Jdi na obsah Jdi na menu

Krkonošský survival 2018

17. 3. 2018

 

Hola,hola přáteléééé,

         tak přeci jen se nám podařilo sepsat report z doposud nejdéle absolvovaného závodu a to z mistrovství ČR v přírodním víceboji v přírodě alias Krkonošského survivalu. Na úvod Vás musíme informovat, o jaký závod se jednalo, neboť to nebyl jeden z našich klasických OCR běhů, nýbrž to byl závod, jehož délka byla 20 hodin v nelehkém terénu v horách v Krkonoších. Závod to nebyl nijak extra velký a neoplýval velkou návštěvností, bodejď by ne, je jen málo šílenců, kteří chtějí strávit noc v lese a na závod se přihlásí. Ale to vůbec nevadilo, protože heslo závodu není v jeho velikosti, ale jak sami organizátoři uvádí, tak v jeho VÝJIMEČNOSTI. Závod je založený na myšlence scorelaufu, jinak řečeno na možnosti volného postupu a sbírání bodů ze stanovišť. Závodu se podle organizátorů může účastnit kdokoliv, kdo je schopný se pohybovat v přírodě, ať už je to muž, nebo žena, nicméně musí počítat s minimálním uražením vzdálenosti 50km. My se do závodu přihlásili jako 3 členný tým, což bylo podmínkou. No a zde začíná naše cesta peklem!

         Jako vždy prvním bodem našeho plánu byla fyzická a hlavně psychická příprava. Po fyzické stránce jsme byli, dá se říci, připraveni. Co se však týkalo stránky psychické, sami jsme nevěděli, jak budeme na závod a hlavně v jeho průběhu fungovat, přeci jen na 20 hodin jsme ještě nezávodili. Prvním kritickým bodem našeho plánu byl výpadek naší členky, která měla závod absolvovat s námi. Museli jsme tedy narychlo shánět novou členku, která alespoň tuší, o jaký závod se jedná + naše dvě maličkosti - no ani jedno k nám ženy moc netáhlo:-) Až se z čista jasna objevila duše, která se pro nás obětovala, její jméno bylo – VERČA. To je ta, která nás zachránila od neúčasti, budiž jí chvála na nebesích. Tým jsme měli, mohli jsme pokračovat dál. Jelikož jsme se neznali, museli jsme si dát i sraz, abychom vše potřebné prodiskutovali, dali dohromady povinnou výbavu a celkově si tak nějak oťukli, jak na tom kdo je, což je nesmírně důležité pro závod, který nás čeká. Verča však nevypadala na amatéra, což nás těšilo, takže jsme mohli v klidu plánovat a ona toho mohla být součástí, a byť to byla žena, nebrala si servítek a všechny šílenosti, které jsme vymysleli, s nadšením absolvovala s námi! Den před závodem tedy kontrolujeme povinné vybavení (léky, obvazy a další), oblečení a hlavně jídlo, které především pro nás bude hrát klíčovou roli laugh

         Je pátek odpoledne a my všichni společně vyrážíme směr hotel Kara v Krkonoších, kde je sraz a zároveň checkpoint pro nás - pro krkonošské survivalisty. Lehce před 18 hodinou přijíždíme k hotelu. Sněhu zatím moc není, ale až se budeme vracet po 20 hodinách, všude bude bílo. Setkáváme se tu s prvními účastníky, tak se zdravíme a atmosféra je úžasně přátelská, jako bychom se tu všichni znali již od mala. Bereme věci, včetně lyží, a jdeme do hotelu se ubytovat. V hotelu už je pěkná hromada lidí, takže se skoro prodíráme do hlavní místnosti, kde jsou podávány dodatečné informace k závodu, plus GPSka a startovní dresy a čísla. Jakmile se prokážeme u registrací, obdržíme vše potřebné k závodu, a tudíž máme vše potřebné ke startu závodu zajištěné. Ted už si jen hodit věci na pokoj a začít řešit následující akci. Na pokoji si vybalíme všechny věci na postele a začínáme s evidencí věcí a rozvržením časového harmonogramu. Čas je však neúprosný a než se nadějeme, začátek závodu je za rohem. Stihneme tedy jen vyřešit, v čem poběžíme, a co budeme mít s sebou. Rozhodli jsme se, že každý bude mít svůj bágl s určitými věcmi jako třeba jídlo, mapy, nebo oblečení, protože i když by měl každý disponovat s minimálně základy, my jsme byli za každou cenu rozhodnutí, že se od sebe nebudeme rozdělovat! Tudíž já jsem nesl oblečení a náhradní boty, Ondra většinu jídla a Verča pití, mapy a lékárničku. No a pak se náš čas chýlil ke konci. Bylo na čase jít odevzdat běžky a boty (ty byly jednou z disciplín) a jít na úvodní a zahajovací meeting. Na meeting byl vyslán vedoucí týmu (Ondra), zatímco my jsme finišovali přípravy. Po zhruba 15 minutách byl meeting ukončen slovy, že za 15 minut odjíždí autobus, který nás dopraví na místo, odkud bude závod startovat, cca 50 km od hotelu Kara, který je zároveň cílem závodu. Už nebylo na co čekat, vše bylo sbalené, připravené a my se vydali směrem k autobusu a vstříc našemu prvnímu velkému dobrodružství.

         U náměstí stály 3 autobusy, aby naložily všech 50 týmů, které byly do závodu přihlášeny. Vybrali jsme si tedy hned první autobus, našli si místo, posadili se a čekali, než se autobus naplní, abychom mohli vyrazit. Čekání bylo delší, než jsme předpokládali, neboť někteří závodníci se skutečně loudali, takže jsme začali postupně sundávat vrstvy, které jsme měli na sobě, abychom, až vyjdeme ven do té zimy, neprochladli. A že těch vrstev bylo! Jedno dlouhé triko, druhé, třetí, mikina a silná bunda. Nakonec jsme byli ale rádi, že jsme to udělali, protože cesta trvala skoro 45 minut a to bychom se upekli. Mezitím v autobuse posloucháme, jak se všichni radí a plánují, jak budou postupovat a sbírat jednotlivá stanoviště. To my však zkonzultovali už na chatě, takže spíše zavíráme očka a snažíme se naspat alespoň tu minimální dobu, co ještě můžeme. Autobus však jede jednu klikatou zatáčku za druhou, takže se nám to moc nedaří. Mezitím v autobuse vládne přátelská a pohodová atmosféra a vypadá to, že se všichni těší. Jakmile však autobus zastaví, smích přejde. Autobus utichne a všem je jasné, že nastal TEN čas. Všichni se začnou tedy opět oblékat a vystupovat z autobusu, ale vypadá to, že autobus dorazil na místo určení o něco dříve a čeká ještě na ostatní, takže ti závodníci, co vyšli z autobusu ven, se postupně zase vracejí. Takhle čekáme ještě asi 20 minut v autobuse a pak jsme vyhnáni ven už všichni. Survival pomalu začíná. Všech 50 týmů se seskupí před autobusy a štráduje si to směrem na hrad Pecka, odkud začne pro nás pro všechny jeden společný úkol a pro nás zároveň i první noční můra, ale o tom až později.

         Hrad Pecka, jak je samozřejmě jasné, je na kopci, takže se pomalu zahříváme už teď. Vyšlapeme to až na nádvoří, kde projdeme velkou bránou a stojíme v centru hradu. V jednu chvíli jsme zahlédli i Bílou paní. Zde se shromáždíme a čekáme na oficiální zahájení pořadatelem. Ten nám popřeje hodně štěstí, dodá ještě pár nutných detailů k závodu a přechází k prvnímu úkolu a taky k zahájení Krkonošského survivalu 2018. Dostaneme mapy, na kterých jsou zakreslené 4 body, které máme navštívit, každý tým ovšem v jiném pořadí (abychom si nemohli radit a abychom neběželi všichni stejným směrem). Dostáváme pár minutek na rozkoukání a na zmapování terénu a pak to přichází … slova, na která téměř každý čekal: ,,Krkonošský survival 2018 je tímto oficiálně zahájen!!!‘‘

         V rychlosti ještě běžíme k Bílé paní, která nám vydává míček se startovním číslem a vydáváme se vstříc našemu survivalovému osudu.

         Je přesně 22:00 a my vybíháme z hradu. Jako na každém survivalu, co jsme byli, jsme zapomněli na základní pravidlo, pokud nejsi expert na orienťáky, NEBĚHEJ, NEBO SE ZTRATÍŠ, A TO RYCHLE!!! Ze začátku nám to ještě jakžtakž šlo, ale jakmile jsme vyběhli na louky a směřovali k lesu, začalo se blýskat na zlé časy. Lesy a louky nás tak vyvedly z míry, že po necelé půl hodince začínáme bloudit. Všichni tři bezradně koukáme do mapy a snažíme se zorientovat. Naštěstí vidíme všude okolo týmy, jak bloudí též. Přeci jen je tma jako v pytli, lehce pod nulou a celkově podmínky nejsou úplně nejsnazší. Jen málo týmů se bylo schopno zorientovat. S vypětím sil a poměrně za dlouho dobu (cca hodinu) se dostáváme konečně na první místo určení a to ke kostelíčku, kde je umístěna první kontrolka. Uf. Že to ale dalo spoustu práce se sem dostat. Další kontrolka je podle mapy přímo pod ní, takže přidáváme buzolu k mapě a vydáváme se směr další stanoviště. No a tady začíná naše největší dobrodružství a to hodinové hledání nejen stanoviště, ale taky toho, kde jsme laugh

         Běžíme lesem směrem dolů, jak nám správně ukazuje mapa, když v tom dobíháme na místo určení, kde by mělo stanoviště být, ale ono nikde. Stanoviště je na mapě zobrazeno jako u posedu, takže hledáme posed. Ale posed nikde v okolí toho, kde jsme právě byli, nebyl. Začíná záchvat paniky a zoufalé hledání stanoviště. Běháme v kruhu a nahoru a dolu, jako splašené slepice. Stanoviště stále nikde. Během toho potkáváme spoustu týmů, které hledají stejné stanoviště, ale v podstatě nikdo neví, kde na mapě jsou, což nás uklidňuje. Po zhruba 2:30 minut na trati, kdy máme pouze první stanoviště, potkáváme pro nás známé tváře, Jirku Vacíka a jeho tým, který je uřícený k smrti a též hledá stanoviště. Podle toho, jak vypadají, si říkáme, že už určitě běží pro poslední bod, nicméně nás též vyvedou z omylu a uklidní nás, protože též hledají teprve svou druhou kontrolu. Začínáme si říkat, že je to nějaké divné, že už jsme tak dlouho na trati a stále většina hledá druhý záchytný bod. Po setkání zhruba s dalšími 5 týmy se dozvídáme, že mapa je zrcadlově obrácená, a právě proto všichni bloudí. Trošku nasraní potom, co už máme za sebou nejen 15km a skoro 3 hodiny cesty a pouze jeden záchytný bod, se vydáváme konečně už s vědomím, že víme, kam běžíme, na druhý záchytný bod, který je mimochodem pro nás úplně na druhé straně mapy. Poměrně už s psychickým vypětím se belháme do hradu a hledáme v sobě druhý dech, který nás nakopne na druhou část tohoto strašného nočního orienťáku. Jakmile jsme našli i tu druhou kontrolku, museli jsme se povinně nahlásit na hradě a vyrazit na poslední dvě zbývající stanoviště. To první stanoviště už jsme šli celkem na jistotu, protože velká část byla po silnici, což se dalo. Jediné, co nám znepříjemňovalo cestu, byl silný nárazový vítr a sněžení, které do tváře bodalo jako bodnutí od včel. Díky bohu za zorientování se na mapě jsme našli první, a dokonce i druhé stanoviště celkem rychle a pohotově, a tak po krušných a psychicky náročných téměř 4 hodinách se vracíme do hradu se splněným úkolem, přes který se konečně můžeme vydat vstříc celému Krkonošskému survivalu.

         ,,Nyní máme za sebou snad ten nejtěžší bod celého závodu‘‘, říkáme si a snažíme se myslet pozitivně, neboť máme před sebou ještě 16 hodin. Na hradě se rychle občerstvíme a vydáváme se do silného větru na první stanoviště celého survivalu, viz. mapa níže.

imag0247.jpg

         Jelikož je velká tma a celkem i dost mrzne, volíme nejjednodušší trasu po silnici směrem k televizní věži, u které je náš první záchytný bod. Tma je opravdu jak v pytli, ale díky bohu za naše čelovky, které jsme si nedávno pořídili, které mají 1600 lumenů a dosvit až 300m před sebe. Díky nim vidíme opravdu daleko, což někdy opravdu není výhoda, když vidíte jak dlouhá trasa je ještě před vámi, viz pole, louky a další. Jsou 2 hodiny ráno a tělo začíná stagnovat. Jdeme v úsporném režimu a mlčky stále vzhůru do kopce, na jehož vrcholu je náš první bod. S přesností dojdeme k věži a zde skutečně vidíme lampionek. Hurááá. Trochu nás to zahřálo u srdíčka po předchozím nezdaru, takže radostně štípáme první bod a odesíláme SMSku, která zároveň organizátorům potvrdí, kde jsme a kolik bodů nám mohou přičíst za splnění. Na vrcholu kopce pěkně fouká, a tak neztrácíme čas a snažíme se co nejrychleji vydat na cestu a nejlépe se schovat do lesa, kde je relativně teplo. " Další kontrola bude trochu oříšek,, říkám si, protože je uprostřed lesa, a přeci jen orientace v té husté tmě není nejsnazší, ale kupodivu a také díky velkému světlu z čelovky ji nalézáme poměrně snadno. A takhle pokračujeme dále a dále a přitom sbíráme jednu kontrolu za druhou.       

imag0246.jpg

Mapa výše ukazuje, jak nepřímočaře jsme šli a jaký byl náš plán. Náš plán byl víceméně strategický, když pominu to, že jsme nestihli disciplíny, které jsme stihnout chtěli, ale primárně jsme šli po kontrolách, které byly nejblíže naší cestě a směru, a také jsme sledovali výši bodů za jednotlivá stanoviště.

         Zlom přišel ve chvíli, kdy se začalo rozednívat a my si tak více troufali na obtížnější terén. Mohli jsme volit kratší, zato ale náročnější trasy, které bychom si v noci netroufli. Začala nás naplňovat jakási sebejistota a zároveň touha riskovat. Jasně, co si budeme nalhávat, kolikrát se nám to i vymstilo, ale co si člověk nezažije na vlastní kůži, to prostě pak není ono. Kolikrát jsme se brodili půlmetrovým sněhem, jen abychom si zkrátili cestu o pár kilometrů. Ano, ve výsledku to bylo kratší, zato 2x náročnější a někdy se to ani časově nevyplatilo. No jo no, začátečnická nerozvážnost, chudák Verča, která tohle vše absolvovala s námi.

         A tak si to valíme čím dál více a blíže k chatě, hodinky už ukazují přes 50km a my nejsme ještě ani v půlce. Už teď je nám jasné, že z dobrovolných disciplín nestihneme žádnou. Blížíme se teprve k 10 kontrole a skoro polovina časového limitu za námi. Je čas na rychlou poradu, abychom se rozhodli, jak budeme pokračovat dále, a přitom abychom mířili co nejblíže k chatě a dokončili tak v časovém limitu. Rozhodnutí je tedy takové, že se budeme snažit splnit kontrolní body do čísla 21 a odtud budeme směřovat rovnou na chatu. Co jsme tak počítali ale body, i tak jsme byli spokojení. Teď se jen snažit tento nový plán uskutečnit. Blížíme se tedy k prvnímu většímu kopci, přesněji řečeno k Černé hoře, kterou všichni dobře známe. Viz. mapa výše ukazuje náš další směr a hlavně náročnost trasy, která na nás právě čeká.

         Docházíme k Černé hoře a je nám jasné, že tady sranda končí a dřina začíná. Stoupání je jasné, ale s takhle tuhou zimou jsme nepočítali. Začíná pořádný fičák a prudké sněžení. Výstup se nám tak ztěžuje a čas utíká. Zbývá pár hodin do konce a únava si už na nás začíná vybírat svou daň. Spíše než fyzická únava je však velice patrná únava psychická. Nohy šlapou už automaticky, ale boj s hlavou teprve začíná. Každému z nás hlavou probíhá, proč to už nevzdat a jít domů do tepla, proč si nevzít taxi a být rychleji doma, a takhle to je v podstatě až do konce závodu. Děláme všechno proto, abychom psychicky vydrželi silní. Dokonce uvažujeme, že si na chvíli někde odpočineme a zahřejeme se, ale schválně žádná restaurace nebo bar není otevřený, a tak směle pokračujeme dále. Přímo pod kopcem Černé hory děláme menší pauzu, abychom doplnili síly ve formě jídla a pití a poté se znovu dáváme do pochodu.

         Nyní nás čeká to nejhorší, přejít hřeben, a že to v tomhle počasí nebude žádná procházka růžovým sadem. Cesta je dlouhá a počasí čím dál horší. Začínáme se vléct. Čas nemilosrdně utíká. Začínají se mezi námi tvořit intervaly, protože někdo šlape víc, někdo míň, ale kolegiálně na sebe stále čekáme. Jde do tuhého!!

         Doplazíme se k naší plánované předposlední kontrole a nyní před námi stojí další těžké rozhodnutí. Je nám jasné, že časově už víc nestihneme, a že je třeba myslet na cestu přímo do Kary. Rozvrhujeme si tedy čas tak, abychom to stihli, přičemž jsme usoudili, že 2:30 nám na posledních 25 km bude muset stačit. Volíme všelijaké zkratky, abychom se k poslednímu stanovišti dopravili co nejrychleji, to se však ukáže jako ne zrovna moudrá volba. Terén byl čím dál tím víc náročnější a na to Verča doplatila. Při nějakém sestupu si podvrkla kotník a to znamenalo časovou penalizaci pro nás pro všechny. Verča však bojovala, co se dalo a i s kotníkem byla nezastavitelná. Brodíme se bahnem, zapadáváme do závějí, procházíme řeky a stále nejsme na místě. Přitom potkáváme krásu divočiny v podobě srnek, kanců a další lesní zvěře. Po dvou hodinách jsme konečně na stanovišti. Trvalo to déle, než jsme si mysleli a nyní to bude opravdu boj dostat se do cíle včas. Rychle posíláme SMSku ze stanoviště, kontrolujeme mapu a vyrážíme. Cesta zpět však byla opravdu nekonečná.

         Už ani sami nevíme, jak jsme to do cíle doklepali, protože všechny ty překážky, které jsme museli zdolat, bylo jich více než dost. Brodili jsme se sněhem, šplhali obří sjezdovky, šli nepřístupným terénem a vším možným. Nejhorší bylo, když opět padla tma a my museli opět vyndat čelovky. Po příchodu na chatu s 2hodinovým zpožděním jsme toho měli opravdu dost. Jak psychicky, tak fyzicky. Přes 109km v nohách a značnou psychickou únavou jsme si však mohli říct, DOKÁZALI JSME TO!!!

         Po dokončení závodu nás samozřejmě napadalo tolik věcí, které jsme mohli udělat lépe, ale jak se říká, po boji je každý generál. Nicméně i pro ty, kteří by si jednou chtěli závod vyzkoušet, sepíšeme pár postřehů tady dolů na konec reportu.

 

Shrnutí

- jít kratší, ale náročnější cestou se né vždy vyplatí

- základem na tento závod je vhodné oblečení a dostatek vrstev. Nedivíme se těm, kteří závod nedokončili z důvodu podcenění tohoto bodu. Základem by mělo být přinejmenším dvoje oblečení a to nemluvě o botách, bundách, ponožkách a dalších.

- i přesto, že je to závod, nezapomínejte na jídlo a pití. Na to se občerstvit a napít v tomhle závodě je času dost.

- co se týče mazání, vazelín a atd. my zkušenosti nemáme (ale asi doporučujeme), ale zkušení matadoři by vám o tomto bodu řekli své...

- než se do tohoto závodu vydáte, osvěžte si alespoň minimální základy práce s mapou, viz orientační běhy a atd.

- pokud budete absolvovat jakýkoli noční běh, mějte při sobě dostatečně svítící baterku/čelovku. Některé baterky/čelovky svítí za dne dobře, ale jakmile padne hustá tma, uvidíte prdlajs. Doporučujeme z vlastní zkušenosti baterky/čelovky s 1600 lumenami a výše.

- se survivaly a kor ještě 20hodinovými a více, je dobré počítat s minimální výkonností 50-80km. Ono i ujít přes 80km je vážně dost, zkuste si to

- nenechávejte si pití (ať už v lahvi, pytli či čemkoliv jiném) venku na batohu. Zmrzne vám to coby dup. Pak už se moc nenapijete (opět hovoříme z vlastní zkušenosti…ano, už se nám to stalosmiley viz Jizerská 50…)

- psychická odolnost je kapitola sama o sobě. Pokud jste slabší povahy, či cholerici a jiné povahy, bude tento závod pro vás noční můrou. Závod vás prověří nejen po fyzické stránce, ale především po té psychické. Kolik vydržíte a s jakým elánem dokončíte, to je jen na vás, ale věřte, po 10 hodinách Vás budou napadat myšlenky na ukončení, ať budete chtít nebo ne

- pamatujte, týmová práce je základ. Pomozte si, podpořte se, vždycky je lepší to táhnout ve více lidech. Tenhle závod ega/egoisty doslova drtí. Můžete přijít na start jako namachrovaní a sebejistí jedinci, ale věřte, do cíle se dostane úplně jiný člověk.

- buďte pokorní. A to nejen vůči lidem, ale hlavně vůči horám. Nepodceňujte je. Zima, vítr, vánice, chumelenice, nikdy nevíte, kdy a jak rychle co přijde. Buďte připravení. Vždycky!!

 

Co se týče samotného závodu, trochu nás mrzí ten časový skluz na začátku, protože jinak jsme to měli celkem dobře rozjeté. Hlavně nás mrzí, že jsme nestihli dobrovolné disciplíny, na které jsme se dost těšili. Jednalo se o disciplínu Koně pana Harryho, Paprsky slunce nad Karou, Krakonošova prkýnka a Bejkárna pana ředitele (podrobný popis disciplín je v galerii obrázků). Ale závěrem je nutné říci, že to byl parádní závod, který jsme si maximálně užili, a který posunul naše (i Verči) hranice možností zase o kus dále!!! Děkujeme za tuhle příležitost, která nás naučila pokoře a vděčnosti.

A jak jste trávili víkend vy?

Tímto se s Vámi loučíme a děkujeme za velkou podporu na našich FB stránkách, byli jste úžasní. Uvidíme se tedy na další akci – na pražském půlmaratonu, kde budeme oba figurovat jako vodiči.

Těšíme se na Váááááás.

 

Vaše Dvojčátka

logo-nase.jpg

 

Náhledy fotografií ze složky Krkonošský survival 2018

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář