Jdi na obsah Jdi na menu

MČR v OCR

29. 8. 2018

Tááák přátelé,

jsme zpátky a tentokrát Vám přinášíme čerstvé novinky z události, která byla pro mnohé závodníky a nadšence vrcholem sezony a zároveň největší šance se ukázat na české OCR scéně. Ano, řeč je o prvním nezávislém MČR v OCR pořádaném v Harrachově.

            Jistojistě jde o událost, která zajímá nejen amatéry, obyčejné sportovce a elitní OCR závodníky, ale současně jde o závod, který má rozhodnout o tom, kdo je nejlepším českým OCR závodníkem. Pole závodníků je nabyté a uchazečů je mnoho, přesto plná kapacita závodu není. Přesuňme se rovnou k prvotní myšlence, proč toto mistrovství vůbec vzniklo, neboť takovým způsobem, jakým se začíná naše OCR dráha ubírat, stojí za zmínku. Je tomu už nějaký ten pátek, kdy se naše povědomí o OCR závodech začíná zvedat a vlna plná nadšenců a sportovců objevuje toto odvětví. Jedním závodem k druhému zjišťují, že je to vlastně sranda a baví je to. Lidí přibývá a stejně tak i spousty kvalitních závodníků. Závodnické pole se rozšiřuje. Dodnes si všichni mysleli, jak je ČR malinká země, dokud se čeští zástupci nezačali prosazovat právě v onom OCR. A to vzbudilo ohlas nejen u nás, ale i v zahraničí. Zajistě se na tom podílely hlavní závody, které v naší zemi dominují, a právě to vzbudilo otázku, proč nezorganizovat český šampionát? Ano jistě, jeden jakýsi šampionát už proběhl, ale kdo minulý rok byl a zažil, ví, že od MČR v OCR to mělo hodně daleko (viz náš report). A dnes tu stojíme u zrodu prvního nezávislého MČR v OCR, kterého se dobrovolně ujala organizace OCRA v čele s jejím ředitelem, elitním závodníkem a rozhodčím zároveň, Petrem Vinickým. Řešit otázku, kde se vzalo zmocnění toho, že to budou právě oni a tak, to rozebírat nebudeme a nechceme. Přeci jen buďme rádi, že vůbec něco takového mohlo proběhnout.

            Co se vyhlášení MČR jako události týče, závodníci o ní věděli poměrně s více než půl ročním předstihem, což hodnotíme samozřejmě jako plus, protože si tak závodník alespoň muže naplánovat sezonu. Ale jak to nakonec dopadlo, si necháme až nakonec, protože teď nás čeká, jak vůbec vypadala trať, překážky, pravidla a další.

            Než se na MČR však vypravíme, sledujeme videa a fota z přípravy závodu, která organizace OCRA sdílí na Facebooku.  Samozřejmě jsme zvědaví, jako všichni, kdo se na MČR chystá, co nás čeká a co nás nemine. Přitom sám ředitel závodu Petr Vinický sdílí, co pro nás závodníky staví a s jakými překážkami se můžeme setkat. I obyčejný jedinec by si připadal jako malé dítě v hračkárně, my však bohužel ne, protože nám se na OCR nejvíce líbila ta myšlenka, že člověk nevěděl, do čeho jde, co ho čeká a jaké překážky bude muset zdolat. Dnes to v reálu funguje tak, že borci jezdí týdny před závodem do místa závodu trénovat a ne-li zkoušet překážky. To se nám prostě nelíbí a podle nás to ztrácí zakládající prvotní myšlenku, se kterou OCR scéna vyrukovala na svět – překvapení, šok, adrenalin a jedinečnost.

            Dnes má prakticky závodník naservírované kde a co poběží, jaké ho čekají překážky a v případě nových překážek také jak je zdolat. Není tomu už tak, že si každý musel vymyslet techniku a snažit se sám… Dnes už z toho také plynou dva směry, které rozdělují přístupy závodníků a kde bohužel dost často nastávají spory. Bohužel i my se řadíme na jednu stranu oněch názorů, nicméně stále se snažíme psát objektivně a bez zaujetí smiley ….

            To jsme se ale dostali někam, kam jsme úplně nechtěli. Důvod, proč toto vůbec zmiňuji, je takový, že pár dní před samotným začátkem MČR vidím na Facebooku video, kde jeden z elitních závodníků spolu s dalšími uchazeči o nejlepší umístění staví a ještě zkouší překážku. Samozřejmě mi to nedá a vkládám příspěvek, kterým chci poukázat na to, že nezaujatý závodník, který si třeba dělá naděje na titul, vidí jiného elitního závodníka, jak (si) staví a ještě zkouší překážku, kterou pak oba v závodě budou absolvovat.  Rázem je mi odpovězeno OCROU, že se jedná pouze o zátěžovou zkoušku (k pousmátí, že zkoušející závodník nemá 100% ani 70kg) a že rozložení segmentů (lan, kruhů a atd.) je náhodné, a že tomu tak při závodě nebude, že překážka bude vypadat jinak. Ok, víc se v tom nebabrám, ale jakmile přijíždíme do místa dění a vidím, že překážka je ÚPLNĚ ve stejném stavu, jako byla na videu a také, že se dozvídám, že jej běželi závodníci na 3k trati a stejně tak, že ji poběžíme stejně i my zítra na 15k závodě, mi trochu zvedá žluč. Tohle křivé, lživé a hlavně VEŘEJNÉ prohlášení OCRY tedy beru jako velké mínus z jejich strany a myslím si, že tohle by se zkrátka dělat nemělo. Jsme jenom lidé a můžeme prostě říct narovinu, ano je to překážka, kterou budete absolvovat a zkouší jí závodník, který bude bojovat o titul mistra ČR v OCR a pokud Vám to vadí, prostě se s tím vypořádejte, ale ne nás takhle bulíkovat! I tohle, byť podle nás nespravedlivé rozhodnutí, bychom přijali lépe než zmíněnou lež. Ale ať to nevypadá jako hanění už takhle na začátku, pojďme přejít k pozitivům a k samotnému závodu, který si myslím, že se povedl a měl u závodníků úspěch.

 

Následující deskripce se týká pouze 15k závodu, neboť jsme se jiných částí závodů neúčastnili.

 

Přijíždíme do Harrachova, pro nás velmi známého a oblíbeného lyžařského centra, tentokrát však bez lyží, ale s trailovými botami. Co se týče značení směrem k závodu, když pominu ty malé modré šipky jako ukazatele, určitě bych pro příště doporučil, buď větší formát, či jinou barvu šipky, která se dá lehce splést s modrou šipkou na parkoviště, jak tomu bylo u nás. Ale na místo určení se dostáváme, protože to tu dobře známe. K našemu překvapení je i volné místo na parkovišti, takže jásáme. Z dálky na nás vykukuje první překážka, navíc od závodu, kterého jsme se ještě neúčastnili, od Wilsonky. Posbíráme saky paky a štrádujeme si to kopcem nahoru směrem ke skokanskému doskočišti. Cestou už vidíme hodně mlíka/ značící pásky a i nějaké ty překážky.

            Nejdůležitější fakt, který jsem vlastně zapomněl zmínit už na začátku, je ten, že se poprvé v celé naší sportovní kariéře vydáváme do boje každý na jiné pozici, Radek v roli závodníka a Ondra v roli dobrovolníka. Kdo nemá dvojče, sestru či bráchu přiblížíme mu to následními metaforami. Je to jako byste byli Tom ale bez Jerryho, jako Han Solo bez Žvejka a takhle bychom mohli pokračovat dál a dál laugh

            Už od začátku nám oběma je jasné, že jednoho to bude mrzet (Ondra, že nezávodí) a druhého nudit (bez správné bratrské rivality). Jsme na sebe celkem zvyklí, co si budeme povídat, a není žádným tajemstvím, že právě jeden či druhý je pro toho druhého při závodě jak motivace, tak hnací pohon. Na rovinu říkám, že mi Ondra jako motor do kopce bude chybět, protože v mém případě když přijdou kopce, je to jako bych zapomněl běhat/chodit. Ale zpět.

            Přicházíme do centra dění a aréna se akorát začíná probouzet. Vidíme spousty překážek, některé známé (od Predátora) a některé úplně nové. V centru dění je tedy spousta překážek, na které se bude moci dívat a fanoušci a diváci si tak přijdou na své. Než začneme okukovat zázemí, hledáme výdej registrací. Zde je menší fronta, ale alespoň máme šanci pozdravit všechny známé, které tady potkáme. Jakmile na mě dojde řada, odevzdám revers a dostávám startovní balíček, který je malinko chudší, než na jiných závodech, ale to mi nijak nevadí, protože jediné, co potřebuji, je vlastně jen čip a ten tam je. Přidělám si čip na pravé zápěstí a v tu chvíli se dostavuje pocit, že je třeba si odskočit a udělat tak rituál před závodem. To se povede a o nějaké to kilíčko lehčí vyklusávám z kadibudky.

            Čas se neúprosně blíží, a tudíž je čas se jít rozběhat, přitom než se vydám se rozklusat dostávám velice poučnou radu od bráchy, ať do toho dneska šlapu a podám nějaký ten výkon. To ještě netuším, co všechno se semele. Vřele mu děkuju, usměju se a v duchu si říkám, jak mě štve, že to nepoběží se mnou. Cestou potkávám sympaťáka Leonidase z EORu, který vypadá velmi nadšeně. Chvilku klábosíme, protahujeme se a v tu chvíli slyšíme, že náš start se o 30 minut posouvá. Ti nám ale dávají, co, takhle nás nervovat, viď? Nezbývá mi než udržet ty nervy na uzdě o trochu déle. Přitom po cestě zpět z rozklusání mi Milan říká, jak ladně mi to do toho kopce běží, tak se směju, protože tohle mi snad ještě nikdy nikdo neřekl, navíc s pomyšlením, jak vždycky do kopců trpím laugh

            Doběhnu celkem zahřátý do arény zpět a cestou vidím elitní holky, jak hledají triky na rybí schůdky. Zastavím se tedy, abych jim poradil a názorně předvedl, jak na to, ale místo toho jsem jen názorně předvedl, jak se to dělat nemá, neboť hned při prvním skoku, kdy jsem nedal lokty k sobě, se pravým loktem bouchám o železnou konstrukci a rozsekávám si tak loket ještě před startem. Trapná chvilka. Nenápadně se tedy vzdaluji a hledám lékárníka, který by mi na tu mou bolístku dal alespoň náplast. Najdu tranzita s ošetřovatelkami, které mi to desinfikují a zalepí. Tak a jsem opět ready na závod laugh

            V tu chvíli už mě volá bratr, že už mám být na startu a že jsem prošvihl hlavní fotografování. No nevadí, na fotce nebudu, ale stejně k tomu mému budoucímu výkonu je to možná i dobře laugh

            Rychle se tedy dopravím na start mezi cca elitní dvacítku českých borců a čekám na signááál. Signál nese podobu naší krásné české hymny, což byla opravdu srdcovka, a proto palec nahoru. Dlouho se odpočet však nezdržuje a za malou chvilku to začne. I dech je mezi závodníky slyšet a s napětím roste adrenalin. Napětí by se v tu chvíli dalo krájet. Jakmile zazní start, téměř všichni závodníci vystartují, jak kdyby to byl závod na 100m. Abych nezůstal zahanben, vyrážím také a držím se v první pětce. Tempo je to opravdu vražedné, a když už běžím na 6. pozici vedle Jirky Vacíka, přijde mi to dost divné. Rázem před pneumatikami ubírám, abych se neuhnal, a řadím se na cca 6-7 pozici. Následuje kratší kopeček směrem na cestu pod sjezdovkou, na jejíž konci nás čeká druhá překážka nošení pytle.

            Tím, že jsem nebyl na včerejším závodě, (3k) nechápu, proč si všichni tak stěžují na to, jak dlouhý je okruh s pytlem. Pořád to srovnávám s Moníncem, kde mi to přišlo mnohem horší a i těžší pytel byl. Celkem bez váhání teda beru pytel a šlapu a šlapu směrem ke konci vleku, kde se trasa stáčí. Cca 300m okruh? Kupodivu mi to do kopce ještě šlape a dostávám se před M. Kadrmase a L. Nováka, což ale samozřejmě netrvá dlouho. Jakmile se nahoře otočíme, dolů z kopce jim to chlapcům jde už poměrně líp, než mně. Z kopce tedy své postavení ztrácím a dokonce mě předbíhá i M. Svoboda, pro kterého se zdá ten pytel být jak pytel žvýkaček. V duchu si říkám, jak ho nemám rád Schwarzeneggera nabušeného. Pytel tedy odhazuji těsně za ním a snažím se ho rychle doběhnout. To dělám hned na další překážce, na weaveru, kde se zase daří lépe mně. Tady střihám i Milana, ale jelikož vím, že Milan je výborný běžec, moc dlouho svému náskoku nevěřím. A taky že ne. Přichází mírný kopeček vzhůru a v tu chvíli opět vidím Milanova záda. Jak já závidím těm 75kg běžcům!!!!

            Chvíli se běží a náskoky se začínají utvářet. O prvních třech už nemám ani páru, ale vím, že tam je Hynek, Hrdina a Tvrdík. Mezitím my dobíháme na překážku, která vypadá jednoduše, ale která pár závodníkům, včetně mě, zatopí. Jedná se o balanční kladinu, která je uvázána na obou koncích na provaze. Zdá se to jednoduché, ale po mém asi pátém pokusu mě přešla řeč. Novák zvládá na poprvé a díky tomu mi utíká a od té doby už ho nevidím. Mezitím já spolu s Markem bojujeme. Dobíhají nás další 3 závodníci včetně Milana a Martina. Naštěstí než doběhnou, překážku asi na 8. pokus zvládám. Být tato překážka pouze na jeden pokus na 100% bych jí nedal. Snažím se rozeběhnout dále, ale začínám pociťovat, že sem tempo trochu přestřelil. Dýchám jak před infarktem a nohy zpomalují. Martin a další závodník mě předbíhají. Už jsem na 8-9 pozici.

            Snažím se co nejvíce držet Martina a vrátit se do formy, ale nedaří se. Smrt v očích pomalu přichází. Dobíháme na další překážku, což je ručkování pouze spodem něco na podobný způsob weaveru. Jediné, co ztěžuje podmínky, je hutné bláto, které zůstalo na překážce pravděpodobně ze včerejška. Překážka vlastně nebyla těžká, jediné, na co si postěžuji, je to, že při každém přehmátnutí mi spadlo půl kila bláta do pusy laugh

            Poté následuje střídání běžeckých pasáží, šplh, nějaké přeskoč/přelez a konečně se dostávám do festivalky. Tam už u příchodu mě vítá bratr s úsměvem na tváři a říká mi, že jsem zatím na 8-9. místě a ať trochu pohnu. V tu chvíli jsem měl chuť ho zabít, protože já myslel, že se tam svalím na zem a umřu. S jazykem na vestě vycházím kopeček, za kterým mě čeká první predátorská překážka – stairway to heaven. Před překážkou se opravdu hodně dlouho vydýchávám, protože jsem utavenej. Až nezvykle dlouho tam stojím a funím a přitom poslouchám Pepovi motivační a instruktážní řeči.     Po chvilce se do toho pouštím a naštěstí téměř bez problémů vylézám nahoru a s elegantním přehmatem lezu opět dolu a zvoním. Pokračuji dále. S Ondrou po boku. Ten vysmátej jak lečo, já kousíček před smrtí (fotky napoví). Další překážka rybí schůdky. Mezitím mě dobíhá Pavel Krejčí, který bez mrknutí oka vyšvihne rybí schůdky jak nic. Nenechávám se zahanbit a pouštím se také do nich. S opatrností skáču nezvykle po jedné šprycli, což skoro vypadá jako amatérismus v mém podání. Při posledním skoku na poslední kolíky se mi však zahákává jen jedna strana žerdi a v tu chvíli se mi orosí čelo. Mám trochu nahnáno, aby mi to nevypadlo, naštěstí dorovnávám a zvoním. Už trochu depresivně mířím na poslední překážku, která mě ve festivalce čeká, než zase zmizím v lesech, a tou jsou flying totems. Profesionálně si vyhrnu trenky skoro až ke krku, ale k mému překvapení to ani není nutné, protože skáču poměrně vysoko, chytám se stabilně kulaté klády a jen jedním přírazem směrem vzhůru se dostávám ke zvonku, na který v zápětí zvoním. Mám splněno. Zatím vše bez hendikepu a v top 10. I s mým výrazem a duševním stavem a Ondrou po boku vybíhám dál, kde mě čeká občerstvovačka a poté mizím v dáli.

            Občerstven se vydávám na další třetinu trasy. Cesta vede směrem dolů k řece, kde se krásně svlažíme v ani ne příliš studené vodě. Zde na nás čeká jedna překážka a to zdolání stěny. Spolu s Pavlem zdoláváme a nějakou dobu se držíme spolu. Prakticky jej ztratím někde před překážkou, kde se setkávám se Šárkou s mimo jiné velmi přísnou dobrovolnicí. V ten moment se moje běžecká forma natolik zhoršuje, že mě dobíhají další závodníci. Na překážce, která je asi 80cm nad zemí, bojujeme tudíž tři, já, Pepa a Kuba Podzimek. Zdolávám sice první, ale než rozeběhnu nohy, Kuba mě předbíhá a po nějaké chvilce i Pepa se slovy, že takhle se trápil na Gladiátor race taky. (díky kámo, to mě velice podpořilo laugh )

            A měl pravdu, mé trápení teprve začínalo. Nohy nechtěly a někde na 7km poprvé zvracím a na zhruba 9km zvracím podruhé. Sny a myšlenky na dobré umístění jsou tatam. Hlavní myšlenka, přežít to do cíle!

            Poměrně s vypětím sil se pomalu vracím k aréně, kde však vede trasa až nahoru na vrchol kopce po černé sjezdovce a tady přichází můj psychický konec. Tolik, kolik lidí mě předběhlo/předešlo v kopci, snad není nikdy ani tolik, co stojí fronty v Kauflandu. Mnoho těch závodníků mě zná a snaží se mě podpořit (za což Vám chci všem moc PODĚKOVAT), ale já už jdu jak tělo bez duše. Snažím se sebrat všechny síly, co ještě mám a pokračovat dále, ale jde to těžce. V tu chvíli si vzpomínám na bráchu, jak by mě to nakoplo, kdybych ho viděl před sebou. Plahočím se tak pomalu, že mi přijde, že spíš stojím, než jdu. Když už se vybelhám na vrchol, vidím další novou překážku. Stěnu, která začíná od druhého metru a její princip zdolání je ve výskoku a využití paží k přelezení. To se svojí výškou nemám problém, ale těsně po zdolání se do mého repertoáru smůly zařazují těžké a bolestivé křeče do obou lýtek.

            Hrom do toho jsem si říkal, ale pořád jsem měl vůli jít dál. Hodím do sebe ionták, poleju se vodou a zkouším to rozeběhnout. Vypadám jak střelená laň, ale když bych se o to nepokusil teď, zbytek závodu bych byl k ničemu. Naštěstí následuje seběh z celé sjezdovky zase dolů, kde se snažím se zmátořit, ale zdá se, že seběh dolů mi vadí snad víc než ten výšlap nahoru. Protrpím si brzdivou silou nohou celou cestu až dolu, kde se cesta mírně stáčí doleva podél louky k další překážce, UFU, kde potkávám vysmátého M. Michalčáka. Nemám na něj náladu, a tak zahořkle a bez empatie zdolávám rychle ufo a pokračuju ve svém modu ,,chci v klidu umřít“ dál.

            Následuje zase běžecká pasáž, která je okořeněna výšlapem na skokanský můstek (nečekaně). Poté sbíhám až úplně dolů k řece, kde poblíž festival arény zvládám kládu, po kterém mám vyšplhat, pentagon a něco jako Petrovu pomstu. Dále následují překážky, které vypadají nedostavěné, a tudíž se asi nevyužijí, takže běžím dál ke kladině, kde opět žádný dobrovolník není, a nevím, zda překážku zdolávat nebo ne. Raději ji zdolám, ale hned vedle jsou atlasy, také bez dobrovolníka, takže taky nevím, co dál? V zatáčce zpozoruji andělskou tvář naší oblíbené a velice šikovné fotografky Daniely, která neváhá běžet celou mýtinou rovinu se mnou, jen aby mě vyfotila na překážkách. Dani, MOC děkuju!!!

            Nyní přichází první překážka, kterou jsem moc toužil vyzkoušet, a která se u nás nikdy neobjevuje, protože je ze zahraničí. Jednalo se o Brugging překážky, které byly nejen důmyslné a originální, ale také zábavné. Nejprve musel závodník přes kruhy přejet různě deformovanou železnou konstrukci a na konci musel po ležatém prkně přelézt ke zvonku, aby na něj mohl zazvonit. Jako druhá překážka pak byl multiring, který jsem si také užil, a také hravě zvládl. Následovaly nové překážky od nového dodavatele, od Wilsonky, což byl multiring, traverz a kruhy na tyči. Opět vše celkem s přehledem za podpory Alexe. Pomalu mi dochází, že už se musí blížit konec mého utrpění, a tak s křečemi a se zbylými silami mířím na závěrečné překážky před arénou.

            Před tím se ještě projdu potokem, vydrápu se mírným kopečkem a už stojím před nimi. První překážkou, kterou musím zdolat, je ručkování s různými segmenty. Tady mi dobrovolník radí, ať ze začínajícího lana se svojí výškou mířím rovnou na kruh, že to je pak jednodušší. Využívám tedy jeho rady a skutečně lehce zvládám. Rychle mu poděkuji a mířím na poslední překážku před arénou a tou je lanové ručkování. To zvládám s mírným defektem, kdy při posledním lanu mi ujede ruka, a plnou vahou padnu do visu. Přitom mi lupne v zádech, jako by mě praštili lopatou. Ochromen a celkem už v rozkladu si to šlapu posledním kopečkem do arény s myšlenkou, ať tohle moje utrpení a totální propadák už skončí. Cestou potkávám svojí ženu, která mě konejší, že už to mám skoro za sebou. Naštěstí jí to nevěřím, protože vím, že do cíle vede ještě jedna hodně ošklivá cesta a tou je závěrečný výšlap můstku. Nad touhle myšlenkou už ale nemám sílu přemýšlet, a tak bezduše vyšlapu kopec a stojím před pro mne nejobávanější překážkou, což jsou dva ukotvené totemy s uprostřed jedním totemem volným. Opět se shledávám s bratrem, který už jen díky tomu jak vypadám, nic neříká a jen radí, jak tuhle překážku zvládnout. Už ani nevím, jestli jsem ho vnímal nebo ne, ale celkem bez rozmyslu rychle nasedám na totem a rychle se přesouvám z jednoho totemu na druhý. Naštěstí ruce fungují pořád na 100% díky bohu, takže kupodivu zvládám bez sebemenší obtíže. A to jsem se té překážky tak bál. Následují ninja jump, které bez váhání přeskakuji a konečně se dostávám k závěrečnému multiringu, kde mimo jiné dobrovolničil Ondra s Rendou.

            Obeznamuje mne s pravidly, načež rychle z lana skáču na kruhy a z těch se dostávám na síť. Je to sice jednoduché, ale to vymotání ze sítě mi dalo celkem zabrat. Podlézám sít spodem, jak je mi řečeno, přitom na dřevo, které je sítí obepnuto vynechávám, tak jak mi bylo řečeno pravidly. Chvilku odpočívám, než se vydám na poslední ručkovací segment. Jedno lano, jeden kruh, druhý kruh a skok na pevninu a mám to za sebou. Jediná pozitivní zpráva celého MČR pro mě, že jsem každou překážku zvládl bez hendikepu či opakování. Závěrečná 3,6m bigshock stěna mě sice chvíli trápí, ale jakmile přijdu na to, jak jí zdolat, je to hračka. Nahoř,e abych si protrpěl opravdu vše do poslední chvíle, dostávám mega křeč, kdy sotva natáhnu nohu. Chvíli sedím a tiše pláču, ale když vidím, že to jen tak neodejde, seskakuju dolu a do kopce se vydávám s křečí. Je na mě opravdu hrozný pohled a cítím se velice zklamaný. Navíc za sebou slyším dobíhat Terku Schejbalovou, což mě straší ještě víc. Nahoru se opravdu belhám, seč mi síly stačí. Přitom mě povzbuzují závodnici podél můstku, kteří se už vrací dolů. Také mě podporuje Zdenda, ale už nemám ani sílu zareagovat, a tak se plazím nahoru z posledních sil. Po snad nekonečné době konečně stojím nahoře s křečema v obou lýtkách, bolavými zády, s časem asi 3 hodiny, ale s náramkem. Nemůžu snad ani říct, že šťastný. V cíli padám na zem a nechávám doznívat křeče a tiše si pláču, jak hrozný ten můj den dneska byl. Ale co, život jde dál, já to přežil, a to je to hlavní.

            Celkové mé shrnutí -> závod dobrý, moje forma na houby, křeče hrůza, v pytli záda, alespoň vše bez hendikepu, psychika na bodu mrazu. Původně jsem chtěl sezonu ukončit už v červnu, ale však mě znáte, že? Každopádně jsem to udělat měl, nedostatečná regenerace a přetrénování si na mně vybralo svou daň…zase. Hlavu vzhůru a alespoň je motivace na příště. Moc děkuju ještě jednou všem, kteří mě na trati podporovali a kteří se mě snažili nakopnout. Přesto, že jsem na to nevypadal, slyšel jsem vás a vážím si toho!!! DÍKY!

A teď asi to, na co tu všichni čekáte, tedy pokud jste to skutečně dočetli až sem,

HODNOCENÍ!

Pozitiva:

Musím pochválit značení tratě, i přesto, že z počátku jsem se trochu obával, že se ztratím ohledně barev zmíněných na začátku rozpravy (bíla x bíločervená), tak nebyl žádný problém.

Občerstvovačky, bezva, není co dodat.

Obrovskou, ale opravdu obrovskou pochvalu bych chtěl dát VŠEM DOBROVOLNÍKŮM, protože instruovali jasně, přesně a byli naprosto nekompromisní, co se trestů týče, za což jsem nejvíce vděčný!

Pochvala jde především všem podílejícím se na závodu, protože poskytli opravdu kvalitní a zábavné překážky (speciálně za sebe musím vyzdvihnout Wilsonku a Excalibur).

Nádherná trať a lokace závodu. Přesto, že já trpěl, jsem byl s tratí i lokací spokojen.

Organizační činnost velké trojky Verča, Petr, Kristýna

Spolupráce všech závodů dohromady. A pak že to nepůjde smiley

Výborná festival aréna, služby a zázemí, vše za 1.

Jasná a srozumitelná pravidla (i když velmi pozdě vydaná…)

Česká hymna….srdcovka!!

Parádní fotky ze závodů

 

Negativa:

Posunutý/pozdní start (já vím, stane se to, ale i tak prostě).

Myšlenka s náramkem a ELITE skupinou je fajn, ale stejně jsme se s elitou shodli, že eliťák by prostě měl mít VŠECHNY překážky povinně!! Zároveň jsme se shodli, že povinných překážek bylo konkrétně na 15k málo, nebo alespoň málo eliminujících když už.

Výše zmíněný lživý argument

Vím, že sehnat lidi a obzvlášť dobrovolníky, je těžké, ale prostě elitní závodník, který o titul bojuje, by prostě překážky stavět neměl, nepřijde nám to fér vůči ostatním. Navíc, Petře, ty si neběžel, mohl si to testovat ty, jako na instruktážních videích. Nikdo by pak neřekl ani popel - stavěl si, ale neběžel - v pořádku… takhle sis zbytečně zavařil.

Jak je to s těmi překážkami, která byly rozestavěné/zničené/nedodělané?

Žádná střelba? Prak, luk, puška, nic? surprise

Parkoviště dost zmatené - lidi si jezdili téměř všude, kde chtěli…

Na výklad pravidel pak zkusit megafon...

 

Závěrem moc gratulujeme šampionům, nejlepším a zároveň nejrychlejším OCR runnerům k jejich výhře, konkrétně Hynkovi (1.místo), Hrdinovi (2.místo) a Tvrdíkovi (3.místo). Z žen Schejbalové (1.místo), Šaškové (2.místo) a Pavelková (3.místo). A v neposlední řadě samozřejmě děkujeme OCRA-CZ za uspořádání tohoto šampionátu, který si myslím, že se určitě vydařil.

GRATULUJEME a DĚKUJEMEsmiley

Vaše Dvojčátka

logo-nase.jpg

 

Náhledy fotografií ze složky MČR v OCR 2018


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Vít - Cíl na kopci

29. 8. 2018 13:52

Díky za článek, prožil jsem si svůj běh znovu :-)
Já bych jen přidal jedno negativum, a to je cíl na kopci zcela mimo dosah diváků. To jsem ještě na žádném závodě neviděl. Dobíhat do cíle se má za povzbuzování diváků, tam, kde jich je nejvíc, a ne někde pod můstkem. Když už finále do kopce, tak pak otočit a přidat seběh do cíle :-)

Ondrej - Re: Cíl na kopci

29. 8. 2018 14:02

Ahoj,
To my bychom to zase jako negativum neviděli. Ba naopak!Je to originální zakončení závodu. Divákům nic nebránilo si nahoru dojít :)..

Ondra

Andy - Re: Re: Cíl na kopci

29. 8. 2018 15:39

Presne divaci mohli vyjit nahoru.my tam treba byli,kdyz dobihala posledni zavodnice za podpory pepy zizky

Ondra - Re: Re: Re: Cíl na kopci

29. 8. 2018 21:45

S tou reklamu mas asi pravdu...přeci jenom mistrak musí nějak vypadat. To už není úplně pro hobiky

babička - obdiv

29. 8. 2018 14:20

za ten článek bych Ti dala diplomku okamžitě, máš můj obdiv a příště bude dobře!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

děda - obdiv

29. 8. 2018 14:16

klaním se před tebou a vážím si tě navíc ještě se zúčastníš s potížemi s patou, s bratrem jste stále dvojka nic vás nerozdělí a nebyl to poslední závod--HLAVU VZHuRU bude lépe,hlavně až se vše uklidní zdravím a jsem na tebe pyšný!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!