Jdi na obsah Jdi na menu

ME Spartan race - Andorra

16. 9. 2017

 

Zdravíme všechny sportovní nadšence a především naší OCR komunitu.

Je těsně po ME v Andoře a my Vám přinášíme nejčerstvější a zároveň i nejrychlejší ohlédnutí za proběhlým závodem. Jak už bylo řečeno, jednalo se o mistrovství Evropy ve Spartan race v Andoře, což je místo na pomezí Francie a Španělska v téměř 2000 výšce nad mořem. Je jasné, že v zimě je toto místo zasvěceno zimnímu lyžování a dalším zimním sportům, my se sem však vydali závodit v OCR bězích, a jak už lze tušit, terén a nadmořská výška budou největší nepřátelé.

         Kvůli zaměstnání jsme se nemohli uvolnit na závod dříve, jako to jiní elitní závodníci dělají, a tak nám nezbývalo, než se vydat na závod pouhý den předem. Naštěstí jsme v tom nezůstali sami a připojila se k nám další elitní česká závodnice- Petra Veselá. V tříčlenném týmu tedy vyrážíme směr letiště a míříme do Andorry, dělat čest naší zemi.

         Cesta je celkem pohodlná a příjemná, ale co by to bylo za cestu, kdyby, jako vždy, nepřišly nějaké komplikace. Jakmile jsme přistáli v Toulousse a šli si vyzvednout zavazadla, čekalo nás nemilé překvapení. Jen co jsme došli k pásům, kde se vyzvedávala zavazadla, zjistili jsme, že ta naše zde nejsou. Hned nastala panika, co teď, a co když nám naše zavazadla nedoručí včas, když zítra ráno závodíme. Chvilku jsme mezi sebou polemizovali o všech možných řešeních a taky tak trochu doufali, že se naše zavazadla na páse ještě objeví, bohužel ale marně. Po necelé půl hodince jsme to vzdali a šli jsme si stěžovat k místnímu stánku ohledně reklamací zavazadel. Řekneme Vám, že domlouvat se s Francouzi je někdy nadlidský úkol. Nejen, že neradi mluví anglicky, ale i ta výslovnost? Přesto jsme se všelijakými gesty dorozuměli a dozvěděli se, že naše zavazadla zůstala v Bruselu a že nám je přiveze další letadlo, které letí z Bruselu. Problém ale byl, že ve 12:30 jsme museli vyzvednout auto, které jsme měli zapůjčené. Nastal tedy další zmatek, jak vše zařídíme, když auto musíme vyzvednout, co nejdříve, jelikož už teď máme zpoždění a do toho čekat na zavazadla, která nejdříve přiletí v 17:00 a do toho máme v 18:30 meeting v Andoře. Pochopitelně meeting jsme nestihli, takže jsme museli obvolávat známé, kteří tam byli, aby nám později předali nějaké info. Auto jsme tedy po chvilce vyzvedli, a jelikož jsme neměli co na práci, (mezitím nás čekalo úmorné čekání na letišti na naše zavazadla) jeli jsme se poohlédnout po okolí a co bychom mohli zakousnout. Protože jídlo jako na potvoru zůstalo v letadle v našich taškách!

         Naštěstí 5 minut od letiště bylo větší shoppingové centrum, které splňovalo naše předpoklady, takže jsme skončili zde. K našemu překvapení bylo OC větší, než jsme si mysleli, a tak nám poměrně dlouho trvalo, než jsme ho celé prošli a než jsme si vytvořili představu o tom, kde a co budeme jíst. Skončilo to tak, že jsme každý šli jinam, protože Péťa měla chuť na něco menšího, zato my mysleli, že sníme krávu laugh. Naše cesty se tedy rozdělily a my skončili v nejbližší pizzerii. Našeho rozhodnutí jsme nelitovali, když jsme zjistili, že je zde nabídka 2 pizzy za cenu 1. Hned jsme tedy zasedli ke stolu, objednali si čtyři pizzy a bedlivě jsme čekali, přitom břicha už jsme měli pěkně v křeči. K našemu údivu ani ne po 15 minutách nám servírka přinesla naše objednané pizzy. Chvilku koulela očima a nevěřila, že to je pouze pro nás, když však přišla sklidit talíře, její údiv klesl laugh Jen co jsme dojedli, tak se k nám opět připojila Petra a sama nevěřila, co všechno jsme snědli.

         Po řádném, ač pozdním, obědě nám stále zbývaly 2 hodiny, než dorazí naše kufry. Rozhodli jsme se tedy jít nakoupit nějaké potraviny, které se nám zítra budou hodit, jako ovoce, zeleninu, nějaké jídlo a Péťa kartáček na zuby laugh Poté jsme ještě jednou prošli obchoďák skrz na skrz, prošli pár obchodů, a pak jsme se konečně vydali pro kufry. K našemu štěstí zavazadla skutečně dorazila a my je tak s úlevou rychle vzali, naložili do auta a úprkem jsme zamířili pryč z letiště a konečně taky do naší cílové destinace- Andorry.

         Cesta byla zdlouhavá a plná serpentýn, ale nakonec okolo 9. hodiny večer dorážíme po krátkém hledání do našeho hotelu. Ubytováváme se, rozdělíme si postele a po několika minutách jsme všichni tuzí. Byl to náročný den a to ještě nezačal závod.

         Druhý den se s velkým časovým předstihem budíme, abychom měli na vše dostatečnou rezervu a taky proto, že Péťa bývá před startem nervózní, a tak nás urguje a vykopává z hotelu tak rychle, jak jen to jde. Později za tu musíme být neskutečně vděční, protože si dáme do navigace špatnou adresu a téměř hodinu a čtvrt bloudíme po Encampu. Zachrání náš až Tomáš Satinský, který nás naviguje do té správné Spartan arény.

         Rychle parkujeme a běžíme odevzdávat reverzy a převzít startovní balíček. Jakmile tak učiníme, nastává chvilka kochání se arénou, ale opravdu jen chvilinka, neboť se musíme jít převléci a rozběhat, protože start už je za chvilku. Necháváme Péťu samotnou a sami se jdeme proběhnout okolím a zjistit, jak se nám vůbec poběží, na tom čerstvě napadaném a zmrzlém sněhu. S kombinací krásně slunečného počasí nás to však vůbec netrápí a naopak si začínáme počasí užívat, když si jen vzpomene, jaká byla předpověď- déšť a zima. Přesto, že je -3 a všude sníh, nálada je skvělá. Plno závodníků všude kolem a fakt, že dnešního klání o mistra Evropy se účastní 65 zemí je povznášející. Mezi přední favority patří určitě M. Rajniak, H. Connor, P. Žižka a další. Dnešní den tedy slibuje výbornou podívanou.

         Než se nadějeme, slyšíme španělského komentátora, jak vyvolává závodníky do koridoru, a my víme, že přišel náš čas!

         Chvilku váháme, kam se máme dostavit, neboť v aréně bylo nafouknuto nejméně 5 stanů, které vypadaly jako startovní koridor, ale nakonec najdeme místo, kde máme být. Prvním zpestřením se stává přeskočení 2m stěny hned v úvodu, kdy se prezentujeme a necháváme vpustit ochrankou do koridoru. Lehce se pousmějeme, když vidíme, že už tady někdo bojuje, aby se přes stěnu dostal. No a už jsme tu, naše cesta pomalu začíná. Snažíme se dostat co nejvíc dopředu, ale konkurence je obrovská a na nás zbývá až třetí řada.    V první vlně vidíme J. Thibaulta a jiné známé osobnosti. Jsme úplně natěšení na to, až závod odstartuje a zároveň se těšíme na naši premiéru běžet vedle takových jmen. Než však závod odstartuje, všímáme si vlevo od sebe osoby, kterou velmi dobře známe- Petera Žižky. Plní údivu, co tady dělá, když už měl být dávno na trati, se vyptáváme, jak to, že neběží. Peter s lítostí oznamuje, že nemůže běžet kvůli zranění a popřeje nám hodně štěstí, než odstartujeme.

         A je to tady, začíná španělský odpočet a ME v Andoře pomalu začíná. Než však odpočet dozní, trochu smutníme a vzpomínáme, jaké byly ty naše sparťanské začátky. Slýchávali jsme znělku Spartan race a před každým startem jsme opakovali na otázku: spartans, what is your profession- ARO, ARO, AROO. Dnes už nic takového není. Ale dost už nostalgie, odpočet skončil a my se vydáváme našemu 3 a půl hodinovému utrpení.

         Mistrovství Evropy ve Spartan race v Andoře je zahájeno!

Hned jak je odstartováno, největší hvězdy se derou dopředu a téměř sprintují, jako kdyby byl cíl za rohem. Není to jako na Predátor race, kdy vyběhneme, udělá se vedoucí skupinka a zbytek zůstane za nimi, tady se každý běžec snažil urvat co nejlepší místo a dostat se co nejvíce dopředu. Už od začátku to byl boj. Snažíme se tedy držet to zběsilé tempo, které bylo nastaveno už na začátku a ukotvujeme se, bok po boku, na zhruba 15-20 místě. Prvních 5 borců už nám slušně utíká, ale prozatím je alespoň máme ještě nadohled.

         Trasa je poměrně hezky vedená kolem arény a postupně směřována do vyšších výšek. Při stoupání překonáváme triviální překážky typu: přelez, podlez, přeskoč nebo proskoč. Samozřejmě všichni za námi, neboť tady si nikdo z elitních běžců chybu dovolit nechce a ani nemůže. V podstatě od startu držíme stejné pořadí a jen v ojedinělých případech se závodníci předbíhají. Všichni vědí, že zlom přijde na těžších překážkách anebo na sebězích. I my jsme to věděli. Plynule se tedy trmácíme až do 2500m.n. m a jsme svědky neuvěřitelně krásné a čisté přírody. Člověk by tu hned zůstal a kochal se, ale na to jsme my neměli čas. Přiběhli jsme k zasněženému horskému plesu, odkud nás trasa směřovala k první těžké překážce, k Olympusu. Zatím jsme nevěděli, jak bude Olympus vypadat, ale očekávali jsme, potom co jsme zažili v Koutech, že bude překážka, jelikož se jedná o ME, pěkně těžká a navržená tak, aby ji co nejméně závodníků zvládlo, ale opak byl pravdou. Olympus měl tentokrát velké plus a to v podobě sparťanských chytů, které musel udržet snad kde kdo. Co víme, tak lidé z něj padali pouze kvůli zmrzlým prstům, ale jinak to snad musel zvládnout každý. Oproti olympu v Koutech byl tenhle opravdu hračka. Bez velkých obtíží tedy plníme a hned za ním je občerstvovačka. Ani se neobtěžujeme zde zdržovat, protože kelímky s vodou jsou zmrzlé a je v nich led, takže by se člověk moc nenapil a čekat anebo nějakým způsobem led drtit na vodu, na to zkrátka nebyl čas. Přeci jen, pořád jsme bojovali o dobré umístění.

         Pokračujeme tedy dále na další překážku, která byla hned za Olympem a to tahání traverzy na řetězu do kopce. Jelikož sníh rozmočil trasu a pár závodníků před námi nám ji ještě prohrábli, traverza se vezla poměrně rychle a pohodlně. Z kopce to šlo samozřejmě ještě rychleji. Za pár minut máme hotovo a směřujeme dlouhým seběhem téměř až dolu zpět do arény. Cestou nás ještě na malinkou chvilku zdrží nošení klády do menšího kopečku a už slyšíme festivalku a jásání diváků. Aby si diváci přišli na své, hned při seběhnutí kopce na nás čekala stěna, kterou jsme museli přelézt po dřevěných vstupech a chytech a zazvonit na zvonek. Jindy relativně lehká překážka, která byla dnes zkomplikovaná námrazou a nejednomu závodníkovi a závodnici se to vyplatilo. Naštěstí spoléháme na své silné stisky a absolutně si nepřipouštíme, že bychom zde spadli. Naštěstí se žádné drama neodehrává, my v klidu překážku zvládáme a míříme do nejstrmějšího kopce z celého závodu. Mě osobně tenhle kopec málem stál život. Šli na mě mdloby, sluníčko, které mi pražilo do zad a rozpouštělo sníh pod nohama, mi to navíc ještě pěkně komplikovalo. Ale zavřel jsem oči a šlapal jsem a šlapal jsem, co to jen šlo. Přišlo mi to nekonečný a vůbec jsem se neodvážil zvednout hlavu, protože pohled na to, kolik by mě toho ještě čekalo, bych asi nerozdýchal. Po úmorných několika desítkách minut jsme byli téměř opět na hřebeni a jak to tak už bývá, jakmile jste nahoře, víte, že váš čeká opět seběh dolů a pak to celé znova. Tak nějak jsem s tím byl smířený, ale byl jsem za to rád, neboť jsem se mohl zase rozeběhnout a přiblížit se tak o něco rychleji cílové pásce.

         Po dlouhém stoupání pak přišly další překážky jako sandbagy a dřevěná kladina. Sandbag byl celkem fajn, protože přesto, že byl neforemný, tak byl alespoň lehký, takže se to dalo snést. Co bylo ale horší, byla kladina. Už od MČR mám z této překážky respekt a pokaždé, když na tuto překážku narazím, tak si dám na čas. I teď tomu tak bylo. Navíc jsem viděl, že nejméně 15 závodníků, dělá burpees a mně se k nim rozhodně nechtělo. Kladina byla celkem úzká a díky mrazu se překážka stala pro mnohé osudnou. Chvilku tedy čekám a sleduji, jak téměř každý závodník přede mnou padá, načež se rozhodnu to prostě risknout. Rozeběhnu se a vybíhám na ni. Nahoře zůstávám, ale musím hodně balancovat, abych na překážce vydržel a hlavně nespadl. Použití rukou bylo zakázané. Uf! Dokázal jsem to. Spadl mi kámen ze srdce a já rychle pelášil dál.

         Po poměrně dlouhém seběhu dobíhám k vleku, kde přichází sparťanská oblíbená disciplína nošení kýble. Naplním tedy kýbl po okraj a vydávám se vzhůru do kopce. Tentokrát bylo zakázáno, brát si kýbl na ramena, museli jsme jej držet na prsou. Kupodivu, třeba ve srovnání s Krynicou byl úsek s vědrem poměrně krátký, což jsme se celkem divili, většinou je úsek nekonečně až přehnaně dlouhý. Ale co, tím lépe pro nás. Ondra donáší kýbl do cíle dříve a pouští se do následující překážky, slackliny. Ta je 2x delší, než normálně bývá, ale vzhledem k tomu, že je dotažená až skoro na maximum, balanc není až takový problém. Oba tedy rychle plníme a běžíme ke stanovišti s řetězy. Je to poměrně hodně silových překážek za sebou, ale to nám vyhovuje, koneckonců, zatím jsme neshledali nějakou překážku vyloženě těžkou. Bereme tedy skoro 3m dlouhý řetěz a štrádujeme si to pěkně do kopce opět. Za pár minut jsme opět hotoví a hned na to nás čeká tahání závaží na něčem, co vypadalo jako boby. S naší silou opět brzké a rychlé zvládnutí, tak pokračujeme dále do menšího kopečku. Běžecké pasáže jsou opravdu dlouhé a prostor mezi překážkami také. Člověk vždycky přiběhne ke překážce a je téměř odpočatý, tak trochu vzpomínáme na Predátor race, kde jsme běželi od jedné těžké překážky ke druhé.

         Po delší běžecké pasáži nás zastavuje překážka odtažení a přitažení pneumatiky, která nám přeci jen dá trošku zabrat, neboť trasa není moc projetá a na zmrzlé ploše celkem drží. Ale nic nám nebrání v tom překážku zdolat. Jakmile jsme hotoví, snažíme se pokračovat dále po trase a využívat běhu z kopce, který následoval. Bohužel únava si už začíná vybírat svojí daň a nohy už pomaličku stagnují. Už i ten běh z kopce začíná být náročný a nám začíná docházet, že už jsme na trati docela dlouho. Raději ani neodhadujeme, kolik hodin může být a radši se pouštíme do další překážky, která sice nevím, jak se jmenuje, ale jednalo se o složení hrazd směrem vzhůru a my ji museli bez spadnutí, či doteku země přelézt na druhou stranu a zazvonit na zvonek. Řeknu Vám, pokud člověk mohl u této překážky používat nohy, jednalo se o úplně triviální překážku, v opačném případě o jistých 30 burpees. Z prvu jsem nevěděl, jak mám překážku zdolat, načež mi dobrovolník stručně řekl, že se mám pouze a jakkoliv dostat na druhou stranu. Volím tedy nejlehčí způsob a hravě se dostávám až ke zvonečku. Zvoním a pokračuji dlouhým seběhem až dolů do koryta podél řeky, kde to už malinko znám, neboť nad řekou vede silnice, která vede do arény. Říkám si, cíl už je blízko.

         Cesta je ale delší, než jsem čekal a přesto, že od koryta řeky vede pouze rovinka, mé unavené tělo vypovídá službu a já vyčerpaně přecházím do chůze. Je mi to až trapné potom, co jsem natrénoval, teď pouze jít, ale tělo už bylo na hranici možností a hlava už taky nefungovala. Hlavou mi probíhaly myšlenky, proč tu jsem, proč jsem na tom dneska tak špatně a vůbec, co se se mnou děje. Náladu mi pozvedne pohled vpřed a pohled vzad na své soupeře, kde vidím, že i oni byli určitým způsobem nuceni přejít do chůze. To mi dává naději si udržet i tu pozici, pro kterou jsem teď makal a bojoval. Je tomu skutečně tak a než dojdu k další překážce, stále se držím na stejné pozici. Za mnou v dálce další závodníci, přede mnou pouze dva. Přecházím na atlasové kameny, které zvládám rychle, protože paže a síla v nich bylo to jediné, co mi zůstalo. Poté pokračuji podél řeky a planinou až do festival arény, kde je konečně pár překážek hned za sebou a konečně trocha zpestření po těch dlouhých bězích.

         Jako první na nás čeká, pro mě nová překážka, která vypadá jako žebřiny s převisem. Úkolem je jí přelézt, údajně bez nohou. Podle toho, jak to však lezli ostatní závodníci, to tak ale nevypadalo. Jednak si pomáhali a jednak to lezli i s nohama. Podraz! Chtěl jsem jim ukázat, jak to má správně vypadat, ale co bychom od Francouzů čekali, že? Zdolám překážku a řekou mířím ke stahování kladky. Tady se celkem pobavím, když vidím jednoho závodníka celou vahou viset na kladce a kladka se ani o milimetr nehnula. Nejdřív sem si říkal, to je blbost, aby to bylo tak těžké přece, po samotném vyzkoušení mi však došlo, že prostě nebyl schopen uzvednout váhu, která měla očividně více, než on sám vážil. Potupné dávat si 30 na kladce. Ale co, někomu jde běh a někomu překážky. Na tři zátahy vymrštím závaží nahoru a peláším na šplh. Lano je sice zmrzlé, ale pořád lépe lezitelné, nežli od mokrého bahna. Následuje velká cargo síť, a pak nejobávanější překážka v překážkových bězích- hod na cíl/ oštěp. Jelikož oba běžíme s čistým kontem, chceme se za každou cenu trefit a s 0 i doběhnout, takže si dáme pekelně záležet. Bohužel, jen co doběhneme k oštěpu, vidíme, že terč je velký asi metr na metr a je ani ne 7m daleko. To nám ve srovnání s jinými závody přijde neskutečně blízko a ještě lehké, trefit se do tak velkého terče. Samozřejmě oba trefujeme, bez ostychu můžu říci, že oba téměř do čistého středu, a tak nás čeká poslední výšlap a cíl už je na dohled.

         Velký kopec je ještě zpříjemněn asi 100m ostnatým drátem a po jeho zdolání už jsme sbíhali do arény, kde nás čekaly poslední překážky a konečně vytoužený cíl. V aréně ještě vykonáme opět lehký multiring, zdoláme stěnu a už přeskakujeme hořící oheň. Došli jsme svému cíli a hlavně snu. Euforie v cíli je neuvěřitelná. Teprve teď si uvědomujeme, co jsme dokázali. I když to nedopadlo úplně podle našich představ, pocit blaženosti a úspěchu jsme cítili tak či tak. Je dokonáno!

         V cíli obdržíme medaile, které byly navrženy speciálně pro mistrovství Evropy, plus tričko, které je však zklamáním, protože na něm není žádný znak, či popis, že se jednalo o ME, ale je to obyčejné triko z beastu. Za cílovou zónou uděláme pár fotek tentokrát pro místní fotografy, protože nás neměl kdo vyfotit, a pak jsme šli směrem k autu. Únava byla celkem znát, a tak jsme se výjimečně moc dlouho v aréně nezdržovali. Jen co jsme přišli k autu, viděli jsme zde mrtvou Péťu. Vypadala hůř než my, a to je co říct. Vzhledem k jejímu stavu jsme se tedy nezdržovali převlékáním, rovnou jsme nasedli a jeli do hotelu.

         Zbytek dne vypadal naprosto odlišně od našich klasických pozávodních hodinách. Všichni tři jsme dali sprchu a upadli do bezvědomí. O pár hodin později jsme dali pouze něco k snědku a pokračovali ležením a odpočíváním u filmu. Den jsme zakončili tvrdým a mohutným spánkem, protože druhý den Péťu čekala ještě štafeta a opět šance, jak proslavit naši zemi.

         Druhý den se toho naši reprezentanti zhostili více než skvěle a ve složení Petra Veselá, Tomáš Tvrdík, Tomáš Satinský a Zuzana Kocumová vybojovali ve štafetě 1. místo pro Českou republiku. Velká čest a sláva pro naši malou zemičku uprostřed Evropy. Ovace byly velké a gratulace přišly ze všech stran. Byli jsme na ně skutečně hrdí. Po ukončení ceremoniálu a po vynesení České republiky na nejvyšší stupínek jsme udělali konečně dokumentační fotky a vydali jsme se na dlouhou cestu zpět domů.

 

Celkové zhodnocení závodu:

- Nadmořská výška leckterému závodníkovi zmařila svůj výkon, včetně nás

- Moc hezky koncipovaná trasa

- Prokázalo se, že i elitáři podvádějí, open a competetive ani nezmiňuji

- Když už se jedná o ME, bylo by dobré, aby dobrovolníci mluvili alespoň anglicky, kolikrát závodníci překonávali překážky nedovoleným způsobem jenom proto, že jim to dobrovolník nebyl schopný vysvětlit

- Od ME jsem upřímně očekával jak náročnou trasu, tak náročné překážky, v tomhle případě byly překážky opravdu triviální a leckdy zbytečně zlehčené. Za to ale bylo více silových překážek.

- Mrzí nás, že SPARTAN RACE už není to, co býval. Žádné původní myšlenky už nejsou téměř dodržovány, jako sparťanská hymna, otázka před startem: spartans, what is your profession?; a dokonce ani sparťanky v cíli. Škoda!

- To, že nedostaneme ani tričko, které by neslo nápis ME v Andoře ani nezmiňuji!

- Občerstvovačky tentokrát tragické. Spousta ledu, leckdy úplně prázdno.

- Myslím si, že i přes to, že to bylo ME, tak bylo málo fotografů po trati a to tam byla spousta krásných míst na focení. Fotky pouze placené…

- I přes nabytou konkurenci se pyšníme 6. a 7. místem v age groupu a 43. a 44. místem celkově v Competetive vlně.

 

Mistrovství Evropy bylo náročnější, než se vůbec dá tímto reportem napsat, ale doufáme, že alespoň malinko jsme Vám přiblížili, jaké to bylo. Děkujeme všem za podporu, hlavně rodině, přítelkyním a sponzorům.

         Teď jen tak pro srandu nás čeká další pokračování sparťanské série a to Spartan race beast v Liberci. Uvidíme se tedy tam.

Hodně síly všem a uvidíme se na startu.

Vaše Dvojčátka

logo-nase.jpg

 

Náhledy fotografií ze složky ME Spartan race - Andorra 2017

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář