Jdi na obsah Jdi na menu

Hurricane Heat 12h - Kouty nad Desnou

29. 4. 2017

 

Vážení přátelé,

nastal čas, kdy Vám exkluzivně a jedinečně představíme report ze závodu, který se konal vůbec poprvé v Evropě a to hned v Koutech. Závod, na který jsme se rozhodli jít ihned po dokončení Spartan race super- Hurricane Heat, aneb 12hodinový závod v kuse. A ano, ano - v této lokalitě, v těchto horách, v těchto podmínkách!...

         Začalo to pro nás docela komplikovaně a náročně. Pouze 3 hodiny po dokončení Superu jsme se měli opět postavit na start HH12. Nebylo to tedy pro nás nijak zvlášť lehké. Lehce unavení z předešlého závodu. Navíc minimální, spíše žádná šance na odpočinek. Ale i tak jsme byli natěšení a odhodlaní na závod jít a dokončit za co nejlepších podmínek. Ale zpět na začátek.

         Po doběhnutí Superu jsme se snažili ušetřit co nejvíce síly na následující závod, takže jsme po doběhnutí jeli ihned domu, abychom si mohli ještě na ty 3 cenné hodiny lehnout. Jakmile jsme dorazili, a lehli si do postele, ihned jsme vytuhli. Po probuzení jsme věděli, že strava bude v závodě hodně pokulhávat, takže jsme se snažili najíst, co nejvíc to šlo. Poté jsme se převlékli, sbalili věci a opět směr festival aréna.

         Sraz v centru dění byl v 19:00 hodin večer. Chvíli jsme čekali. Po nějaké chvíli jsme byli zavoláni, abychom odevzdali reverzi a šli se seřadit před pódium. Tam následovalo seřazení se do řady, spočítání se, navážení batohů a následné zkontrolování povinné výbavy s sebou. Jen tak pro informaci, batoh musel vážit nejméně 25kg pro chlapy a 20 kg pro ženy (které byly pouze 2). My jsme malinko přecenili váhu a místo 25kg, jsme navážili 31kg. Ale co, neseme si to přeci sami, ne?

         Po navážení jsme prošli kontrolou výbavy, kterou si můžete prohlédnout na gear listu v galerii obrázků - viz níže. Potom jsme dostali od drillmasterů úkol, vypálit si na pódiu pájkou do dřeva své vlastní jméno. Později nám bylo sděleno, že jméno na dřívku představuje náš život v celém závodě. Dokud jej budeme mít na krku, žijeme, pokud nesplníme úkol, výzvu, závod pro nás končí. Čas tedy kvapně letěl a všech 35 účastníků zručně vypájelo svá jména do dřívek. Než se dostalo na všechny, bylo téměř 20:00 a to jsme stále ještě nevyšli…

         Jakmile byli všichni hotovi, seřadili jsme se před pódiem a HH12, peklo na zemi, mohl začít. První rozkaz našich vedoucích zněl: ,,Zavažte si všichni oči a chytněte se pravou rukou za rameno Vašeho společníka vedla Vás“. Všichni jsme si tedy zavázali oči, otočili se vpravo v bok a chytili se pravou rukou za rameno svého kolegy. Pak jsme konečně začali pochodovat od arény pryč, pěkně do kopečka a tím začala naše 12hodinová túra.

         Asi po 10 min jsme se zastavili, drillmasteři nás rozdělili do menších skupinek, a pak si nás následně rozebírali. Buď po jednom nebo po dvou. Cca po 5min se na nás dostala řada. Se zakrytýma očima mě odvedli ze stráně kamsi do lesa. Tam mě postavili ke stromu, svázali provazem ruce a nechali mě objímat strom. Dosti na těsno. Nutno podotknout, že lana byla docela pevně svázána, takže to slušně škrábalo ruce. I když to takhle pravděpodobně udělali všem. Poté vedoucí odešli se slovy: ,, Za chvíli si pro Vás přijdeme. Mezitím máte možnost přemýšlet, proč jste tady". Jen tak pro představu…u těch stromů jsme stáli takhle svázáni všichni hodinu a půl. Stále s batohem 31kg na zádech. Nesměli jsme se pohnout, sednout si, mluvit - prostě nic. Mezitím bylo už půl 10, takže tma jak v pytli. Teplota byla na nule, ale jelikož jsme stáli u vody, tak mohlo být i něco pod nulou. Foukal vítr, člověk se ani nehýbal, takže jsme byli všichni slušně promrznutí hned na začátku. O rukou ani nemluvě, jelikož jsme je měli sedřené do krve a tak zmrzlé, že jsme je téměř necítili. Ale nakonec to nebylo vlastně až tak zlé.

         Po té hodině a půl, kdy nás konečně přišli vysvobodit, nám přeřízli lana a mohli jsme si sundat šátky. Zeptali se nás, jestli chce někdo skončit. Ozvalo se sborové NE! Jelikož jsme všichni zůstali stát na místě, čekajíce na další povely, tak jsme mohli pokračovat dále. Měli jsme si na našem stromě najít cedulku s memory testem. Měli jsme 3min na zapamatování si ho. Jen pro příklad. Můj byl - ALMQ79XY a bratrův - WZBTB5KT. Zapamatování nám nečinilo žádný problém.

         Poté jsme se přesunuli k řece, kde jsme dostali další pokyny od drillmasterů. Přes řeku se nachází šikmá stěna, na které jsou zavěšeny svítící tyčinky. Vaším úkolem je si pro jednu dojít a vrátit se s ní. Nečekali jsme, že se hned na začátku namočíme a že strávíme dalších 10 hodin mokří… No co, nedalo se nic dělat. Nasadili jsme si čelovky a hupsli do vody. Jelikož to byl týmový závod, ihned jsme na začátku vymysleli hada, abychom se přes řeku dostali co nejsnáze, jelikož voda byla hluboká nejméně po pas a byla docela ledová. To jsme zmákli poměrně snadno. Avšak hned na začátek byl 1 člen eliminován, eliminován však svým vlastním zraněním. Smůla... Jakmile jsme se všichni vrátili, drillmasteři si nás docela podali, protože jejich úkol zněl sice jasně, ale každý jsme si ho vyložili jinak. Když se vrátíme k tomu, jak zněl úkol, tak nikde nebylo řečeno, že to musíme přebrodit…tudíž se naskytla možnost, že cca 400m dále je most a mohli jsme to obejít. Ale koho by to napadlo, když jsme šli poslepu, nevěděli jsme, kde jsme a tohle bylo výrazně kratší…Zazněla tedy věta, která nám všem dozajista utkvěla po zbytek závodu v hlavě, a to ať používáme hlavu!! Nám ta voda ani nijak moc nevadila, ale uznáváme, měli pravdu. Mohli jsme to vymyslet i lépe. Nevadí, jedeme dál.

         Potom, co nám vysvětlili, že nemáme používat jen sílu, ale i mozek, vydali jsme se opět s bágly směr festival aréna. Když jsme dorazili, přemýšleli jsme, co nás zde čeká. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Drillmasteři uvolnili banery pod pódiem a pod ním se schovávaly půl tunové klády a 2 pneumatiky. Dostali jsme tedy hned za úkol 2 klády a 2 pneumatiky odnést nahoru na kopec, který měl délku přes 1km a přes 550 metrů převýšení. Týmy se vytvořily podle barev svítících tyčinek. Já byl v zeleném týmu, bratr v červeném. Úkoly jsme ještě řešili jako jeden tým, a tak jsme se rozdělili do nějakých náhodných skupinek a rozdělili si, kdo co ponese. Já nesl kládu a Ondra pneumatiku. Po rozdělení jsme vzali pneumatiky a klády a vyrazili jsme vstříc peklu.

         Asi po 300m na nás čekaly první 3 překážky. Přelez, přeskoč, podlez….samozřejmě s tím, co neseme s sebou. Takže jsme se museli všichni dostat přes tyto překážky jak sami, tak i s těmi kládami a pneumatikami. Jakmile se tak stalo, drillmasteři chtěli zrychlit tempo, tudíž jsme půlku nákladu zde nechali a pokračovali už jen s polovinou. No jooo, ono se to řekne, zrychlit s takovýmto nákladem. Šlo to horkotěžko, ale asi po 2 hodinách tlačení těchto předmětů se nám to podařilo a stanuli jsme na vrcholku kopce.

         V půlce kopce nás čekalo menší protažení od drillmastryně Nikol, která ráda cvičí.. Položili jsme kládu a pneumatiku, lehli si do bahna a jeli 30 burpees dle rozkazů. Mezitím jsme byli motivováni vyřčením tzv. warrior ethosu (viz. níže). Když už jsme byli správně zablácení, museli jsme si vyndat balon a držet na něm plank. Potom, co jsme byli mokří, a opět promrzlí, jsme pokračovali v planku. Asi po 3 minutách se náhodně drillmasteři začali ptát na naše kódy. Zeptali se asi 5 lidí, z toho 2 to popletli, takže jsme museli držet plank tak dlouho, dokud to oni nedodělají (dělali samozřejmě 30 burpees). Takže náš plank trval asi 10min. To bylo výživné. Naštěstí jsme to zvládli a pokračovalo se opět dále s našimi břemeny. 

         Když jsme se po 2h vydrápali nahoru, všichni jsme lapali po dechu. Ale to nebyl konec. Opět nás čekaly překážky přelez, přeskoč, podlez. To už nebylo tak těžké. Zvládli jsme to raz dva.

         Po zvládnutí tohoto nás čekal dlouhý pochod dolů. O to těžší to bylo s pneumatikou, kterou jsme museli kutálet. A držet ten těžký strom směrem dolů, taky  nebyla sranda. Ale dokázali jsme to, protože? WE ARE THE STORM!!

         V půlce sjezdovky jsme se zastavili a šli směrem k druhé sjezdovce. Tentokrát jsme kládu a pneumatiku nechali tam, kde jsme se zastavili. Zde nás čekala první eliminující výzva. Museli jsme si naplnit kýble štěrkem a zvednout je nad hlavu. První 3, co to neudrží, končí. Řeknu Vám, že cca 5 vteřin potom, co padl 3., jsem to pustil taky. Bylo to hodně namáhavé. Obzvláště pro ty, co nesli těžká břemena. Někteří se u toho totiž flákali a neměli zde co dělat. Nebylo to fér, ale tenhle závod bohužel není o spravedlivosti. Nakonec jsme byli postaveni ještě před jednu výzvu. Mohli jsme hlasovat a 2 zachránit. Jeden musel skončit.

         Po této těžké volbě jsme byli vysláni na kopec, kde bylo asi 350 pytlů (20-30kg) s pískem. Naším úkolem bylo všechny pytle přemístit do půlky kopce. Opět jsme vytvořili hada, takže jsme dosáhli téměř ke konečné vzdálenosti. A házeli jsme je po sobě, takže to šlo relativně rychle…. To by ale nesměli být drillmasteři vtipní a před koncem zahlásit, že si dělali pouze srandu, že žádný takový úkol není a nebyl, takže to máme zase naházet zpátky. Tak jsme se společně zasmáli (haha :) ) a házeli to zpět. To ale opět nebylo všechno. V půlce nás zase zastavili, že to byl tzv. prank a že máme opravdu ty pytle dostat nahoru. Tak jsme zase začali házet. A jelikož jsme věděli, že ty pytle nahoře zůstat nemohou, jelikož jsou na zítřejší sprint, tak jsme se připravovali na to, že za chvilku to budeme zase házet směrem dolů. A jak jsme tak čekali, skutečně se tak stalo. Takže jsme suma sumárum přeházeli v rukou přes 1000 pytlů.

         Když jsme s touhle srandou skončili, čekalo na nás plazení se se svíčkou v ruce pod ostnáčem, na který jsme si museli ještě svázat nohy izolepou. Svíčku jsme museli držet před sebou a nesměla zhasnout, jinak jsme si jí museli zapálit a takhle pokračovat dále. To nebylo až tak těžké, jen v tom bahnu, které bylo vydatné, to bylo zajímavé.

         Po přelezení na druhou stranu jsme se vrátili zpět a zde jsme dostali další úkol. Vylézt na lano. Postupně všichni z týmu. To bylo docela lehké, jen jeden náš člen necítil ruku, takže jsme museli s Filipem udělat pyramidu, kde jsme my dva stáli dole a na nás si vylez ještě jeden člen a přes něj jsme vytlačili našeho posledního člena, který musel nahoře zazvonit. Ostatní týmy se praly též obstojně, Radkův tým musel šplhat jako handicap nahoru 5x navíc. Ale zvládli jsme to!

         Ihned, co jsme skončili, jsme měli za úkol udělat 100 dřepů a 30 kliků. Pohoda. Jen ta technika u dřepů lehce pokulhávala, (přiznáváme se svým klientům, u kterých lpíme na 100% technice)… Důvod byl takový, že jsme opět očekávali další eliminující výzvu, ta ale naštěstí nepřišla.

         Poté nás čekalo takové hraní si. Udělali jsme lidskou pyramidu. 2 muži dole a jeden nahoře. Museli jsme takhle přejít 20m tam a zpátky. Dohromady 3x, neboť jsme se museli všichni vystřídat všude - jak nahoře, tak i dole.

         Po absolvování tohoto náš čekal rak ve dvojicích. Mezi zády jsme museli držet balon. Tam a zpátky, stejná vzdálenost. To bylo celkem náročné, neboť dvojice byly jinak vysoké, těžké, silné a atd, takže pro některé to byl trochu boj.

         Po nějaké půlhodince, kdy jsme se takhle náramně zabavili, jsme se vydali opět s batohy na zádech směr kopec vzhůru. Šli jsme po úzké pěšince podél lesa. Stezka to byla velice úzká, takže mohl jít vpřed jen jeden. Samé bláto, led a sníh. Prsty v botách už slušně mrzly. Tento kopec jsme šli minimálně hodinu…

         V půlce jsme se zastavili a museli vybrat z každého týmu jednoho člověka, který bude dělat ,,zraněného". Po asi 3 minutách se tak stalo, členi byli vybráni a ti zůstávali zde (později šli také dál nahoru na kopec, kde jsme se setkali). My pokračovali dále.

         Chvíli jsme šli po přiměřené rovince, a pak zase do kopce. Klasika… V půlce kopce jsme se zastavili a dali další menší workout. Začali jsme zahřátím se - jumping jack. Po pár minutách nás čekala kolena vzhůru (skipping), zakopávání apod. Po 5 minutách nás čekalo 20 kliků a asi nekonečný plank, protože ten spočíval v tom, že se vytvořila řada, kde jsme všichni šli do planku na natažené paže. A poslední nás musel všechny podlézt a zařadit se nakonec. A takhle postupně všichni. Řeknu Vám, že držet plank asi 15min není sranda, málo kdo to zvládl celé…. ale větší překážka byl sníh, na kterém jsme drželi rukama, které nám na něm slušně mrzly. Já sám jsem prsty necítil dalších 20min a modlil se, aby nebyl nějaký šplh nebo tak něco.

         Naštěstí jsme to všichni dali, byť jsme si pěkně zafuněli, a pokračovalo se dále do kopce. Asi za 20-30 min jsme se konečně dostali na vrchol. Tam jsme se shledali s našimi ztracenými. A zde nastával další úkol. Naši členi nám byli vráceni a situace se začala komplikovat. Byli vybráni náhodně 3 dobrovolníci, kteří byli našimi zraněnými a naším úkolem bylo, je na nosítkách, které si musíme vyrobit ze všeho možného, co najdeme, odnést zpátky dolů do festival arény. Ale abych nepředbíhal…

         Než jsme se dostali k našim zraněným, museli jsme se jako tým rozprchnout po hoře a hledat dřevo, které bychom mohli svázat a slepit dohromady. Měli jsme na to 30 min. Po 30 minutách jsme dali dohromady provizorní nosítka a šlo se pro zraněného, který byl ukrytý nahoře na rozhledně.

         Vydal jsem se pro něj já s Filipem, který mi pomohl. Plus ještě jeden pomocník do zásoby. Jelikož náš tým tvořilo 12 lidí, dostali jsme toho nejtěžšího zraněného, který měl prý přes 105kg! No, byl to pěkný pořízek, ale museli jsme si s ním poradit. Odnést ho z rozhledny byl pěkný oříšek, protože jsme se jen tak tak vešli to úzkých chodbiček, které na věži byly. Po pár minutách jsme byli dole a šup s ním na nosítka. Zbývaly nám 4h do 8h ranní, kdy jsme se měli cca vracet zpět do arény a končit HH.

         Nosítka jsme popadli v 6 lidech. Byla to docela síla. K tomu stále 30kg bágl na zádech a teď cesta dolů z kopce. Necelé 2km z kopce do arény…Zábava začíná!

         Asi po 10 minutách jsme se začali měnit, protože váha byla znát. A zde se to začalo trhat. Maďaři měli pořád tendenci se flákat, takže nám moc nepomohli a nepomáhali. Takže to skončilo vlastně tak, že jsme nosítka nesli ve stejných lidech a moc jsme si neodpočinuli. Ale co se dalo dělat. Byli jsme přeci i přesto tým… Bohužel ne všichni se chovali férově a přidali ruku k dílu. Filip jako lídr a znalec HH by mohl povídat…

         Během cesty dolů jsme museli nosítka nejméně 3x předělávat, protože se nám během cesty dost poničila. Jednak vahou, jednak použitím…  Na druhou stranu Radkův tým vypadal celkem jistě, neboť se jim nosítka ani jednou neponičila a ještě vedli celý náš konvoj. Ale zato měli o něco lehčího dobrovolníka no. V jednu chvíli jsme dokonce používali nosítka jako sáňky a posílali jsme zraněného po nich z kopce dolů. Dokud bych sníh tedy. Pak jsme museli zase zraněného zvednout a nést. Chtěli jsme si takto alespoň malinko odpočinout.

         Když už jsme se blížili k cíli, zastavili jsme se opět dole u ostnáče.  Přišel další úkol. Museli jsme zraněného zvednout nad ostnáč a přenést ho až na konec. S tím, že my jsme museli pod ostnáčem podlézt, pouze raněný se mohl nést nad. To bylo ale docela lehké, jen jsme se ještě slušně zašpinili.

         No a po tomto nás čekal memory test. Postavili jsme se do řady a od začátku se drillmasteři začali ptát. 1 pokus -víš/nevíš...Já věděl, brácha také, ale nezmínil na začátku W, ale řekl ho až na konci, a tak drillmástryně Nikol byla nekompromisní.  Takže mu nezbývalo, než si dát 10 burpees s báglem. Pro něho ovšem pohoda.

         Po memory testu jsme už jen zvedli nosítka a hurá do arény. Vyšplhali jsme se na malý kopec, kde se nosily pytle, a už jsme si to šinuli dolů do arény. Směrem blíž a blíž k aréně už na nás čekalo v aréně pár fanoušků a zvědavců, které zajímalo, jak  tento závod dokončíme. My vědomi si toho jsme začali velice hlasitě opakovat warrior ethos, abychom dali najevo naši hrdost, sílu a odhodlání, zkrátka vše, co bylo testováno celých 12 hodin v závodě. U pneumatik jsme zastavili a následovalo přebrodění se přes řeku - opět s raněným. Museli jsme opatrně slézt dolu k vodě, pak pomalu přes řeku na druhý břeh a tam opět nahoru do kopečka. Všichni jsme to zvládli i bez toho, aniž bychom někoho vyklopili do vody, která měla mimochodem 2°C.

         Pár metrů před cílovou rovinkou jsme konečně mohli shodit batohy se závažím. Nastává chvíle úlevy. Pravděpodobně poslední úkol byl rozebrat nosítka a přiložit do ohně. Zlikvidovat nepořádek a tak.

         V tom jsme si už mysleli, že jsme hotovi. Bohužel se tak nestalo…Úplně poslední úkol byly burpees v řece. Všichni jsme naskákali do vody a na počítání se pustili do burpees. Udělali jsme jich 20 a pak hurá do cíle. Tentokrát už to byl skutečně konec!!

         V cíli nás čekala medaile, tedy jen 1/3 Endurance HH, pak vojenská známka, 2 gumové náramky a štítek z HH 12h Kouty nad Desnou. Následné občerstvení a pozávodní focení.

         Po focení už jsme se jen převlékali a psychicky se připravovali na to, že za necelou hodinu běžíme opět další závod - Spartan race Sprint.

 

Co bychom rádi dodali závěrem:

1) V první řadě nechápeme, za co jsme zaplatili takovou sumu? Chápeme, že co se týče SR závodů ceny jsou dost vysoko, ale tady tu sumu opravdu nechápeme… Žádné občerstvovačky, nic! A to ani nemluvíme o tom, na kolik nás vyšlo ještě dokupované vybavení, které také bylo takřka k ničemu...

2) Když už se něco takového vymyslí a vytvoří, měla by se jasně stanovit pravidla, kdo se může registrovat, a kdo ne. To, že někdo předtím absolvoval HH6, neznamená, že může zvládnout i toto! Třeba člověk, co jde svůj druhý závod jako HH, nám nepřijde jako zrovna dobrý nápad. Měla by se vytvořit nějaká klasifikační stupnice, podle které by byli daní jedinci schopni se na toto přihlásit. Dejme tomu třeba 20 zaběhnutých závodů SR nebo něco takového. Aby to mělo nějakou úroveň. Takhle se tam registroval skoro ,,každý", kdo chtěl absolvovat HH jen kvůli medaili. A už vůbec se nezamýšlel nad tím, že to bude týmová práce a to, že moc nepomůže, ho nijak nezajímá!!! Takhle by to prostě nešlo! Takhle to odřela tlupa jedinců a nebýt jich, ostatní by to prostě nezvládli. Kdo HH12 absolvoval, ví, o kom je řeč.

Tímto bychom rádi vyzdvihli Ty, kteří makali až do konce a zároveň pokárali Ty, kteří se jen vezli… Zamyslete se, než se na něco takového přihlásíte!!! Díky!

 

Tímto bychom svůj report uzavřeli… Teda počkat, neuzavřeli!

 

1) I WILL ALWAYS PLACE THE MISSION FIRST!

2) I WILL NEVER ACCEPT DEFEAT!

3) I WILL NEVER QUIT!

4) I WIL NEVER LEAVE A FALLEN COMRADE!

 

WE ARE THE STORM!! WE ARE THE STORM!! WE ARE THE STORM!!

 

 

S pozdravem

 

Vaše Dvojčátka

logo-nase.jpg

         

 

Náhledy fotografií ze složky Spartan Race Hurricane Heat 12h - Kouty

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kamil - HH12 Liberec

12. 9. 2017 19:43

Ahoj kluci, chystám se o to pokusit v Liberci... Řeším co si mám vzít na sebe... kolik vrstev...jestli jen krátké šortky nebo něco delšího... jaké obutí... prostě guláš v hlavě...
Snad poradíte...já jsem teď hodně nerozhodný...Moc díky..Kamil

Ondřej - Re: HH12 Liberec

16. 9. 2017 15:43

Ahoj Kamile,
omlouváme se za pozdní reakci, ale měli jsme technické problémy. Každopádně už je to vyřešené, takže to můžeme v klidu probrat :) Jelikož to v Koutech bylo přes večer,100% doporučujeme leginy nebo nějaké kalhoty. Na leginy případně ještě kratasy. Pokud se mástři přiváží ke stromu, kde budeš hodinu tvrdnout a nehýbat se, nejtepleji Ti nebude. Takže asi k tomu tak...
Co se týče obuvi, tak určitě nějaké boty na OCR nebo trail nebo kotníkové horké. I v kanadách se to dá zvládnout. Problémem může být pak už jen voda. Pokud Tě bude zajímat ještě něco, neváhej a piš. Rádi poradíme.

Měj se

Ondra

Miki - to teda

6. 5. 2017 20:37

Jste vážně borci, co říct víc.
Super report

Ondřej - Re: to teda

7. 5. 2017 11:32

Děkujeme :)

Ondřej

Jirka - Zraneni

5. 5. 2017 10:52

Ahoj, ja jsem ten, co se "eliminoval" uz na zacatku a ke svemu zraneni jsem prisel jeste pred tim, nez jsme vlezli do reky. Mel jsem smulu, spatne si slapl a udelal si zlomeninu, kterou jsem v rece jen dorazil. V zadnem pripade nesouhlasim s tim, ze bych neco nepochopil a diky tomu se zranil.

Ondřej - Re: Zraneni

5. 5. 2017 10:55

Ahoj Jiří,
aha, to jsme nevěděli. Bylo nám řečeno něco jiného... V tomto případě se velice omlouváme a v reportu to opravíme. Přijmi naši omluvu.

Ondra

Jirka - Re: Re: Zraneni

5. 5. 2017 11:11

Tak jsem to zase nemyslel, není za co se omlouvat. Už v řece jsem dost nahlas syčel a věděl, že s tou bolestí nemám šanci vydržet ještě 10 hodin. Byl to zoufalej pokus to rozchodit a nevzdat to, sám nevím, jak to vypadalo na oko ostatních. Drillmasteři věděli, že mám problém ještě před řekou, spíš mě zaráží jejich výklad, jestli je to tak.

Ondra - Re: Re: Re: Zraneni

5. 5. 2017 11:18

Vůbec jsem si Tě nevšiml. Myslím, že si udělal na jednu stranu dobře. Zkusit to můžeš někdy příště. Zdraví je přednější! ;) ale líbí se mi Tvá vůle to nevzdat! Udělal bych to samé. Výklad byl takový ,jaký byl...nechejme to být. Oprava učiněna. Hezký den

Ondra