Jdi na obsah Jdi na menu

Pálava race - 1/2 Ironman

15. 7. 2017

 

Ahoj všichni,

po velice úspěšném ME ve Flevonicích je nyní před námi náš 2. nejtěžší cíl tohoto roku a tím je splnění a dokončení  ½ Ironmana. Závod, který je nejen testem fyzických sil, ale též psychických, protože závod se skládá ze 2 km plavání, 90 km na kole a 21 km běhu. Závod, na který jsme se připravovali v podstatě celý rok. Den co den jsme dřeli v bazénu, zdokonalovali běh a ze všeho nejvíce jsme trénovali na kole, neboť to je naše momentálně největší slabina. A teď je to tady, nastal den D. Vydáváme se tedy směr Pálava race a vstříc našemu osudu.

            Na závod vyrážíme, jak je naším zvykem, o den dřív, abychom ušetřili čas, který nám zabere cesta tam. Cesta je dlouhá, protože se jede až na Moravu a přes D1 je to peklo. Chystáme se tedy vyrazit, když v tom nám volá sponzor, že se jim rozbilo auto, které nám mělo dopravit kola na závod. Vyvstává tedy otázka, co teď? Jak se dostaneme na závod? Máme plné a velké tašky, kola, ale nemáme auto? Rychle se tedy ještě díváme na internet, kde si můžeme narychlo a levně půjčit dodávku. Naštěstí se Ondra dovolal místnímu provozovateli, který nám ohlásil, že má ještě jednu poslední, a že nám ji rád tedy půjčí. Moc milý chlap. Vše nám vysvětlil a ještě nám dal slevu. Uf. ,,Tak tohle bychom měli‘‘ jsme si v tu chvíli říkali. Dorazili jsme tedy s dodávkou domů, naložili a připoutali kola a konečně jsme se vydali s 2h zpožděním na cestu.

            Cesta poměrně ubíhala, než jsme se dostali na D1. Jakmile jsme byli na ní, přišly klasické uzavírky, zúžení a další nepříjemnosti. Naše cesta se tak protáhla o několik hodin. Do Brna tedy přijíždíme až okolo 20:30, kde máme sraz s naší průvodkyní Petrou Veselou. Ta nám laskavě řekne, kde zaparkovat, provede nás Brnem a skoro nás i ubytuje laugh To s laskavostí odmítáme, protože máme přeci dodávku a můžeme spát v ní. Vzali jsme si hodně karimatek a ještě dalších podložek pod sebe, takže bychom měli spát jako v bavlnce. Rozloučíme se tedy a zítra ráno na viděnou, neboť Péťa a její tým se závodu účastní též.

            Druhý den ráno celkem s klidem vstáváme a dáváme se do přípravy na závod. Ranní hygiena a menší rozklusáníčko (jasně, že ne, jen si rychle odběhnout na záchod a to je vše laugh) na probrání. Za nějakou tu chvilku se k nám připojuje Péťa a její tým Ironbabes a společně vyrážíme na cestu. Cesta netrvá dlouho a za necelých 30 minut jsme v místě dění. Zaparkujeme, jak nás dobrovolníci nasměrovali, a jdeme k místu registrace, kde nás pořadatelé popíší startovacími čísly a kde dostaneme startovní balíček s čísly na kola a čipem.

            Teď už máme vše a můžeme se kochat prostředím a atmosférou, která je zcela odlišná od OCR scény. Doposud je krásné počasí, svítí sluníčko, prostě idylka, takže si užíváme plnými doušky. Po nějaké době musíme jít na společný meeting, protože přeci jen jsme v tomto sportovním odvětví nováčci a bylo by dobré vědět, co a jak. Na meetingu bylo samozřejmě řečeno, jaká jsou pravidla závodu a jaké je dodržování bezpečnosti. Též byl k našemu zděšení ohlášen časový limit na dokončení závodu a to (pro nás kvůli horským kolům) pouhých 7 hodin. Nervy a panika hned od začátku. Ale vzájemně jsme si slíbili, že do toho dáme všechno, a že uděláme vše, co je v našich silách, abychom ten limit zvládli. No a pak už jsme jen posledních 30 minut čekali na dlouho očekávaný start závodu.

            Vrátíme se ještě ale k dodávce, kde si vezmeme s sebou potřebné věci a už si to míříme ke startovní čáře, kde se pomalu hromadí plavci, aneb první disciplína, která nás čeká- plavání. Ještě před samotným zahájením závodu kolovaly spekulace, že díky zhoršujícímu se počasí lze povolit neopreny (které však měly zůstat nepovoleny, protože voda měla i tak okolo 24 stupňů), načež díky hromadnému hlasování to závodníkům prošlo. Všichni se tedy na poslední chvíli začali převlékat do neoprenů, my však jediní s ještě dvěma borci zůstali tak, jak bychom spravedlivě měli zůstat všichni- bez neoprenu. Ale co, sázíme na to, že jsme dobří plavci, a že i tak se nám poplave dobře. S velkým větrem a deštěm tedy čekáme na odstartování závodu na břehu jezera. Tentokrát úúúúplně v poslední vlně, protože první vlny obsadili tzv. elitáři. A je to tady, dochází k odpočítávání obecenstva a organizátora 3, 2, 1 a START!!!!

            První vlny utíkají do vody. Chvilinku to trvá, než se první vlna dostane do vody, a tak zhruba po necelé půl minutě se do vody dostáváme konečně i my. První dojmy na to, jaká se udělala zima, jsou skvělé. Voda je teplá a neopren nám vůbec nechybí. Začíná naopak velká rvačka o místo ve vodě. Kopance zleva, zprava, stahování za nohy zpět dozadu. Z různých videí jsme viděli a věděli, že plavání je vždy maso, a tak jsme se snažili, co nejvíce se dostat na kraj a zároveň si tak najít alespoň minimální místo na pohyb. Já to beru úplně zleva, Ondra kousek za mnou. Začínám přidávat na tempu a rvát se dopředu. K mému úžasu se dostávám mezi elitní plavce (kteří jsou od nás ,,amatérů‘‘ odlišení koupací čepicí) a mezi nimi zůstávám až do konce s Ondrou v patách. V plavecké trase bylo asi 5 bójek, které jsme museli obeplavat. Řeknu Vám, že nejtěžší v plavecké části je udržení správného směru. Ano, máte sice plavecké brýle, ale nevidíte na dno, jako v bazéu, a tak se musíte průběžně vynořovat a kontrolovat, zda plavete správně a nezaplaváváte si. Toto musím říct, že jsem vyřešil úplně bravurně. Tím, že jsem plaval na levé straně a dýchal pouze na pravou stranu, jsem vždycky měl přehled o plavci na své pravé straně. Ten se za mě pořád vynořoval a kontroloval, zda plave správným směrem. Já si pak už jen hlídal jeho, nebo jiného plavce vedle mne a to mi umožnilo rychlý a hlavně nepřerušovaný směr kupředu. Samozřejmě ale, že se plavání neobešlo bez nějakých drobných problémů. Ani nespočítáme, kolikrát jsme se slušně během plavecké části napili. Díky rozbouřené vodě a mase závodníků jsme každý vypili tak 2l té chutné brčálové vody. K mému překvapení doplavávám v (řekl bych) top 15. Bez jakéhokoliv zdržování pádím rychle do depa se převléci a hurá na kolo. Jakmile si vezmu helmu a boty, přibíhá Ondra, také ve velice slušném umístění.  Z depa máme povinnost kolo vyvést z označené zóny a až potom můžeme nasednout a jet, tudíž nejsem rebel a plním tak.

            Na konci zóny tedy sedám na kolo a po asfaltové silnici se vydávám vstříc svým 90km. Na svém horském kole hned po vyjetí okamžitě ztrácím a předjíždí mě téměř každý závodník. Trochu deprimující, ale to mne nemůžu rozhodit. Otáčím se na prvním místě a cestou zpět vidím Ondru. Je necelý kilometr za mnou, takže dobrý. V tomto závodě je drafting zakázaný, takže musíme každý po vlastní ose. Tak nějak ale doufám, že mě Ondra dohoní. K mému údivu však po celých 90km i přesto, že mi 2x spadne řetěz, držím stejné tempo, a tak nechávám Ondru až do konce závodu za sebou. Nutno říci, že se nám oběma jede na našich kolech výborně a samozřejmě jako jediné výjimky vzbuzujeme v obecenstvu i u pořadatelů rozruch. Po ujetých 40km mne předjíždí slečna, která mi sděluje, že bych se měl nahlásit organizátorovi, až budu projíždět silnicí u depa, protože si myslí, že jsme civilisté, a že nemáme v závodě co dělat. Vyvedu ji tedy rychle z omylu, že závodníkem jsem, a že jedu celý závod na horském kole, načež závodnici spadne čelist, ale s údivem jede dál. S úsměvem na rtu pokračuji, neboť vím, že ať už jsem na horském kole nebo na silničce, jedu závod svých snů. A tak čas utíká a my pořád šlapeme. Trasa vede spíše po rovině a neobsahuje skoro žádné kopce, takže to utíká. Otáčíme se jednou, dvakrát a než se nadějeme, jedeme už závěrečný okruh. Jelikož víme, že po 90km nohy nebudou poslouchat, tak jak bychom my chtěli, poslední kilometry vyšlapáváme, co to jde. Do depa zajíždím jako první, Ondra o pár minut později. Jakmile dojedu do depa, koukám se na čas a zjišťuji, že jsme ujeli 90km za 3 hodiny a pár minut, což je pro nás neuvěřitelný čas, ještě s faktem, že jsme to celou dobu jeli na horském kole. Hned na nás padá euforie a zároveň z nás spadává strach z nedokončení závodu a nesplnění časového limitu, který byl stanoven na 7 hodin. Máme přes 3 hodiny času na poslední etapu závodu -  půl maratonský běh.

            Rychle se tedy převlékneme a já vybíhám opět o něco dříve, neboť Ondra si dá rychle ještě něco na cestu k jídlu. Pomalým krokem vybíhám z depa a snažím se nohy rozpohybovat na běžeckou úroveň,na jakou jsem zvyklý. Není to tak lehké, ale jak jsem předpokládal, navíc se začíná ozývat žaludek z té směsice, kterou jsem do sebe během závodu nasoukal. Než doběhnu do místa, kde mě čeká 3x 7km okruh, začíná se ozývat vědomí, které začíná usilovně bojovat s nepřízní počasí. Na běhu, který se koná u nádrže, začíná foukat a ještě do toho silněji pršet. Déšť mám při běhu celkem rád, ale ten vítr mi bral síly a nejen mně. Snažím se sám sebe přesvědčit, že tyto podmínky mi vlastně vyhovují, a že to zvládnu, ale prozatím marně. Při prvních 7km tedy svádím boj sám se sebou. Nohy už si celkem zvykly, ale do mé klasické běžecké formy jsem je nedostal. Snažím se tedy dostat alespoň do mentální pohody, ale ani tu se mi nedaří naladit. Naštěstí se po 10km dostávám do svého klasického běžeckého transu a pokračuji pár kilometrů bez problémů. K sobě se proberu až poslední 3km před cílem a ty jsou pro mne skoro za trest. Prázdný žaludek se ozývá, vítr stále stejný, chodidla začínají bolet a cíl je stále v nedohlednu. Prokousáváme se tedy posledními kilometry, když v tom se dostáváme konečně po dlouhých, na nás až nečekaně dlouhých, 2 hodinách k depu. Víme, že cíl je blízko. Jakmile probíhám centrem k modrému a cílovému koberci, sbírám všechny síly, které ve mně zbyly. Chci dokončit závod ve znamení hesla, kterým se řídím už od začátku své běžecké kariéry: Finish strong/dokončit v plné síle. Při doteku chodidel modrého koberce přecházím do sprintové úrovně a probíhám cílovou páskou. Cítím se jako vítěz. Ač už jsem běh zvoral sebevíc, byl jsem nadmíru spokojen. Běh mi sice nevyšel, za to kolo naprostá paráda a plavání jakbysmet. Věděl jsem, že celoroční příprava se vyplatila! O necelé 2min později dobíhá Ondra, též nadšen a potěšen z celkového výsledku.

            V cíli chvíli zůstáváme a vstřebáváme báječnou atmosféru a hlavně si užíváme ten pocit splněného snu. Až po chvíli nám dochází, co jsme dokázali. Suma sumárum: Elitní výsledek a hlavně umístění v plavání, pro nás bombastický výkon a čas na horských kolech a nakonec malinké zklamání na jindy excelentním běhu. Skvělý zážitek v cíli je navíc zakončen sladkou tečkou ve formě koblihového občerstvení.

            Po nějaké té době v cílové zóně uděláme ještě památeční fotky na tento závod s naší neohroženou skupinou, která s námi celý závod absolvovala. Fotíme se na stupni vítězů, protože se tak všichni cítíme. Dokončit ½ Ironmana a ještě v čase, ve kterém jsme ani neočekávali, že jej dokončíme, bylo pro nás pro všechny vítězství. Po skončení a nafocení desítek fotek nastává chvíle, kdy adrenalin a emoce opadnou a nastává čas začít balit kola z depa a pomalu se přesunout na cestu zpět, která je dost dlouhá a po závodě i únavná.

            Jdeme si tedy jako jedni z posledních do depa vyzvednout kola a veškeré vybavení, které jsme s sebou měli. Zde se taky loučíme se všemi, kteří nám byli v závodě oporou a fanoušky, a míříme s koly a věcmi k našemu autu. U naší zlaté dodávky připoutáváme a zabezpečujeme kola uvnitř kufru a přichází poslední rozloučení a to s naším oblíbeným a sympatickým týmem Iron babes. Určitě jsme se neviděli ale naposled, protože se brzy uvidíme na dalším triatlonu, anebo při nejmenším na OCR závodech.

 

Tímto končíme náš report z  ½ Ironmana a teď musíme jít dostatečně regenerovat (minimálně 72hodin), abychom byli připraveni na další závod, na poloviční triatlon těchto rozměrů- Pražský triatlon. Uvidíme se tedy tam.

Velká gratulace patří všem, kteří dokončili závod a všem, kteří si tak splnili sen, jako my.

Jen tak dál!!

 

Vaše Dvojčátka

logo-nase.jpg

 

 

Náhledy fotografií ze složky Pálava race - 1/2 Ironman 2017

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář