ani ufo nás nezastavuje a my jej zdoláváme bez trestu. Můžeme tak běžet dále a uždibovat každou sekundu z času těch před námi.

         Dobíháme k nejvíce obávané překážce - k oštěpu. Zde jsou však skutečné oštěpy, ne ta pádla, se kterými házíme na SR, což nám zvedá šance na úspěch. Beru do ruky oštěp jako první a ukázkovým hodem jej zapichuji do středu terče. Říkám Ondrovi: ,,takhle se to dělá, vidíš? Zkus to hodit stejně.“ Ondra bere též oštěp do ruky a hází. Oštěp jen tak tak zůstal v balíku slámy, ale zůstal tam a to se počítá. Teď už si troufáme říci, že doběhneme s 0. Od oštěpu vybíháme téměř sprintem, protože víme, že už nás čeká jen pár překážek.

         Dobíháme k nové překážce od OCRY k waiveru. Ondra říkal, že to bude těžké, ale mně se to zdálo poměrně jednoduché, i když bahno a déšť udělá své, takže jsem k překážce přistoupil s pokorou. Bohužel na překážce se zdržovalo příliš mnoho závodníků a tak jsme OPĚT čekali. Tentokrát o hodně déle, takže jsme si na waiveru i sedli a prostě čekali. Zhruba po 5 minutách jsme překážku konečně zdolali a upalovali jsme směrem cílová čára. Cestou jsme ještě 6x převrátili pneumatiku a konečně jsme byli u překážky, kde si nejvíce závodníků vylámalo zuby- u Petrovy pomsty. Překážka byla těžká už za prvé v její výšce, kdy se závodník mohl sebevíc snažit, ale vždycky bojoval s tím, aby se nedotkl země a za druhé s typem překážek, ze kterých se překážka skládala. Byly zde kolíky, madla, žárovky a dokonce i provazy. My jsme ale opičky, a tudíž to byla spíše výzva, než-li překážka. Pouštím se do překážky první a zhruba ani ne po 20 sekundách mám splněno. Ondra hned za mnou. No a už jen závěrečná vlna a nic nám nebrání proběhnout cílem. V cíli jsou naši rivalové a je nám všem jasné, že to bude buď oni, nebo my.

         V cíli dlouho kecáme a libujeme si, jak byl závod organizovaný a výborně běžecký. Poté se ještě necháme společně vyfotit a jdeme se umýt.

         Když dojdeme ke sprchám, jsme udiveni hned podruhé v tomto závodě. Jedny z nejlepších sprch, co jsme kdy měli možnost vyzkoušet. Po důkladném umytí si jdeme dát věci do auta a převléci se. Poté nás čeká už jen očekávání, kdo si nakonec půjde pro to očekávané první místo.

         Po hodině čekání a po předčasném vyhlášení výsledků nastává moment překvapení. Organizátor začíná vyhlašovat 3. místo v kategorii dvojic. K našemu překvapení se na 3. místo staví naši rivalové, což nás opravdu překvapuje a myslím si, že je také. Dalšího, 2. místa, se ujímá tým z Brna, tým, který je nejspíše pod vedením našeho drillmastera, takže taky elita. No a zbývá poslední a to nejlepší umístění na výsluní, proslulé 1. místo. A my pořád nic. Začíná nám to pomalinku docházet, že teď už opravdu, ale opravdu musíme přijít na řadu asi MY! A je to tak! Organizátor s fanfárami křičí, že první místo vyhrává dvojice bratrů z týmu bratřijaksepatří a my vyskakujeme z publika. Nadšení a v údivu šlapeme na stupně vítězů, poprvé tento rok samostatně jen my dva. Podáme ruku a pogratulujeme soupeřům a už si jdeme užívat ty minutky slávy. Obdržíme výherní tašku a k našemu obrovskému překvapení i trofej, kterou obdržíme každý svou vlastní. Jsme v sedmém nebi! Náš sen se stal skutečností a my, až přijedeme domů, můžeme doma říct, že jsme KONEČNĚ, jako bratři, VYHRÁLI!!!

         Po ceremoniálu si balíme věci, loučíme se s fanoušky, závodníky a organizátory. Byl to nádherný závod a nás teď čeká cesta opět přes D1 zpět domů, do Prahy.

No a kdy a kde se příště uvidíme? No přece na nejtěžších 400m v životě na Redbulllu v Harrachově. Tak tvrdě trénujte, ať ten můstek pokoříte a ne on Vás.

 

Shrnutí:

Pozitiva

- nejlépe značená trať za celou naši OCR kariéru

- nejlepší a nejhojnější občerstvení

- výborná organizace závodu

- intervalové vypouštění závodníků

- skvělé zázemí závodu

- nízké startovné převyšovalo kvalitu i kvantitu závodu (ne vždy hodně peněz znamená kvalitní závod)

- nové a kvalitní překážky

- originální, velká a kvalitní medaile

- pěkné a cenné dary za vítězství závodníků

- množství kategorií na ceremoniálu + odměna za každou kategorii

- vstřícní a naslouchající organizátoři

- i přes skromnější počet diváků byla obrovská podpora věnována poslední závodnici

 

Zápory

- délky tratí neodpovídaly daným závodům (z 10km bylo necelých 7,5km)

 

Vaše Dvojčátka

logo-nase.jpg

 

 

Náhledy fotografií ze složky Excalibur race

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář