Jdi na obsah Jdi na menu

Pražský maraton 2018

5. 5. 2018

Vítejte zpět,

         dnes Vám opět se zpožděním přinášíme report z nejkrásnějšího závodu v Praze - z pražského maratonu. Důvod, proč se na tuto královskou vzdálenost chystáme znovu, je prostý, neustále nás (hlavně Ondru) trápí svědomí z minulého roku, kdy kvůli zranění byl nucen posledních 10km dopajdat. A navíc, oba se po celé závodní sezoně cítíme v dobré formě, takže také očekáváme, že se posune náš osobák. Na 100% chceme pod 4 hodiny, s tím jsme do závodu nastupovali a též jsme se dohodli, že to odběhneme spolu, přeci jen ve dvou se to lépe táhne.

         Před závodní horečka je stejná jako každý rok a stejně tak stoupající adrenalin v našem těle. Z baráku se vydáváme jako vždy hodinu předem a štrádujeme si to do metra v doprovodu naší hlavní fotografky a největší fanynky – naší mamky. Do arény se tak dostáváme poměrně rychle, vystupujeme jako vždy na Malostranské a odtamtud  je to už jen pár metrů/minut chůze. Narozdíl od pražského půlmaratónu je tu 2x více lidí, a tudíž i dvojnásobná atmosféra. Lidé jsou všude. A počasí se také celkem vydařilo, takže dnes očekáváme krásný závod. Prodíráme se lidmi směrem ke vstupu do hlavního zázemí, které je obrovské a plné lidí. Téměř každý stánek disponující nějakým produktem měl před sebou zástupy lidí. Nádhera. Hned jsme více pozitivně naladěni na závod. Tentokrát se s námi do závodu však pouští ještě Weedee, který též usiluje o svůj PB. Je tedy zřejmé, že dnešní závod bude plný emocí, křečí a úsilí. Ale zpět na začátek.

         Ještě než se všichni rozprchneme, pořizujeme fotky nás všech, nejen jako památku, ale také jako důkaz, kdo se s námi vydává do boje a v neposlední řadě i pro foto na náš web. Po 3 tisících fotkách jsme usoudili, že by to mohlo stačit a že bychom se mohli vydat do koridoru laugh Říkáme si tudíž sbohem a štrádujeme si to do našeho koridu K (ano Káááá, které je skoro až na konci). Zde je pěkný chumel lidí, přitom se dáváme do řeči s ostatními běžci a vzájemně si dodáváme kuráž. Jooo na začátku jsou ještě srandičky srandičky, než začne jít do tuhého. Koukáme na hodinky a každou minutku by měl závod začít a my se připravujeme na líbeznou hymnu každého maratonu/půlmaratónu. Ale kde nic tu nic. Říkáme si, jestli jsme tak daleko, že ji neslyšíme, nebo ji nehrají? Uplyne neuvěřitelných 10 minut, než se dostaneme ke startovní pásce. Tu probíháme s několikaminutovým zpožděním, ale stejně nás to moc netrápí, čas si měříme na hodinkách, takže žádný důvod k panice. Poměrně stálým a volnějším tempem vybíháme vstříc našemu 42km běhu.

1-3km -> tento rok už s rozvahou a poučením vybíháme ze Staroměstského náměstí spíše průměrným tempem vstříc našemu cíli. Běžíme bok po boku s časem 4:30km. Až se divíme, jak je to vlastně pohodový čas (když neběžíme pod toto tempo jako obvykle na závodech), nicméně nebudeme přeskakovat, přeci jen je to teprve začátek. Míříme tedy klasickou asfaltovou trasou jako každý rok s výjimkou otáčení směrů, ale v podstatě běžíme na Malostranskou, kde děláme takovou otočku, směrem Libeňský most a pak nás čeká nejméně oblíbený úsek podél Vltavy až k Libni. Nejen lidí, ale hlavně fanoušků, jsou na každé straně hromady. Moc hezký pohled, a ať už si diváci myslí cokoliv, my jako běžci si tohohle velice ceníme. Ani nevíte, co se nám při běhu promítá v hlavě a jak moc vy ,jako diváci, nás takto povzbuzujete. Kolikrát na prahu smrti nás vy, jako fanoušci, zachráníte!

4-7km -> Tady už se láme chleba a od 4km nám dochází, že to nebude úplně lehké  nastolené tempo vydržet, nicméně nezvolňujeme, jen si to uvědomujeme laugh Míjíme proslulý Libeňský most a naše trasa se stáčí na druhý břeh Vltavy, který nás mimo jiné čeká ještě jednou. Probíháme občerstvovací stanice, kde já strávím méně času, než Ondra, ale stále běžíme bok po boku s relativně dost silami (ještě).

10km -> první zlomový bod našeho běhu, kdy se dostáváme do centra Starého Města, konkrétně na Václavské náměstí. Na rozdíl od předešlého roku to tu tak nesmrdí trávou ani smaženinama z restaurací, takže se to celkem dá. Probíháme ještě se spoustou sil, přitom nevynecháváme jedinou zvednutou dětskou ruku bez plácnutí. A hurá na další úsek.

11-15km -> Následuje dlooouhá rovinka od Václavského náměstí přes Rudolfinum a celého nábřeží podél Vltavy až k Nuselskému mostu. Zde, jak je zvykem jako u půlmaratónu, se stáčí mírnou oklikou trasa, která vede zpět na nábřeží, ale pokračuje dále směrem ke Žlutým lázním. Tady už začíná jít do tuhého a Ondrovi dochází pomalinku šťáva, ale stále se drží!! Já mezitím rozhazuji úsměvy všude okolo a plácám jednu dětskou ruku za druhou. Zatím dobrý!

16-19km -> Začínáme zpomalovat. Už je to tady!

21km -> Půlmaratón za námi, ale už nám dochází, že není dále možné běžet ve stejném tempu jako předtím. Přesto, že hodinky ukazují celkem krásný čas 1:37 hod. Opravdu se začínáme vléct, a tak mi hlavou probíhají myšlenky…opustit Ondru nebo ne? Ne, že bych prahnul po nějakém čase, to úplně ne, ale je mi jasné, že jakmile snížím tempo ještě o malinko více, závod se pro mne bude natahovat a já budu trpět též. Načež se tedy domlouváme, že poběžím dále sám. Běžím v podstatě stejným tempem stále dál, až mě překvapuje, jak se mi běží dobře. Ale tenhle pocit brzy přejde, aneb pověstná 30tka (30km) se opět prokáže jako zlomová.

22-26km -> Moje nejméně oblíbená pasáž a pasáž, na které každoročně trpím. Trasa od Smíchovského pivovaru k Lihovaru a zpět. Rok co rok tu trpím stejně, ať už se jedná o 25km nebo jen o 7km. Prostě se mi tady nedaří, ať dělám, co dělám. Zatím se tedy psychicky ještě držím, ale pomalu začínám litovat, že tu není Ondra, protože tady by se mi podpora hodila. Nicméně musím se s tím prát sám, jako Ondra. Na 26km se míjím s Ondrou v opačném směru. Už toho má také plné brejle jako já, ale stále běží, to je dobré!! V duchu si za nás za oba říkám, nevzdávej to a makej, už jseš za půlkou, teď to přece nevzdáš!

30km -> Aneb část závodu, která nejvíce láme všechny běžce a to nejen po fyzické stránce, ale hlavně po psychické. Tento rok však dobíhám ještě s nějakými silami, takže se zlomit nechat tentokrát nechci. Úbytek sil je značný, ale i tak bojuju a běžím dál. Hekající a funící lidé okolo mě mi dávají sílu smiley

31-35km -> Nekončící dlouhá rovinka podél řeky Vltavy je snad nekonečná. Zatmívá se  mi před očima a nožičky těžknou a těžknou. Už dávno neběžím tempem, kterým jsem chtěl, nicméně hodinky mi stále ukazují, že bych to do 3:30 mohl stihnout. Takže stále makám, přitom myslím na Ondru, kde asi je a jak to zvládá.

36-39km -> Pomalu, ale jistě, vypouštím duši a modlím se, aby už byl konec. Nohy už vůbec neposlouchají a běží na režim - zastav a nepřežiješ. Spousta lidí kolem mě připomíná chodící zombie. Myslím si, že vzájemná podpora stejně vyčerpaných lidí je nejlepší, a proto všichni, co vedle sebe běží, se psychicky opírají o toho druhého, stejně tak já! Občerstvovačka je vždy záchrana, kde se může hlava zmátořit.

40km -> JO! ,,Už jenom kilometr a půl do konce‘‘, říkám si. Snažím se zmáčknout, co to jen jde a vydat na těch posledním pár metrech, co ve mně zbylo ( a že toho už moc nebylo laugh ).

41km -> Cíl na dohled a burácející dav na doslech. Rázem mrtvolná těla ožívají a z maratonců se stávají sprinteři s výjimkou ne na 100m, nýbrž na posledních 500m. Nenechávám se zahanbit a snažím se vyvinout větší rychlost, než je želví krok. Tělo už moc ale neposlouchá, je unavené a bolavé, a tak mi nezbývá než se tvářit, jakože jsem úplně v pohodě a že to nic není. S jazykem na vestě (čti na pohodu) dobíhám na modrý koberec, kde skutečně vyvinu rychlost, jako když se Bolt rozběhává, a probíhám cílem. Euforie a blažené pocity nastávají. Mááám to za sebou, KONEČNĚ! Po 10 minutách za mnou dobíhá i Ondra. Uf, oba to máme za sebou. V cíli vyšťaveni ale šťastni, osobák padl a Ondra tak může jásat.

         Po patřičné euforii si v cíli ještě chvíli odpočineme a pak jdeme za naším věrným fotografem mamkou nechat se zvěčnit. Hrdě držíme maratonskou medaili a usmíváme se od ucha k uchu.

         Celkové zhodnocení závodu musí být jednoznačně kladné, neboť počasí vyšlo, fanoušci byli skvělí, trasa se taky nějakým způsobem dala zvládnout a co je nejlepší, osobák taky padl, takže ve finále spokojenost. No a nyní nás čeká dostatečná regenerace, neboť brzy nás (nečekaně) čeká další závod, hádejte který? cheeky

 

Na závěr gratulace všem běžcům a běžkyním a přejeme brzkou a hlavně rychlou regeneraci.

S pozdravem Vaše Dvojčátka

logo-nase.jpg

 

Náhledy fotografií ze složky Pražský maraton 2018

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář