Jdi na obsah Jdi na menu

Kilpi Heroes race 13km 2017

17. 6. 2017

 

Opět po týdnu volna a regenerace jsme zpět a to znamená, že pro Vás máme report z dlouho očekávaného závodu- Heroes Kilpi race.

         Na tento závod jsme byli všichni nejvíce zvědaví, protože ani jeden z nás z OCR závodů tento závod ještě neběžel. Dávali jsme všichni přednost závodům, které už se dostali do popředí extrémních běhů, jako je Predator race, Spartan race, Gladiator race a další. A proto, když přišla pozvánka na tento závod a jeho 3. ročník, neváhali jsme ani minutu a rychle jsme se přihlásili. Naše přihlášení do závodu také ovlivnil fakt, že poprvé lze závodit v týmech po 2, což pro nás a naše bratrské duo bylo největší lákadlo. Závody se konaly v Hradci nad Moravicí, přičemž první (ten delší- 13km) závod se konal od 10:00 a druhý (ten kratší- 7km) od 13:00 hodin. My, jak jinak, jsme běželi oba.

         Než jsme se tedy vydali na naši dlouhou pouť až na druhou stranu republiky, řešili jsme, jak a kde se v místě konání závodu ubytujeme. Přeci jen cesta přes D1 není nejkratší a Hradec nad Moravicí je daleko. Do poslední chvíle jsme tedy váhali, jak se na závod dostaneme a kde se ubytujeme. S řešením našeho problému nám nakonec pomohli sponzoři, kteří nám laskavě propůjčili svůj reklamní vůz, což znamenalo, že cestu jsme měli vyřešenou. Ale teď co s ubytkem?  Čirou náhodu se náš kamarád Mára chystal na Moravu a s ještě větší nepravděpodobností dokonce do místa, kde závod startoval. Měli jsme tak obrovské štěstí, že nás ubytoval u sebe a ještě v místě, které bylo vzdálené od dějiště závodu pouhých 5 minut jízdy autem. Co víc si tedy přát? Vše jsme měli tedy zařízené, tak vzhůru po tankodromu zvaný D1 na Moravu.

         Na místo určení jsme dorazili okolo 10 hodiny večer, takže jsme jen vyndali potřebné věci z auta a v podstatě šli hned spát, abychom byli na zítřejší závod fit.

         Druhý den ráno jsme vstali, nasnídali se, oblékli a vyrazili jsme směr Heroes race. Když jsme okolo 9 hodiny ráno přijížděli na parkoviště, překvapilo nás, že nikde nehraje žádná hudba. Byli jsme zvyklí, že při příjezdu do centra dění vždy slyšíme hudbu a motivující komentátory promlouvající k závodníkům, avšak na to jsme tady nenarazili. Zatím… Věřili jsme ale, že třeba při blížícím se startu závodu se to změní. Samozřejmě, že došlo na má slova a zhruba po 20 minutách začala aréna ožívat. Konečně jsme se cítili jako doma. Procházeli jsme se tak arénou a koukali jsme, co kde je. Aréna byla výborně lokalizačně vybrána, byla krásně přehledná a až na obchody s oblečením, kterých je na známějších závodech hafo, tu bylo vše. Po prohlédnutí arény jsme si to tedy namířili k výdeji čísel a šli si převzít náš startovní balíček, který obsahoval čip, hroznový cukr, různé letáky a jiné doplňky. Po připevnění čipu okolo kotníku jsme se vydali očíhnout překážky, které byly v dosahu arény.

         Nutno poznamenat, že všechny překážky byly (nebo na nás alespoň tak působily) homemade výroba. To se nám však velice líbilo, neboť to bylo originální, zajímavé a hlavně pro nás po dlouhé době něco nového. Šli jsme se tedy podívat k poslední cílové překážce, která pro nás byla nová a vypadala celkem obtížně. Jednalo se o dvě dřevěné stěny, které měl závodník přelézt bez doteku tyčí, které lemovaly 30cm plochy od země. Nutno poznamenat, že překážka pro lidi, kteří nemají hřeby, je téměř nemožná (po vodě a bahně obzvlášť). V závodě se to nakonec i potvrdí. Jakožto fair play závodník jsem překážku nezkoušel, ale poslouchal jsem závodníky, kteří tam byli s námi, jak se budou pokoušet překážku zdolat. Před touto překážkou byly ještě 3 vykopané jámy, které byly napuštěné vodou, aby závodník měl stížené podmínky následující překážku zdolat. Musím říct, že tato překážka splnila svůj účel.

         Bylo 20 minut před startem, takže nejvyšší čas se jít rozběhat. Vybíháme tedy ven z arény a na cestě potkáváme známé tváře z týmu OCRA Slovakia. Na půli cesty se tedy dáváme do řeči s Ríšou a Broňou a debatujeme o tom, jaká bude trasa a jaké máme pocity před závodem. Velice milé a přátelské popovídání, jsme rádi, že jsme Vás tu potkali. Kéž by všichni závodníci byli takto vstřícní, přátelští a fair playoví. Na louce také vidíme pár překážek, které nás čekají, ale nic vesměs náročného. Vydáme se tedy ještě na cca 1km poklus a pomalu polehounku se vracíme do arény, kde budeme vyčkávat na zahájení závodu.

         Pár minutek před startem kráčíme před startovní čáru, opět do první vlny. Zde se potkáme i se svými druhy s Jirkou a Martinem, kteří jsou s námi téměř na každém závodě. Než závod vypukne, stojíme tváří v tvář první ,,překážce‘‘ a tou jsou američtí fotbalisté. Tato překážka se nám velice líbila, za což dáváme organizátorům 1*. Než však bylo odstartováno, ohlížím se kolem nás a sleduji, že nás je cca 50 ve vlně, což je v porovnání s ostatními závody proklatě málo. Ale co, je to menší závod a alespoň se trochu omezí provoz na překážkách, říkal jsem si. Kolem startu se mezitím vytvořilo velké publikum, které začalo pomalu odpočítávat: 5, 4, 3, 2, 1 a start!

         Závod byl zahájen, a tak se hned vrháme vstříc střetnutí s fotbalisty, kteří naštěstí nijak surově běžcům nebránili. Fotbalisty máme tedy za sebou a vybíháme ven z arény, kde nás čeká plazení pod ostnáčem, který je cca 30m dlouhý a přitom nás kropí vodou hasiči. Ostnáč je naštěstí od jiných závodů o něco výš, a tak se poměrně rychle plazením dostávám ven. Vybíhám na druhé pozici, hned za Jirkou, kterou si držím ještě nějakou tu chvíli. Po ostnáči nás hned čekala pavoučí sít, která však byla natažená z gumy, a tak nebylo úplně snadné ji přelézt. Díky své výšce však rychle vylézám nahoru a překážku zdolávám. Následuje běh po krásně rovné louce, na které je nasekáno po pár set metrech několik překážek. Po síti následuje mega vlna, která je však oproti predátorské vlně zlehčena tím, že na vrcholu je hrazda, které se lze chytit a zase naopak ztížená, že je dole useknuta o rozběhovou plochu. Naštěstí je vlna z dobrého materiálu, a tak bez jediného smýknutí a obtíží se dostávám nahoru, Ondra hned za mnou. Seskakujeme dolu a míříme k multi ringu. Následuje poměrně častá překážka z OCR závodů s výjimkou, že kruhy nejsou pohyblivé a jsou kovové a tenké. Myslím ale, že pro většinu závodníků žádný problém. Opět tedy rychle překážku zdoláváme a běžíme bok po boku k další překážce.

         Na dohled jsme před sebou viděli tatrovku a už dopředu jsme přemýšleli, co tam budeme dělat? Doběhli jsme tedy blíže, kde nám dobrovolník řekl, že máme tatrovku přelézt. Jedním skokem jsme na sklápěčce a druhým opět na zemi a pokračujeme dále. Tady cesta po louce končí a vede nás směr rybníček.

         Tam přibíháme naposledy sušší, protože po zbytek závodu si vody užijeme až až. Navíc v půlce závodu nám začne pršet a prší v podstatě až do konce druhého závodu. Kráčíme tedy do bahnitého koryta řeky a pomalu se suneme  vpřed. Na dně rybníku je pěkně tuhé a hutné bahno, tudíž chůze je dosti stížená. Snažíme se tedy lehnout na břicho a pomalu se odstrkávat rukama, abychom nohama nezapadávali do bahna. Zde nás předbíhají/předplavávají dva běžci, kteří mají o poznání mnohem míň kilo než my, a tak se méně boří. Po zhruba 200m přišla další překážka a to podplavání střechy z kůlů a trávy. Kůly byly hodně nízko, a tak se nešlo nenamočit, anebo nepotopit celí. Přitom voda už měla černý nádech od rozvířeného bahna, tudíž napít se by v tento moment znamenalo se pomalu otrávit. Vyplaváváme tedy z pod stříšky a vybíháme opět na louku, která se však záhy stáčí k řece.

         Uprostřed řeky stojí stěna, která je otočena obráceně než je obvyklé a úkolem je pomoci výskoku ji překonat a přelézt. To opět s naší výškou zvládáme a pokračujeme řekou směrem k mostu, kde je další unikátní překážka. Rochnění se v řece bylo však velice osvěžující a skoro se nám z vody ani nechtělo.

         Dobíháme tedy k mostu, kde pod mostem je zavěšená síť, kterou máme přelézt. Zde nám dobrovolnice říká, že do sítě mohou jen dva, a tak čekám, než se dva borci přede mnou dostanou ze sítě ven. Jakmile tak učiní, skáču do sítě já a pomocí kotoulů a válení, které jsem okoukal od Ríši, se rychle dostávám na druhou stranu. Ondra hned za mnou. Vybíháme tedy ze sítě s menším zpožděním oproti závodníkům před námi a opět míříme na dlouhou rovinku na louce, kde nás čeká zase pár překážek.

         Před námi jsou bradla, na kterých se trošku potrápím, protože na nich padám, naštěstí se však zvládnu zvednout a překážku zdolám. Ondra nekompromisně za mnou bez známek jakýchkoliv problémů. Následuje kladina skrz kmen stromu, přešplhání po dřevě jako ručkování ve stylu opice, přeskok přes větev ve výšce cca 1,5m a poté přelezení dřevěné konstrukce.

         Konec louky uzavírají dvě pro mne velice zajímavé a originální překážky a to nošení kamene po kamenech, které byly zformovány do kruhu jako ohniště a tahání dvou pneumatik naplněných vodou z řeky nahoru na most. No a tímto končí rovinka a konečně přicházejí kopce. Co by to jinak bylo za závod, že?

         Pomalým stoupáním nahoru do kopce nás čeká ještě jedna překážka na uvolnění, aneb přeskákání snožmo 7 provazů do půlkruhu a poté už jen stoupáme výš a výš. Cesta vede dost do kopce, naštěstí není ale tak dlouhá. Než se dostaneme na vrchol, Ondra mne zde opět předbíhá a dostává se přede mne. Zase v kopcích trpím, plus do toho mi začalo tvrdnout stehno. Začínám se trochu se závodem psychicky prát a hledám tu svoji běžeckou rovnováhu. Po vystoupání patřičné výšky docházím k dobrovolnici, která mi ukazuje směr, kudy se mám vydat dál. K mé záchraně vede cesta mírným kopečkem dolů, což mne zachraňuje. Snažím se rozběhnout tvrdé stehno (ne křeč!) a vrátit se do své běžecké pohody. Z kopečka mi to celkem jde. Cesta tímto způsobem vede skoro celý kilometr a na konci této cesty přichází opět kopec nahoru, který je doplněn chůzí v korytu bývalého potůčku. Tady se mi opět vrací pocit napumpovaného stehna, a tak opět galantně pouštím Ondru před sebe. I přesto však až do koryta kopec běžím. Jakmile přijde koryto, přecházím na chůzi a tou šlapu celé koryto až na vrchol. Na vrcholu na nás čeká nejhorší překážka z celého závodu- roura. S našimi rameny a obecně šířkou je pro nás tato překážka skutečně utrpení. Nejen, že nám plazení v rouře zabere spoustu času, ale také nám to vezme hodně sil. S vypětím sil rouru zvládáme a pokračujeme k první občerstvovačce.

         K první občerstvovačce dobíhá Ondra s chvilkovým náskokem pár minut, ale kolegiálně na mě u ní čeká. U občerstvení je také překážka udělat 10 shybů. Nejdřív jdu doplnit tekutiny a občerstvit se a následně odmakávám rychlých 10 shybů. Poté rychle pokračujeme v cestě společně.

         Následuje dlouhý seběh podél hradeb k dalším překážkám typu přelez, přeskoč a podlez. Ty zvládáme a míříme směrem k mému prvnímu hendikepu. Hod pneumatikou na kolík. Máme dva pokusy, tak si říkám, že na dva to prostě musím dát. Bereme tedy pneumatiku do rukou, míříme na kolík a házíme. Oba sice kolík trefujeme, ale pneumatika na kolíku nezůstala. Máme tedy poslední pokus. Přichází nervozita a tréma z neúspěchu. Čekám tedy na Ondru, až hodí první, abych měl motivaci. Ten však svou pneumatiku na kolík dostává, a tak mi nezbývá, než ho zkusit napodobit. Pečlivě si pneumatiku připravuju, protože opravdu 20 burpees dělat nechci. Vypouštím pneumatiku a vidím, jak jsem se netrefil. Přichází první zklamání. Vidím, že Ondra na mě čeká, a tak urychleně dělám 20 burpees. Myslím si, že jsem je vykonal celkem rychle (pozn. O - jojo, zmákl to docela rychle J ).

         Opouštíme místo činu a vrháme se do druhé půlky závodu. Čeká nás nějaký ten kopeček a opět osvěžení ve vodě. Při probíhání potoku jsme probíhali kolem domu, kde nás občerstvil mladý klučina melounem, za což mu chceme moc poděkovat! Poté nás čekalo dlouhé běhání v lese. Přitom jsme několikrát museli prolézat opět rourami a kanály. Jak já jen tyhle překážky nesnáším! Mezitím jsme v lese stihli odnést ještě nějaký ten pytel do kopce a blížilo se nevyhnutelné…no a pak to přišlo. Doběhli jsme k další překážce, u které bylo jasné, že úspěšnost je minimální. Jednalo se o střelbu z praku. Do praku jsme si měli vzít kamínek a ze dvou pokusů jsme museli trefit terč. Nevím jak ostatní závodníci, ale můj prak byl asi rozbitý, neboť při střelbě letěl kamínek 2x kilometr vedle :D

         Nastává tedy čas na druhý hendikep v závodě, tentokrát v podání běžeckého hendikepu cca 300m nahoru a dolů z kopce. Uklidňuje mě, že Ondra ho běží také. Hendikep kupodivu zdoláváme rychle přesto, že únava se začíná projevovat. Na vrcholku kopce nás čeká druhá občerstvovačka, u které je opět jedna překážka a to nošení pneumatiky cca 20m. Rychle se napiji a jdu na to. Pneumatika je naštěstí lehká, a tak jsem schopný si s ní i popoběhnout. Rychle pneumatiku tedy přenáším okolo vyznačené trasy a zpět. Jakmile se pneumatiky zbavuji, běžím rovinkou k další překážce. Následuje balanční překážka, na které musíme přejít lavičku a podlézt přitom špagát. Při spadnutí, nebo při doteku lana následuje hendikep. Oba si na překážce dáváme záležet, neboť další hendikep už opravdu nechceme. Dokázali jsme to! Můžeme tudíž běžet dál.

         Dostáváme se pomalu do závěrečné části závodu a za nás musíme říct, že do té nejlepší. Následuje originální nošení pytle pod ostnáčem, střelba z luku (čistý střed!) a ručkování. Vše splněno. A teď ta nejlepší překážce z celého závodu, válení sudů z kopce pod ostnáčem. Nebýt dobrovolnice, která mi poradila, ať se pod ostnáčem otočím, točil bych se ještě do dnes. Naprosto a bezkonkurenčně nejlepší byly ty chvíle potom, co jsme se dostali z pod ostnáče. Tady měl stát fotograf a fotit to, jak se běžci motají jak po 20 panácích (PS- po ostnáči byly připravené malé špulky, tipuji na balanc, ale nedělali jsme to, otázka na organizátory, neměl pak přijít balanc na kůlech?). Když vylezl Ondra, dobrovolnice na něj křičela, ať ten běh srovná, neboť běžel zpět do kopce. Tady jsem se opravdu bavil a musím říct, že je to poprvé, co jsem měl čas se při závodě ještě smát. Dobíhám konečně Ondru a malinko se mu posmívám, jak u toho běhu vypadal. Společně bok po boku běžíme dál a v podstatě až do konce.

         Přitom si ještě stihneme zaplavat v rybníku, který byl mimochodem nejteplejší, ve kterém jsme kdy vůbec plavali, a už slyšíme křik z arény. Víme, že už jsme blízko! Mezitím stihneme prolézt nejméně 500m tunelem, který byl vskutku skvělý.

         Přibíháme k místečku, které vypadá jako malé parkoviště a na zemi vidíme ležet dlouhá dřeva. Hned jak přiběhneme blíže, zjišťujeme, že jsou to chůdy, a tak nám je hned jasné, co nás čeká. Bohužel na chůdách byly moc malé plochy na nohy, a jelikož máme oba sloní chodidla, nebylo prakticky možné se na nich udržet. Když jsme navíc viděli, jak dlouho to závodníkům na chůdách trvá, zvolili jsme raději hendikep v podobě 20 burpees. Ty jsme opět vykonali poměrně rychle, až byli dobrovolníci překvapení. Ještě než jsme se chtěli vydat na cestu, čekal nás kontejner plný vody, ve kterém prý bylo deset mincí, které jsme museli vylovit, abychom mohli pokračovat. Bez váhání se oba vrháme pod vodu a lovíme. Já měl to štěstí, že jsem minci našel téměř hned, ale Ondra musel chvíli lovit. Vyskakuji tedy z kontejneru a vrhám se na šplh, který následuje. Na laně byly udělány uzly, tudíž šplh byl triviální záležitostí. Rychle vyšplhám, skáču do řeky a vydávám se na poslední běžeckou rovinku směr cíl. Konečně.

         Po proběhnutí cca 500m rovinky jsem zahnul zatáčkou doleva a už sem věděl, kde jsem. Čekalo mne ještě prolezení pár rour, ty však na rozdíl od všech ostatních byly ve vodě, tudíž sem jí pouze svižně proklouzl. Poté ještě podplavání dvou řad pneumatik a už sem byl u zmiňovaných valů. Ty jsem také zvládl rychle a už mne čekala pouze poslední překážka- dvě dřevěné stěny a prolezení skrz ně na druhou stranu. Zde mě dobíhá Martin a právě díky hřebům překážku zvládá neuvěřitelně rychle. Já zde naopak trávím snad věčnost a s obrovským (ano, skutečně s hodně obrovským) vypětím sil překážku zdolávám. Snažím se pak sprintovat do konce, ale Martina už nepředběhnu. Tohle mě dost štve, neboť Martin běžel celý závod za mnou a pak mě porazí díky tomuhle. No co, nebudu si zde stěžovat, to k závodu prostě patří. Ondra dobíhá hned za mnou,jelikož se mu nepodařilo stěnu zdolat, musel se tedy ještě na pár set metrů proběhnout. I přes všechny hendikepy a obtíže však dobíháme do cíle na krásném 7. a 8. místě. Nebýt zase podvodníčků, umístění je mnohem výš….

 

Shrnutí:

R- 3 hendikepy- házení pneumatikou, střelba z praku a chůdy (celkem 40 burpees a asi 300m běžecký hendikep)

- Běželo se mi snad nejhůře za celou sezonu, do jisté míry to ovlivnily hendikepy (nikdy jsem neměl více než jeden, výjimkou je UB)

- Běh mi stěžoval stažený sval, neboť se domnívám, že díky běhání a jízdě na kole, se mi zvětšuje objem stehen a upnuté trenky mi je přiškrcují.

- Trasa měla místo 13km o poznání více- ve výsledku 16km + hendikepy, ale na to už jsme zvyklí.

O- 3 hendikepy- střelba z praku, chůdy a poslední překážka dvě stěny (celkem 40 burpees a asi 300m běžecký hendikep)

 

Hodnocení:

1) Na to, že jsme závod běželi poprvé a nevěděli jsme, do čeho jdeme, jsme byli nad míru spokojeni a jednoznačně závod všem doporučujeme. Velice mile nás závod překvapil.

2) Chválíme organizátory, jakým originálním způsobem přistoupili k budování překážek a jakou skvělou vymysleli trasu.

3) Obrovské plus dáváme také organizátorům za ceny, které poskytli v rámci výher. I přesto, že to není takový velký závod jako Predator, nebo Spartan, tak jsou schopni poskytnout peněžní i věcné ceny. Děkujeme!

4) Možná jsme si toho nevšimli, ale scházela nám v aréně tabule s mapou trasy. Myslíme si, že alespoň jedna mapa by v areálu být měla. Někdo jako my si ji pak chce zvěčnit, ale nemůže, když není.

5) Rada pro organizátory z pohledu závodníka.  Místo řetězu na lezení bych pro příště volil například lano, nebo slack line, ne vždy je to úplně příjemné a bezpečné. Pokud to však organizátoři zamýšleli takto úmyslně, nemáme nic proti. Jediné, co bychom na 100% ošetřili jinak, tak slaňování ze skály. Vzhledem k tomu, že ten den ještě celý den pršelo a provaz byl mokrý a sráz nebezpečný, určitě bych v této situaci předcházel nebezpečí úrazu. Poskytnout závodníkům třeba sedák nebo jistící pomůcky jen pro příště. Případně dolů pod sráz navézt slámu nebo tak něco. Minimalizuje se tak riziko úrazu. Jinak trasa a překážky TOP.

6) Tento bod je speciálně pro TY, kteří neustále a pořád dokola a již opakovaně na trase podvádí. Moc dobře víme, o koho se jedná, a garantujeme Vám, že si na Vás příště dáme pozor!!

7) Jeden mínusový bod a to za medaile. I když si na sbírání medailí nepotrpíme, tak by bylo fajn, abychom až medaile vyndáme za pár let a budeme je ukazovat dětem, aby na nich bylo napsáno, z jakého závodu medaile jsou. Tím narážím na to, že medaile z obou závodů byly obě stejné, jen měly jinou stužku. Vyrýt na medaili 7km nebo 13km by nebylo určitě na škodu.

 

Poděkování:

Velké poděkování patří našim sponzorům, kteří nám poskytli jak finanční prostředky, tak vybavení a auto. Moc jim děkujeme za pomoc a příště se nám snad podaří právoplatně usednout na trůn 1. místa.

Také velké poděkování patří Vám divákům a fanouškům, i těm, kteří s námi  tentokrát nebyli, ale podporovali nás a fandili nám. Vězte, že o Vás víme a vnímáme Vás. To i Vy nám pomáháte posouvat naše hranice.

A v neposlední řadě také děkujeme Márovi a jeho rodině, který nás u sebe ubytoval.

 

Malé zmínění i zde :)

http://kulturistika.ronnie.cz/c-27711-heroes-race-2017-zavod-pro-silne-povahy-reportaz-a-fotografie.html

 
Děkujeme všem za podporu a fandění a za chvilku se uvidíme na startu na kratším závodě.
 

Vaše Dvojčátka

logo-nase.jpg

 

Náhledy fotografií ze složky Kilpi Heroes race 13km 2017

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Dan - Stánky

23. 6. 2017 13:44

Pěkné, jinak loni bylo i spousta stánků, dokonce i se specialitkami, jako třeba pštrosí hot-dog. Možná letos nedorazili kvůli počasí.

Ondrej - Re: Stánky

23. 6. 2017 22:47

Ahoj Dane. Co se tyče stánku u občerstvení, tak to bylo v pořádku. Tam byly sušenky, čokoláda apod. Jen nám chybělo v cili něco podobného. Je dost možné, ze to bylo počasím. Těžko říct. Ale i tak to stalo za to! :)