Jdi na obsah Jdi na menu

Mistrovství světa v OCR - Kanada

19. 10. 2017

 

Zdravíme celou OCR komunitu a ostatní sportovní nadšence.

Tentokrát píšeme report už rovnou z místa konání našeho závodu- z mistrovství světa v OCR v Kanadě. Celý vrchol sezony vyústí jediným závodem, a to závodem na 15km+ v nádherném resortu v Blue mountains. Teď se ukáže, jak moc se naše snaha a píle za celý rok vyplatila, či nikoliv. Tady nejsou žádné druhé šance, tady neexistuje žádné kdyby. Jedna šance, jeden pokus. Na téhle drsné myšlence je založeno mistrovství světa. Úkolem není ,,pouze“ doběhnout do cíle, ale závodník musí dokončit závod s platným náramkem na ruce. Pokud byť na jediné překážce selže, je mu náramek přestřižen/odebrán a závod na MS pro něj tak končí. Tudíž tentokrát naším hlavním cílem je dokončit s náramkem na ruce a teprve potom usilovat o co nejlepší možné umístění. Celou sezonu jsme makali na 120%, abychom se sem dostali, abychom konečně ukázali, kdo jsme (bratřijaksepatří) a čeho všeho jsme schopní a taky proto, abychom vyzvedli naši malou zemičku do nebeských výšin, tak doufáme, že zde předvedeme tu nejlepší formu. Ale zpátky na začátek!

         Kvalifikaci na MS jsme měli zajištěnou vlastně už v půlce roku, ale až do samotného konce jsme nevěděli, zda se budeme moci zúčastnit, či nikoliv. Samozřejmě největší roli v tomto problému hrály finance. Naštěstí nám v tomhle ohledu pomohli sponzoři, kterým tímto reportem a hlavně účastí na MS děkujeme. Jakmile jsme byli se sponzory domluveni, nic nám nebránilo v tom, začít hledat letenky a začít zařizovat ubytování. Ale ani tento bod našeho plánu nebyl úplně jednoduchý. Sehnat levné a časově nejvýhodnější letenky byl také celkem problém. Proto jsme čekali až do září, než jsme se je odhodlali koupit. Jakmile jsme měli letenky, přišlo na řadu ubytování, půjčovna auta a další náležitosti spojené s cestou do USA. Dá se říct, že až teprve koncem září jsme měli skutečně vše zařízené! A jak se MS blížilo, blížila se i tréma. Poslední noci už jsme jen stěží klidně dospávali, dny se začaly protahovat a čekání bylo nekonečné. Poslední večer, kdy jsme kontrolovali, zda máme vše sbalené, zařízené a nakoupené, jsme se vydali na poslední a kratičký spánek ve své postýlce.

         Ani ne po pár minutách však začíná zvonit budík, který ukazuje 2:55, a my víme, že naše cesta do USA začíná.

         Ani se nesnažíme otvírat oči, rychle do sebe házíme snídani a vydáváme se na cestu směr Florenc, kde nasedáme do Regiojet busu a odjíždíme směr Vídeň. Cesta celkem utíká, ale usnout se nám už nepodaří. Je nám jasné, že toho budeme ještě litovat, a tak vzhledem k tomu, abychom zabili čas, jdeme proluftovat filmovou kartotéku autobusu. Zde si vybereme každý film a po zbytek cesty do Vídně naše zraky směřují do obrazovky. Po necelých 4 hodinách náš bus zastavuje před letištěm a my se vydáváme vstříc prvnímu zážitku na naší cestě do USA. Jakmile zjistíme, kde máme check-in, hledáme místo, kde se ještě před odletem najíme. V kufru, který odešleme do Toronta, máme poměrně velké zásoby jídla, a tak ty zásoby teď jdeme malinko zmenšit. Potom, co se najíme, zjišťujeme, že ve Vídni si check-in dělá každý sám na automatu a teprve teď zjišťujeme, jak je to složitý a náročný proces, co za nás normálně dělají letušky. Proces je nejen zdlouhavý, ale i poměrně složitý. Nejprve musíme přiložit a naskenovat pas, potom zadat číslo rezervace, název společnosti a nakonec zadat, zda náš pas je biometrický či nikoliv. Chvilku jsme byli zmatení a nevěděli, co dělat, ale nakonec jsme si s tím poradili a podařilo se nám se odchecknout. Kufr jsme později odevzdali obsluze a my si mohli oddychnout, že to nejtěžší máme za sebou. Poté nás čekala letištní kontrola a pak konečně hurá do letadla.

         Už při nástupu do letadla nám bylo jasné, že se ani nemusíme moc uvelebovat, neboť za necelou hodinu opět vystupujeme, protože přesedáme ve Franfurktu na přímý spoj směr Toronto. Let z Vídně nám uteče jak voda a než se nadějeme, sedíme na letišti ve Franfurktu a čekáme na náš Boeing 747. Když tak sedíme a čekáme v hale, říkáme si, jak jsou na tom asi ostatní členové české reprezentace. Čekání je nekonečné, přestože je to jen hodina. Mezitím už se pomalu přesouváme k našemu vchodu, kde ale nečekaně zjistíme, že náš let má zpoždění a je přesunut na jinou bránu. Kdybychom se nezeptali, tak ani nevíme, že náš let byl posunutý. Naštěstí si vše zjistíme a správnou bránu najdeme, před kterou si sedneme a čekáme, než nás vyzvou, abychom mohli nastoupit. Let, který měl trvat jen 8 hodin, tak nakonec trvá bohužel o 2 hodiny déle. Chudáci ostatní tak na nás musí čekat na letišti o 2 hodiny déle, protože na naše jméno je zaregistrováno půjčení automobilu. Jakmile se usadíme v letadle, hledáme ideální polohu, bychom mohli dospat nějaké ty probděné hodiny, ale ani tady se nám nedaří usnout, a tak celých 10 hodin opět koukáme na filmy a posloucháme hudbu. Po 10 hodinách konečně přistáváme na letišti v Torontu. KONEČNĚ JSME TADY!!

         Z letadla pomalu utíkáme, jelikož jsme si vědomi našeho zpoždění, a také proto, že se chceme co nejrychleji odbavit a zaregistrovat na imigračním. Tentokrát na rozdíl od ME v Andoře nám zavazadla dorazila v pořádku, takže jsme je popadli a mířili k východu, kde jsme nečekaně narazili na zbytek týmu. Pozdravili jsme se a vydali se vyzvednout auto, no a přesně tady začíná naše první dost nepříjemné dobrodružství v USA.

         Nejen, že společnost měnila podmínky, na kterých jsme byli domluvení, ale také nás neustále tahala za nos a slibovala všechno možné. Po prvním telefonátu, který jsme se společností vedli, vedlo ke slíbení přistavení vozidla před letiště do 5 minut, z kterých se nakonec vyklubalo pár hodin. NEUVĚŘITELNÉ. Z dalších asi 15 hovorů nám bylo slíbeno, že už pro nás poslali autobus, poté další vozidlo a z posledních 5 hovorů dokonce vyznělo, kdo jsme a zda vůbec máme rezervaci. Po předložení všech čísel a rezervací a dělání, že nás nemají v systému, nakonec museli uznat, že chyba je pouze na jejich straně. Opět přislíbili, že pro nás už jede šofér, ale čekali jsme opět asi 40 minut. Poté jsem už volal naposledy, že chceme od smlouvy odstoupit, protože díky nim tvrdneme na letišti o 4 hodiny déle, než jsme vůbec chtěli, načež se z telefonu ozvalo, ať to neděláme, že to skutečně zařídí. Už jsme toho měli až po krk, ale i tak jsme jim dali poslední šanci. Po necelé čtvrt hodince skutečně přijel bus, který nás vyzvedl a přemístil ke společnosti, kde jsme si měli auto převzít. Když jsme dorazili, čekali jsme, že budeme mít auto přistavěné, a že jen nasedneme a konečně pojedeme směr ubytování, ale to by nebyla společnost Discount, kdyby nebyl ještě nějaký problém. Samozřejmě, když jsme dorazili, byli jsme ještě ujištěni, že naše auto zde je, ale že ho musí ještě prohlédnout a umýt, takže jsme samozřejmě čekali další půl hodinku. Na jeden večer až moc problémů a my všichni jsme toho měli plné kecky. Už jsme ani neprotestovali, protože všichni už jsme chtěli být na pokoji a ležet v posteli. Po necelé hodině nám bylo auto konečně vydáno a my jsme vyrazili směr Woodland Ceddars, kde jsme byli ubytovaní.

         Ubytování jsme kupodivu našli hned, takže jsme vyndali tašky z auta a šli jsme se přivítat s naším majitelem našeho resortu. Velice příjemný chlapík, i když jsme přijeli pozdě, i tak byl ochotný nás osobně ubytovat a vysvětlit nám vše, co by nás mohlo zajímat a naopak, co nemáme v domě dělat. Po prohlídce jsme si rozebrali pokoje a bez velkého protahování jsme si šli všichni konečně vytouženě lehnout.

 

1. DEN

První den nemohl začít nijak jinak, než dlouhým vyspáváním do 12 hodin, protože všichni jsme byli zmožení tou dlouhou cestou a ještě tím večerním dobrodružstvím s autem. Jakmile jsme se všichni probudili, každý si šel udělat snídani a po ní jsme debatovali, co budeme mít dnes v programu. Nakonec jsme se všichni shodli, že jako první věc, kterou uděláme, je, že pojedeme okouknout okolí a nakoupit potřebné suroviny na snídani, oběd a další. Nasedli jsme tedy do auta a vyrazili vstříc nákupní horečce. Po ujetí zhruba 40km a hledání toho správného obchodu jsme zjistili, že v Kanadě není moc lehké nakoupit běžné suroviny, které jsou v Česku na každém rohu. Maso a zeleninu jsme hledali snad 3 hodiny. Nakonec jsme je našli v jednom obchůdku zhruba 50km od našeho ubytování a vzhledem k tomu, že se ještě rozpršelo, považovali jsme dnešní den za ukončený. Vyrazili jsme tedy na cestu zpět, kde jsme ještě turisticky zastavili u jedné pláže, kde jsme se kochali západem sluncem a krásnou pláží. Zde jsme udělali každý nějakou tu fotku a pak jsme zamířili domů dělat večeři. Na první den to nebylo nic moc, ale na zítřek toho máme v plánu více. Udělali jsme tedy večeři, koukli společně na film a šli jsme opět na kutě, tentokrát brzy, abychom zítra mohli vstát dříve a měli delší den.

 

2. DEN

Druhý den jsme vstali už všichni rozumně, neboť jsme již ladili životosprávu na den závodu. Věděli jsme totiž, že v den závodu nás čeká vstávání okolo 5. hodiny ranní, což není příjemné pro nikoho. Vstali jsme, udělali jsme si vajíčka a opět jsme si naplánovali, co nás tento den čeká. Tenhle den byl skutečně nabitý, neboť jsme všichni věděli, že nás čeká lehčí trénink, následná regenerace a ještě prozkoumání festival arény. Plánů bylo hodně, takže jsme se rychle vydali na cestu. První cíl je festival aréna závodu, kterou kupodivu nacházíme hned. Zaparkujeme tedy auto na příslušném místě a jdeme se poohlédnout okolo a po překážkách, které nás čekají. K našemu údivu je většina překážek teprve rozestavěná, anebo na nich pracovníci teprve dělají. Den před závodem nám přijde, že jsou organizátoři nějak ve skluzu, ale ukáže se, že to nakonec včas zvládnou. Procházíme tedy trasu směrem od cílové čáry, kde nás čeká dvoupatrová překážka v podobě přelézání stěn, potom padající tyče, na kterých budeme viset a další pro nás nové překážky. Začíná se v nás probouzet adrenalin a napětí a ještě větší očekávání nastupuje. Celí nedočkaví pokračujeme v prozkoumávání trasy, kde ještě vidíme rozestavěné multiringy, monkey bary, šplh, nošení pytlů a další. Na cílovou rovinku je tam toho nasekáno skutečně hodně, ale alespoň dojde k eliminaci některých závodníků. Jakmile se dostatečně nabudíme překážkami, nastává čas prozkoumat terén, ve kterém poběžíme. Převlékneme se tedy, nazujeme boty a vydáváme se na trat v hodně pomalém tempu (8min/km). To co tady v Kanadě nazývají kopečky, my bychom v Praze nazvali rovinka, ale v den závodu nám i tyto kopečky dají zabrat, neboť se do toho vloží nezkrotný živel- počasí. Vybíháme tedy jeden z věších kopečků a poprvé tak okysličujeme plíce. Není to jako v Andoře, kde člověk sotva popadá dech, ale i tak, člověk si musí trochu zvykat na jiné podmínky. Po kopci běžíme chvilku po hřebeni a opět se setkáváme s pár překážkami, jako jsou stěny, multiringy a další. Dostaneme se až k nejobávanější překážce starway to heaven. Překážka na nás působí trochu chatrně, protože se začínajícím větrem se překážka trochu kymácí a my pochybujeme, zda jí ten vítr nezničí. Druhý den se ukáže, že to překážka přežila. Od překážek stáčíme naši trasu zpět dolů k parkovišti, abychom si taky vyzkoušeli sběhy z kopců, které budou hrát významnou roli v závodě. Vzhledem k dešti ale seběh, nebyl nejlepší nápad a seběh se stává spíše boj o přežití, protože mokrá tráva a strmý svah nám dávají co proto. Pár pádů na zadek bylo. Dolů to ale místo sjezdovky bereme přes trailovou trasu, která se nám zdá bezpečnější a hlavně sušší. Tu si užíváme jak malé děti a blbneme s výběhama až na okraj, jako bychom jeli trail na kole.  Trailem doběhneme až úplně k začátku lanovky, kde náš dnešní výklus ukončujeme a vydáváme se společně domu, ale plánujeme se ještě po cestě vykoupat v Ontárijském jezeře. Po hodině cesty opět přijíždíme domu, kde pouze vyhodíme věci, vezmeme ručníky a jdeme k jezeru, jako by bylo 30 stupňů (ve skutečnosti bylo okolo 15 a voda měla necelých 13 stupňů). Pláž máme necelých 5 minut pěšky, takže jsme tam coby dub. Bohužel po svlečení a vkročení do vody jsme už takoví hrdinové nebyli. Voda byla ledovější než včera a my byli navíc ještě zpocení z předchozího běhu. Ale přeci jenom, když už jsme se tak rozhodli, museli jsme to zvládnout. Sice jenom na pár minut ale zvládli. Po krásném osvěžení jsme šli opět do resortu, kde jsme ugrilovali maso k večeři, dali k tomu film a šli spát ještě dříve, než včera. Zítra nás čeká velký den. Den D je tady.

 

3. DEN- DEN ZÁVODU MISTROVSTVÍ SVĚTA

A je to tady, den závodu, den, kdy se všechno sečte a podtrhne. Nervozita a tréma je cítit už ráno u snídaně. Všichni jsme napjatí a soustředění, takže moc slov spolu neprohodíme. Dáme rychle snídani, pobereme všechny věci, které na závod potřebujeme a vyrážíme!

         Do arény přijíždíme před 7 hodinou, neboť Jirka startuje už v 8 hodin, my až v 11:30. I tak ale jdeme Jirku podpořit na start, a tak nějak se podívat, jak start probíhá a jak moc vyhrocený/rychlý start to bude. Po krásném motivačním proslovu jednoho ze spíkrů, byli závodníci namotivováni a byli připraveni odstartovat. Bez jakéhokoliv odpočítávání byl závod zahájen a tempem, kteří první závodníci vyběhli, nás trochu vyděsilo. Na to, že se běželo na 15km+ to bylo tempo jak Bolt na 100m. Nervozita opět vzrostla. Celí vynervovaní se vracíme do auta a dychtivě čekáme na čas našeho startu. Necelou hodinu před startem se oblékáme a vydáváme se proběhnout před areál. Běží se nám celkem těžce, protože stress a sevřený žaludek před závodem udělali své. Snažíme se malinko uklidnit, ale s přibýváním závodníků u startu to moc nejde. Po dostatečném protažení a rozběháním si jdeme stoupnout do koridoru, protože i tady bychom chtěli vyběhnout z první lajny. Bohužel první lajnu obsadily jiné běžecké kapacity, kterým jsme nemohli ani v nejmenším konkurovat, a tak se spokojujeme s druhou lajnou. Koridor se postupně plní a za necelých 5 minut nás zde stojí minimálně 150. Nervozita je na nejvyšším stupni, adrenalin se dere ven. Také před nás nastupuje motivační moderátor, my zaklekáme a posloucháme řeč, která nás má před startem jak uklidnit, tak nabudit. Po dokončení řeči jsme skutečně klidní a plně nabuzení vlítnout do závodu na 100%. Po ani ne chvilce je opět bez jakéhokoliv ceremoniálu, či odpočítávání odstartováno. Mistrovství světa v OCR pro nás začíná!!!

         Start je stejně vyhrocený, jako u předešlých vln, tempo je vysoké a všichni se rvou dopředu. Od začátku je nám jasné, že musíme běžet podle sebe a hlavně se nenechat strhnout davem, ale co si budeme nalhávat, je to MS a každý chce běžet na 110%, takže se samozřejmě vydáváme ve vysokém tempu kupředu a držíme první 20. Před námi, za námi a i vedle nás je jeden dobrý běžec vedle druhého. Už teď je nám jasné, že běžecky to bude dosti vyrovnané, a tak spoléháme, že budeme těžit z překážek. Později se však ukáže, že ani překážky nebudou naše triumfy, protože většina překážek bude směšně lehká.

         Vybíháme tedy menší kopeček, který se stáčí dolů a opět nahoru. Cestou překonáváme směšně lehké a nízké překážky (skutečně překážky, jako v atletice), po kterých vede trasa do prvního většího kopce. Z toho si hlavu nějak neděláme, ale nakonec nás kopec stejně překvapí. Kopec je naprosto rozsekaný a rozšlapaný od předchozích běžců. Ze zeleného kopce se stala hnědá šmouha. Nám se tak výběh značně komplikuje a ve svahu zůstáváme déle, než bychom chtěli a než bychom plánovali. Dokonce v té nejstrmější pasáži jsme museli jít po čtyřech, ne proto, že by to bylo tak strmé, ale proto, že cesta tak strašně klouzala, že jsme museli zapíchávat prsty do sjezdovky, abychom nesjížděli dolů. Zde poprvé pustím před sebe Ondru, protože mi ujede noha a sjedu o pár metrů níž. Na vrchol kopce se tedy vyškrábe první Ondra a já hned za ním. Z dálky na nás čekají další poměrně zahřívající překážky typu, přelez, podlez a proskoč. Hravě zvládáme a pokračujeme prvním strmějším seběhem z kopce dolů. Jelikož je trasa strašně zničená, máme trochu strach, abychom si nic neudělali, takže běžíme opatrně, i tak ale předbíháme pár závodníků. Doběhneme pouze do půlky kopce a trasa závodu se stáčí opět nahoru do kopce. Ten je dost podobný tomu předchozímu s výjimkou natažených lan na zemi, protože zde byla trasa už naprosto zdevastována, pořadatelé se rozhodli nás zde milosrdně podpořit lanem ve šplhu do kopce. Stojíme už podruhé na vrcholku kopce, kde je opět pár lehkých překážek + stěny, ale my se vydáváme znovu směrem z kopce dolů, tentokrát až úplně dolů na začátek.

         Zde nás čeká první check-point, dvě překážky a občerstvovačka. První překážka je tzv. ramp wall (stěna s visícími lany) a druhá quintuple steps. První zdoláváme hravě, protože opět těžíme z naší výšky, ta druhá je pro nás novinkou, ale jak se ukáže, nebude to žádný problém. Představte si ninja jump z Gladiator race, akorát jsou ty stěny u sebe a vy je lezete přes ruce a nohy, vleže, ve vzduchu. Odtud vybíháme celkem ještě čerství a plní sil a víme, že nás čeká poslední cesta nahoru a pak už je na řadě festival aréna, která označuje přesně půlku závodu za sebou.

         Cesta nahoru se vleče, protože i tady je cesta příliš zničená, ale jen co se vyškrábeme nahoru, pelášíme a zdoláváme jednu překážku za sebou. Stěny, plazení, další stěny a cargo sítě. No a už se dostáváme na trasu, od které je vidět aréna a je nám jasné, že ty nejtěžší překážky a nejdůležitější část závodu teprve přijde. Zatím totiž nikdo nemohl přijít o náramek, a tak pořadí závodníků je tak nějak stejné, jak vyběhli. Tady si říkáme, jak se to začne lámat, ale jak tak budeme probíhat překážky, zjistíme, že ti, co jsou před námi, nechybují. Běžíme dolů z kopce o sto šest a dobíháme k první takové zajímavější překážce, ručkování přes asi 15 kovových tyčí. Jelikož předtím na ruce nebylo téměř nic, bez rozmyšlení se oba na hrazdy vrháme a ob dvě hrazdy za pár vteřin zvoníme na zvonek. Seskočíme z hrazdy a míříme si to na zelenou ,,mega“ vlnu (která byla spíše dětská, než mega), kterou vybíháme skoro až na celé nohy. Poté nás čeká lehké svlažení (úmyslné) v malém vodopádku a nyní nás čekají nákupní tašky. U těch se trochu strachujeme, jak budou těžké, protože je zakázáno si je položit na záda/ramena a nést je celou dobu v napatých paží může být značně vysilující. Naštěstí díky Predator race a jejich šikany s těžkými pytli tyto tašky mají sotva 15kg, což je pro nás směšné. Navíc každý nese jen jednu tašku, takže náročnost této jinak náročné disciplíny byla značně snížena a zlehčena. Popadáme tedy tašku a štrádujeme si to do kopce. Přitom si tašku po chvilce házíme z jedné ruky do druhé. Ani délka, kterou jsme s taškou šli, neodpovídala náročnosti MS, necelých 300m? K smíchu. Upřímně jsme čekali, že právě na silových překážkách se to bude trhat, ale silovým překážkám tady se ani silové říkat nedalo. Za pár minut tedy přinášíme tašku zpět a míříme na překážku, která na FB budila respekt, ale jak se dalo čekat, i ta byla zlehčena. Překážka nesla název northman race la gaffe, jejíž úkolem bylo pomocí tyčí se překlápět až na druhou stranu ke zvonku, přitom jste samozřejmě nesměli spadnout. Řeknu Vám, že kdyby pořádně pršelo, tak je překážka nezdolatelná, naštěstí nám nepršelo a ani jsme nebyli mokří, takže jsme se k tyčím přilepili a díky pevnému stisku se přesouvali z jedné tyče na dřevo a pak na tyč, ze které jsme zvonili na zvonek. Poprvé jsme trošku váhali, jakým způsobem tyč donutit k pohybu, ale jen co jsme na to přišli, byla to chvilinka. Když jsme překážku zdolali, věděli jsme, že půlka závodu je za námi!

         Půlka závodu za námi, stále tak top 20, stále s náramkem, stále vše na 100%. Zatím dobrá bilance si říkáme a pokračujeme prudkým kopcem k nejtěžším překážkám závodu. Cestou překonáváme další stěnu a traverzu. No a trialovou stezkou se konečně dostáváme k překážce, o které všichni mluví jako o eliminující překážce. Řeč je o stairway to heaven. My osobně jsme nikdy problém v této překážce neviděli, ale jen co jsme se k ní blížili a viděli ten zástupy lidí tam, říkali jsme si, že na tom bude asi něco pravdy. Hodně závodníků zde odevzdalo své náramky, bohužel i někteří čeští zástupci. Přiběhneme k překážce a po chvilce čekání jdeme na řadu. Dostáváme instrukce, že musíme začít ze země a skončit na zemi, jinak se to nepočítá, jako platný pokus. Kývneme a vydáváme se vzhůru. Kupodivu to jde úplně lehce. Jedna ruka, druhá ruka, hop na druhou strnu a ob dvě prkna až na zem. A jsme dole. Brnkačka. Po svolení dobrovolníka a uznání zdolání překážky s úsměvem na tváři běžíme dál směrem ke stěně s chyty. Zde bohužel čekáme pár minut, protože závodnici na překážce odpočívají a jednoduše zdržují. Když se stěna uvolní, rychle naskakujeme a rychle stěnu přelézáme. Po zdolání nás čeká plazení pod ostnáčem v pěkně smradlavém bahně do kopce a pak pro mne osudná překážka Urban Sky.

         Je tu opět vrchol kopce a dnes již poslední vrchol, který zdoláváme. Poté trasa vede po hřebeni kopce a ke konci nás čeká už jen dlouhý seběh dolů do arény, kde budeme plnit poslední a nejtěžší překážky. Ale nejprve nás čeká známá a obtížná překážka urban sky, která následuje hned po občerstvovačce. Jedná se o multikonstrukci, která je složená ze tří částí, přičemž u dvou částí si lze odpočinout (škoda, že není v celku, jinak by obtížnost vzrostla o 100% a pro mnoho závodníků by byla poslední), než se zazvoní na zvonek. Ondra se do ní pouští první, neboť jí má v malíčku od ME, já jdu hned za ním. První část jsou dvě účka, přes které se musíme dostat, a ty se různě naklání a vyvádí nás z rovnováhy. Ty oba překonáváme, byt já o něco složitěji. Další část tvoří spirálovitá hrazda s kruhovými úchyty. Ta se mi stala osudnou, protože jsem chtěl Ondru předběhnout, a tak jsem jí chytil v polovině hrazdy, ale ta se se mnou otočila rychleji, než jsem předpokládal a já z překážky spadl. Zariskoval jsem a nevyšlo to. Rychle běžím na začátek a pokouším se o opětovné zvládnutí, abych Ondru dohnal. Sice překážku rychle zdolám, ale Ondra mi už odbíhá, protože odtud vede trasa dolů a jelikož oba zrychlujeme, závod se tak pro mě stává hon na myš (Ondru).

         Poté už opravdu ve vysokém tempu běžíme po rovince či cestě z kopce dolů a zdoláváme jednu překážku za sebou, jako cargo sít, rampy, stěny a další překážky. V podstatě nic pro nás ohrožujícího. Za zmínku stojí určitě balanc, který byl sice dlouhý, ale jeho náročnost nestojí ani za řeč. Měli jsme přejít asi dvě 10m klády, které ale byly tlusté asi 20cm, takže skoro nikomu to nedělalo problém, a konec byl zakončen asi 7m délkou sítí kolíků, kterou jsme měli přejít (kolíky jsme nemuseli jít v jedné řadě, jak jsme zvyklí, takže taky nic moc). Poté jsme ještě absolvovali něco jako Petrovu pomstu a už jsme to mastili dolů z kopce. Jediné místo, kde se dalo ještě něco nahnat, nebo stáhnout.

         No a po několika minutovém seběhu jsme opět stáli na v centru dění ve festival aréně a my věděli, že konec se blíží. První překážka, která nás čekala, byl šplh. Co se nám na MS v Kanadě líbilo, jaké lana USA používá. Pěkně tvrdé a tlusté lano, na přítahy, či šplh naprosto ideální. I přesto, že lana byla zbahněná a ušmudlaná, nedělalo nám sebemenší problém vyšplhat nahoru a zazvonit. Vyšplháme tedy, zazvoníme a běžíme k překážce, kde je nejvíce fanoušků, podporovatelů ale také hodně eliminovaných závodníků.

         Překážka, která měla tohle na svědomí, se jmenovala platinum rig. Jednalo se o složení konstrukcí, na kterých byly zavěšeny nunčaky, lana, železné tyče, kruhy a hrazdy. Ve složení všech těchto pomůcek a ještě ve výšce pouhých 2m, byla překážka poměrně těžká. Konečně alespoň jedna, říkáme si. Ondra se tedy pouští do překážky první, a když zvoní, přibíhám já. Dává mi radu, abych nevyužil všechny provazy a šel ob dvě, abych se nevysiloval a hlavně nezdržoval. Jelikož se necítím moc unavený, jdu do překážky přímo, bez jakéhokoliv odpočinku č vyklepání rukou. Beru si bráchovu radu k srdci a ob dvě překážky se dostávám poměrně snadno a rychle ke zvonku. Hotovo!

         Za mohutného potlesku a pískotu lidí okolo překážky se poklusem rozebíhám na další očekávanou překážku, nošení pytle. Pytel je opět směšně lehký, ale bohužel s ním nemohu popoběhnout, protože trasa je mokrá, zničená a dost kluzká. Opatrnou chůzí tedy šlapu kopec nahoru. V půlce kopce však s pytlem kloužu a padám na břicho s pytlem na sobě. V tu chvíli proklínám zmáčenou sjezdovku, ale beru znovu pytel na záda a pokračuji dál, teď už není čas si stěžovat, nebo naříkat, cíl je pár metrů ode mě. Odhodím pytel a běžím na poslední těžkou překážku multi platinum rig a skull valley. Ne, že by překážka byla nějak těžká, ale tyto dvě překážky byly hned za sebou a pokud se člověk odrovnal na té první, s velkou těžkostí pak zvládal tu druhou. Už u první překážky ale narážím na velký zástup lidí a chvíli čekám, než se dostanu na řadu, přitom vidím Ondru splnit první překážku. Jakmile se na mne dostane řada, ihned se pouštím do ručkovací překážky. Chytám kruh, potom nunčak, přelézám na sít a po kruzích se dostávám k finálnímu kruhu, ze kterého se chytám sítě, kterou musím podlézt a zazvonit z opačné strany na zvonek. To kupodivu zvládám bez velkých překážek a kvůli časové ztrátě opět jdu bez odpočinku na skull valley neboli překážku s lebkami rovnou. Vyskočím na první lebku a po lebkách jako na boulderu ručkuji k hrazdě, ze které jdu opět na lebky. Lebek je na dřevě přidělaných asi 7, ale jsou to výborná madla, takže bez problémů ručkuji nakonec překážky, kde zvoním na zvonek. Už teď vím, že závod na 100% dokončíme s náramkem a v celkem i přijatelném čase, přitom ruce jsou obdivuhodně v pohodě.

         Odbíhám na další překážku, která už je umístěna v aréně před cílovou rovinou. Překážka nese název forces skyline a jejím úkolem je pomocí madla sjet po dráze dolů, přitom přeskočit dvě zarážky, které jsou na dráze umístěny. Jelikož vlastně sjíždíte dolů a držíte madlo, je důležité pevně se držet, protože pokaždé, když narazíte na onu zarážku, trošku to s vámi trhne a pokud se nebudete dobře držet, z překážky spadnete. Jelikož jsme měli ale něco hodně podobného na predátor challenge, vím, co mám dělat, a tak v klidu překážku zdolávám a běžím směrem floating walls.

         To je překážka, která má dvou patrové složení a v každém patře jsou 3 nebo 4 volně zavěšené desky, na kterých jsou lezecké chyty, pomocí kterých máme stěny zdolat. Opět chyty jsou neuvěřitelná madla, a proto žádný problém pro nás. Celkem úsporně a hravě překážku přelézáme, přitom vzpomínáme, jak jsme takto bouldrovali a lezli na stěnách. Po zazvonění nás čekala už jen poslední překážka a už tu byl cíl a naše chvilka slávy.

         Zdoláváme tedy poslední stěnu, kterou vyběhneme do půlky, zde se chytneme lan a pomocí nich stěnu přelézáme, skáčeme do slámy a už je před námi pouhá rovinka do cíle.

         Obecenstvo jásá a huláká, jako kdybychom dobíhali první. Neuvěřitelná atmosféra. Úplně husí kůže nám naskakuje. Ondra tedy probíhá cílovou pásku první, s náramkem a já o minutu později, též s náramkem. Víme, že čas a umístění není úplně podle našich představ, ale máme náramek a vše jsme zvládli. TOP 30 na světě i tak zní fajn! DOKÁZALI JSME TO!! V cíli ještě chvíli ležíme na zemi a zpětně si vybavujeme, jaké to bylo. Zážitek na celý život.

         Po chvilce ležení se zvedáme, občerstvíme se a jdeme se zaevidovat, že nám náramek zůstal a že tak můžeme být řazeni mezi úspěšné účastníky mistrovství světa v OCR. Pořadatelé nám přestřihnou čip a dávají nám medaili, která pro nás zatím v celé OCR kariéře znamená nejvíc.

         Poté, jelikož nám začíná být zima, se jdeme převléci do auta a čekat na ostatní členy české reprezentace, až doběhnou. Jakmile se všichni sejdeme, jsme připraveni vyrazit domů, pobalit a jet na letiště, jelikož nás bohužel čeká cesta domů. Doma pobalíme všechny věci, kufry a společně jedeme na letiště. Na letiště dorazíme po 8 hodině, ale čas ještě máme, protože letíme až v 11 hodin (pouze já s Ondrou, zbytek týmu letí zítra, my se vracíme dřív, kvůli práci). Zde se loučíme s naším týmem, vzájemně si gratulujeme a přejeme si šťastný let, a ať se hlavně všichni dostaneme v pořádku domů.

         Tímto končí naše dobrodružství a hlavně MS v OCR v Kanadě a my po celý další den strávíme na cestě směrem do Vídně, kde nás čeká odvoz domů. Skoro se nám domů ani nechce, neboť atmosféra a hlavně účastnici MS byli skvělí! Ale na druhou stranu se domů už těšíme, přeci jen to cestování a závodění po celý tento rok nás zmohlo a teď je taky trochu čas si odpočinout.

Závěrečná slova patří celé české reprezentaci, která si myslím udělala obrovskou čest naší malé zemičce a hlavně ukázala, že i přesto, že nejsme žádnou světovou velmocí, tak sportovce tu máme na špičkové úrovni.

OBROVSKÁ GRATULACE VŠEM, KTEŘÍ V KANADĚ A BLUE MOUNTAINS BYLI A TĚŠÍME SE, ŽE SE ZASE BRZY UVIDÍME, DOZAJISTA NA DALŠÍM ZÁVODĚ.

 

Zde krátký přehled, jak si čeští borci a borkyně vedli:

Zuzana Kocumová - PRO Women - 26. místo

Tomáš Tvrdík - PRO Men - 19. místo

Jiří Vacík - PRO Men - 38. místo

Petr Vinický - PRO Men - 54. místo

Lukáš Vorobok - PRO Men - 88. místo

Veronika Vytinová - Age Group - 6. místo

Roman Maliha - Age Group - 20. místo

Lukáš Hanyk - Age Group - 19. místo

Ondřej Simandl - Age Group - 29. místo

Radek Simandl - Age Group - 32. místo

Vítek Maliha - Age Group - 2. místo

Marek Kadrmas - Age Group - 3. místo

Matěj Michalčak - Age Group -  5. místo

 

Teď nás čeká už jen dokončení sezony a pár závodů a zasloužená relaxace a odpočinek, který si myslím právoplatně zasluhujeme. Tento rok byl nanejvýš náročný, protože tolik závodů a jakých závodů, co jsme letos absolvovali, bylo skutečně hodně, viz seznam závodů. Kdo může říct, že toho zvládnul a dokázal tolik co my? J

Navíc, většinu cílů, které jsme si předsevzali, jsme splnili, takže můžeme být v celku i spokojení, ale však to znáte, nikdy nesmíte být sami se sebou plně spokojeni a usnout tak na vavřínech! Takže tímto reportem se s Vámi loučíme, moc děkujeme, že jste nám věřili, a že jste nám fandili a podporovali nás. Moc si toho vážíme.

 

Vaše Dvojčátka

logo-nase.jpg

 

Náhledy fotografií ze složky Mistrovství světa v OCR - Kanada

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

babička a děda - velké gratulace

27. 10. 2017 18:48

jak se říká " čekali jsme to od takových borců a jsme na vás moc pyšní,tak hodně dalších úspěchů a štěstí!!!!!!!!!!

Ondra a Radek - Re: velké gratulace

29. 10. 2017 9:43

Díky :)