Jdi na obsah Jdi na menu

Predátor race - Brutal

27. 5. 2017

 

Po dvoutýdenní pauze Vás opět zdravíme a přinášíme Vám čerstvý náhled do reportu z tohoto brutal víkendu.

         Jinak doufáme, že jste si dostatečně odpočinuli a zregenerovali, neboť pokud Vás čeká stejný víkend  jako nás, budou síly hodně potřeba. My jsme museli hodně regenerovat a nabírat nové síly a energie, protože jsme před sebou měli jak výzvu, tak motivac,i vzhledem k možnosti nominace na ME v Holandsku.

         Ale zpět k tomu, co nás čekalo a co jsme zažili. Začneme hezky od začátku a to tím, že jsme absolvovali tzv. Master weekend pod záštitou Predator race. Úrovně byly jako vždy stejné- Dril, Brutal a Masakr. Každá úroveň představovala peklo samo o sobě. Na každé úrovni bylo něco speciálního, ale o tom až později. My jsme začínali úrovní Brutal + ten samý den ještě Dril a následující den Masakr. Blíže tedy k tomu, jak vypadal závod Predator race- Brutal.

         Závod se konal až v sobotu a lokace (Monínec) naštěstí nebyla tak daleko, jako ostatní závody, kam jezdíme. Takže jsme tentokrát nemuseli řešit dopravu a stress z toho, zda nám něco ujede, či nikoliv. V pátek jsme se v klidu sbalili a vyrazili směr Šárčina chata, kde jsme hodlali přespat a odkud jsme se chtěli k závodu později přiblížit. Ubytování bylo super, takže při příjezdu jsme vynosili tašky a šli se ubytovat do útulné chatičky. Na večer jsme ještě udělali procházku po okolí, které disponovalo krásnou krajinou a úplně ideálními podmínkami pro trénink. V duchu jsme si tedy říkali, kdy se sem podíváme znovu, tentokrát však kvůli tréninkové přípravě. Po procházce a po prochození nových botek jsme byli pozváni Šárčinou rodinou na grilování, aneb na posilnění na zítřejší závod. Snědli jsme toho mraky a dá se říct, že jsme si vytvořili nějaké ty vrstvy na zítřek. Poté jsme ještě chvilku poseděli a po chvilce jsme si šli všichni lehnout, neboť nás všechny (mamka, Šárka a my) čekalo zítřejší závodění.

         Po probuzení sluníčkem a zjištěním, že už ráno je 15 stupňů ve stínu, jsme hned u snídaně aplikovali sluneční krém, později se však ukáže, že ani ten nám moc nepomůže. Pří snídani naše klasická strava, aneb ovesná kaše a dostatečné zaplnění tekutinami a mohlo se vyrazit. Výjimečně jsme byli všichni v klidu (což je zvláštní) a bez stresu a naše cesta až na malé nedorozumění s navigací probíhala bez větších komplikací. No a po necelých 35 minutách byla vidět na obzoru lanovka a celý Monínec.

         Přijíždíme tedy do centra dění závodu, kde je atmosféra jako vždy na špičkové úrovni. Haldy lidí všude okolo, hudba hrající přes celý areál, no zkrátka ta pravá predátorská atmosféra. Zaparkovali jsme tedy na horním parkovišti a šli zpět směrem k registracím, kde jsme si museli vyzvednout náš startovní balíček s čipem a čísly. Když si jen vzpomeneme, jak Predátor race začínal a jaký pokrok udělal dodnes, je to neuvěřitelné. Nejen že se snaží poskytnout kvalitní oblečení (ne jako hadry ze SR), ale dávají si záležet i na maličkostech, jako jsou obálky. Proč na to narážím? Když jsme vyzvedávali obálky, na obálce bylo jasně a krásně nakresleno, co a jak s čipem, jakou velikost trička si závodník objednal, kolik je v balíčku čísel a další. V případě, že něco nesedělo, predátoři ihned sjednali nápravu a bez komplikací bylo vše zařízeno. Zkrátka musíme predátory pochválit, jak se snaží. Vyzvedli jsme si tedy náš balíček a sdělili predátorům, jaká chceme trička s potiskem a zamířili jsme si to opět k autu, kde jsme se museli převléknout a připnout si čísla.

         U auta už na nás začala dopadat nervozita, neboť závod už se nemilosrdně blížil. Připli jsme si na sebe čísla a běželi ke startu, vlastně ne, nejprve do kadiboudy. Po menším odlehčení jsme provedli potřebnou rozcvičku, a pak už jsme jen vyčkávali na vpuštění do koridoru. 5 minut před naším startem nás startér začal svolávat do koridoru a vpouštět dovnitř. Všem sportovně dal high five a podpořil je slovy:,, to zvládneš, ničeho se neboj, za chvilku to máš za sebou, jeď borče, makej“! S těmito slovy všem dodal trochu jistoty a uklidnil je. V koridoru jsme si to jako obvykle namířili opět do první lajny spolu s našimi soky Jirkou, Martinem, Honzou a dalšími. První vlnu tvořil skoro celý Spartan gym. No a pak jsme už jen čekali na náš oblíbený song jakožto startovní povel ke startu. Pár vteřin hrála znělka a pak dav začal odpočítávat 3, 2, 1 a pak to začalo. Závod Brutal Predator race byl odstartován.

         Trasa byla úvodem vedena směrem do půlky sjezdovky, aby se závodník ze začátku pěkně prohřál a zalaktátoval. V půlce kopce na nás čekal most, na kterém byla sít, kterou měl závodník podlézt. Nic extra náročného, to si myslím, že zvládl každý. Z pod sítě vybíháme s Ondrou v top 10 a toto umístění si držíme v podstatě celý závod. Hrneme se tedy v čele s Jiříkem vzhůru do kopce. Lýtka už začínají natékat, stehna tvrdnout. Každý elitní závodník však ví, že teď prostě zastavit nemůže a že to prostě musí rozejít, či rozběhnout. Naštěstí za půlkou kopce se stáčela trať směrem do menšího kopce dolu, kde na nás čekala jindy cílová mega vlna. Pro nás s Ondrou žádný problém, neboť díky našim výškovým parametrům máme obrovskou výhodu, moc se nenadřeme. Vlnu tedy zdoláváme na první pokus a získáváme tím lepší umístění, neboť někteří závodníci se o stěnu pokouší znovu. Od stěny vede trasa opět do kopce, nikoliv však tak strmě, jako bychom šli přímo po sjezdovce. Je zde tedy prostor trochu šlápnout do tempa a možná si i trochu popoběhnout. V kopcích proti Ondrovi trochu ztrácím, a tak se dostává přede mě a malinko mi utíká. Připadám si jako šnek, když vidím, jak to Ondrovi šlape. Nechávám si Ondru trochu odběhnout a snažím se udržet si vlastní tempo. Neztrácím ho však z dohledu. Trmácíme se tedy do kopce stále výš a výš. Před vrcholem kopcem nás čeká ještě poslední překážka a to šplh na laně. Já dobíhám k lanu, Ondra z něj už slézá. Má tedy náskok pár vteřin. Rychle ho vylezu, zazvoním, skáču z něj (na co ho slaňovat, že?) a vydávám se mírným poklusem za Ondrou. Konečně na vrcholku kopce. Radši se ani neohlížím a s lapáním dechu se blížím k irské lavici, která na mě čeká, abych mohl pokračovat dále. Tu zvládám bez problémů pomocí výmyku, a tak mohu směle pokračovat. Za kladinou už vede jen mírný kopeček nahoru, který samozřejmě rozbíháme a pak konečně běžecká část.

         Jakmile jsme se dostali na mýtinku, uviděli jsme všude kolem nás louky a dlouhou rovinku před námi, na jejímž konci čekala nějaká ta překážka. Z dohledu však nebyla identifikovatelná. Na louce tedy rozbíháme tempo a začínáme to mastit, co to jde. Ondra stále cca 15m přede mnou. Jakmile přebíháme louku, vidíme, co za překážku nás čeká. Čeká nás buďto špulka, nebo kulatá kladina. Zde nastává inovace od predátorů, neboť zavádějí tzv. fastline a slowline. Pravděpodobně se nechali inspirovat závodníky, kteří si stěžovali, že čekají na překážkách. Slowline je tedy pro běžce, kteří nechtějí zpomalovat elitní běžce, nebo pro běžce, kterým překážka nebude dělat obtíže při jejím zdolání. Slowline také slouží těm, kteří nedokáží zdolat kladinu, a tak volí lehčí modifikaci překážky, v tomto případě špulku. Fastline je pravým opakem. Výhoda fastlinu je však taková, že pokud ji člověk zdolá, nemusí na handicap, což v případě slowline závodník musí absolvovat. Samozřejmě tedy oba volíme fastline a pelášíme dál.

         Za touto překážkou nás trať vede do lesa, což jsme rádi, neboť budeme alespoň nějakou chvíli ve stínu. Po vběhnutí do lesa nás čeká několika kilometrový běh lesem, což si skutečně užíváme. Běžíme, seč nám síly stačí. A pak to přijde. Doběhneme k ceduli- počítej. Na instruktážním plakátě byla tato překážka nazvána brainstorming (nová překážka), takže jsme nevěděli, o co se jedná. Ondra tedy začal poslušně počítat…1, 2, 3, 4 a další :D Než doběhl k další překážce, kde visela cedulka s číslem +1378. A pak mu to teprve došlo, že potkaná čísla bude podle zadání sčítat, či odčítat. No a v podstatě to byla hlavní myšlenka této překážky. Tento tzv. memory test se s námi vlekl až k Rolling stones, kde jsme na vrcholu museli sdělit výsledek. V případě, že bychom výsledek řekli špatně, čekaly nás Rolling stones ještě jednou, ale o tom až později. Co se týče této nové překážky, určitě to je výborný nápad a skvělé zařazení do závodu, nicméně vždycky si lidé najdou způsob, jak podvádět, nebo si závod zlehčovat. V tomto případě když lidé věděli, co je čeká, už si s sebou brali tužky, papíry, telefony, či dokonce používali hodinky na počítání. Tento čin a jednání hrubě odsuzujeme a i přesto, že to organizátoři neměli v pravidlech, tak závodníci už z jiných závodů vědí a měli by vědět, že je to podvod a že to není fair play vůči ostatním běžcům! Ještě ke všemu kdo ví, co je Rolling stones (hodně strmý kopec), tak ví, že selhání na této překážce rozhoduje o pořadí v závodě. V našem závodě (Brutal) se většina závodníků shledala s touto překážkou poprvé, takže byla více než 85% neúspěšnost v této disciplíně, nicméně ostatní dny a závody byly pravým opakem. Po pár číslech tedy začínáme sčítat, odčítat a to celé několikrát dokola, než vyběhneme z lesa a pokračujeme po normální trase. Od čísel máme na chvilku pokoj. Čísla se opět vrátí na Rolling stonu.

         Po seběhnutí dlouhého kopce a vyběhnutí z lesa se dostáváme k nové překážce a to ke kombinovanému Icebug traversu, který opět disponoval fastlinem a slowlinem. Samozřejmě nás ani na chvilku nenapadlo využít slowline, neboť jsme věděli, že bychom museli absolvovat handicap v podobě plazení se pod sítí cca 30 metrů, navíc fastline s naší výškou není problém. Volíme tedy fastline, který rychle zdoláváme a míříme si to opět směrem ke sjezdovce. Vracíme se k místu, kudy jsme vybíhali, tudíž tu stojí pár fanoušků a podporovatelů, kteří nás povzbuzují. Vzhledem k tomu, že zatím proběhlo maximálně 7 běžců, moc diváků zde ještě nebylo. V půlce tohoto kopečku stojí stěna s nataženými provazy. Opět díky naší výšce poměrně snadná překážka. Přiběhneme blíže, malinko si povyskočíme, chytneme se provazu, přitáhneme se a šup, už jsme nahoře. Slézáme stěnu dolu a pokračujeme opět k mostu, kde nás pod ním čekají kruhy ala multimokey bar. Musíme uznat, že kdyby nebylo naší výšky, mnoho překážek by pro nás bylo obtížnější. A co teprve holky menšího vzrůstu, chudinky.

         Přebíháme tedy most a stáčíme to pod něj k multimonkey baru, kde na nás dobrovolníci už křičí, co máme dělat. Přibíháme v pořadí Jiřík první, další závodníci, Ondra v top 5 a já pár vteřinek za ním. Pro nás OCR závodníky je multimonkey bar vždycky taková relaxace, člověk si muže uklidnit tepovku a alespoň trochu duševně odpočinout. Všichni tedy překážku zvládáme, navíc taky kruhy byly tentokrát kratší a snadnější, na rozdíl od minulého roku (žádné provazy a navíc byl monkey bar postaven na délku, tentokrát však na šířku). Hned po kruzích přichází na řadu nošení kýble s kameny. Také oproti minulému roku o hodně lehčí překážka, neboť minulý rok jsme na tomto místě táhli pěkně těžké pytle. Nahážeme tedy do kýble kameny až po okraj a vyrážíme na pár set metrovou trasu, která se vine dolu a nahoru ve tvaru oválu. Po dokončení na nás čeká občerstvovačka. Vzhledem k tomu, že trasa vede chvilku na přímém sluníčku, rádi občerstvení přijímáme. Házíme na sebe několik kelímků s vodou, dáváme nějaký ten ionták a směřujeme opět do sjezdovky vzhůru.

         Naštěstí se trasa Brutalu opět láme v polovině kopce a stáčí se doleva k šikmé stěně. Ta není nijak obtížná, ale povrch před ní (kameny), mohou rozběh na překážku znepříjemnit. Opakovaně už díky výšce lehce zdoláváme a směřujeme k ručkování a deadliftu. Jakmile přibíháme k ručkování, všímáme si, že jsou zde i žárovky. Chvíli váháme, co z toho budeme absolvovat, jestli hrazdové ručkování nebo žárovky. Potom, co nás dobrovolník nasměruje na ručkování, je nám jasné, že žárovky nás neminou na Masakru. Ručkování zvládáme a míříme k deadliftu. Tam Ondra dobíhá pořád s pár vteřinovým náskokem. Když Ondra dodělá poměrně rychle deadlifty (ještě aby ne, když je v gymu cvičíme skoro pořád), přibíhám akorát já. Deadlifty mi také problémy nedělají, takže dělám 8 opakování a běžím rychle dál, přeci jen musím toho Ondru doběhnout. (Jen pro informaci, až se budete dívat na fotky a bude Vám připadat, že u toho deadliftu umírám, je to tak trošku pravda, začalo mě trochu píchat v zádech, takže u toho nevypadám zrovna svěže.)

         No a ta nejhorší část je před námi. Po cca 2km běhu v lese nás čekalo ještě šplhání na tyči a proslulé Rolling stones. Tyč zvládáme s přehledem a míříme si to k tomu strmému kopečku. Jakmile stojíme pod ním, vybavují se nám pocity a vzpomínky z minulého roku. Přesně ty vzpomínky, kdy jsme si říkali, že tohle už nikdy v životě. A hle, jsme tu zas! Tentokrát však více a lépe připraveni. Vrháme se tedy do závěrečného a myslím si, i že posledního většího kopce v tomto závodě. Ujdeme však jen pár metrů, kde opět visí cedule- začni opět počítat. To je znamení, že memory test ještě neskončil a že se ještě trochu zapotíme. Začínáme tedy opět počítat. Ondrovi jdou počty lépe a i rychleji, takže si tady celkem nabírá náskok, neboť já se jako malé dítě snažím rozpomenout, kolik je 6 + 7 :D Po dlouhém počítání se dostávám k nějakému výsledku a jsem schopný pokračovat. Zdržení je obrovské. Po ještě pár číslech cestou nahoru se začínám strachovat, zda počítám dobře, neboť jsem věděl, jaký je handicap. A vzhledem k tomu, jaký handicap byl (Rolling stones opět nahoru a dolu), nechtěl jsem jej absolvovat za žádnou cenu. Docházím tedy téměř až k vrcholu kopce, kde stojí poslední cedule s nápisem- odečti své startovní číslo. Odečtu tedy své číslo a jdu nahoru k dobrovolnici, která drží papír s výsledky. Pozorně si svá čísla propočítám ještě jednou a s jistotou a přesvědčením o správném výsledku jí říkám výsledek 1842. Snažím se mezitím při kontrole výsledku trochu vydýchat, když v tu ránu slyším od dobrovolnice: ,,bohužel, výsledek je 2000 něco (neslyšel jsem celé číslo)“. Málem jsem se zhroutil, když sem zjistil, že trávím tak dlouhou dobu na tom, abych to vypočetl správně, a nakonec se trefím o tolik vedle. Později mi bylo řečeno, že jsem nějaká čísla vynechal, proto sem se nedopočítal. Otáčím se tedy a mířím opět dolů na začátek a jdu si dát tuto bestii ještě jednou. Při cestě dolu je mi ještě oznámeno, že to nikdo přede mnou zatím nedal a že jsem cca 6. S vědomím, že to vlastně běžíme všichni znova, sem se uklidnil, neboť jsem byl ještě v závodě a měl šanci. Při sběhu dolů vidím, že Ondra už míří nahoru, což mu poskytuje větší výhodu a náskok přede mnou. V tuto chvíli však vím, že ho nedohoním, neboť do Rolling stonu jsem rád, že vůbec jdu. S obrovským vypětím sil tedy absolvuji tuto překážku ještě jednou a snažím se opět se dostat do tempa. Chvilku mi to však trvá, neboť lýtka nalaktátovaná, stehna hoří.

         Na vrcholu kopce dostávám náramek, který mě nejspíše identifikuje, jakože jsem překážku splnil a běžím z kopce dolů směrem cílová rovinka. Odtud už vím, že je to kousek a ještě ke všemu z kopce. Běžím, co mi nohy dovolí, přitom dobíhám nějakého závodníka před sebou. Z kopce mi to peláší, a tak se dostávám blíže k top 5 a k Ondrovi. Poměrně dlouhým během lesem přibíhám k další obávané překážce (naštěstí už poslední v tomto závodě pro mě) a tou je nošení cca 57kg pytle. Jelikož k pytli dobíhám celkem unavený, pytel se mi zdá, že váží tunu. Velice těžce ho zvedám a pokládám na trapézy, pytel mě div nezlomil. Trasa vede cca 500m nahoru a dolů a s tím pytlem to bylo skoro nekonečné. V půli cesty se musím opřít o strom, jinak bych se asi zlomil v kolenou. Se všemi silami, co mi zbyly, jsem se vrhnul do posledních pár metrů trasy a trochu sem si i popoběhl, abych toto peklo měl už za sebou. Dobíhám opět do místa startu nošení pytle a s radostí jej zahazuji. A vyrážím vstříc konečně té zábavné a osvěžující části závodu.

         Po pytli se snažím trošku mávat rukama a rozpohybovat se. Vbíhám do menší bažiny, která vede k rybníčku, přes který se dostanu ke skluzavce. Probíhám tedy rybníkem a osměluji se, abych nedostal infarkt na skluzavce. Naštěstí v tomto počasí je to osvěžující a do vody se těším.

         A je to tady, už vidím skluzavku a poměrně hodně lidí u ní. Přibližuji se ke skluzavce a vidím i mamku, která mi sděluje, že Ondra akorát odběhl, takže je necelou minutu přede mnou. Rychle tedy spěchám nahoru na skluzavku, abych tu minutu ještě stáhl, i když už jsme necelý kilometr před cílem. Vylezu nahoru, sedám na okraj a bez jediného zaváhání jedu dolu. Skluzavka bohužel nebyla tak vyhazující jako minulý rok a tak padám na zadek a rychle se vynořuji. Kraulem plavu ke břehu a snažím se pelášit dál. Mamka mě přitom podporuje. Vbíhám tedy do krátkého lesa, na jehož konci mě čeká natažená slackline přes rybník cca 15m. Vyskakuji na ni a chvíli se tam tak plácám, protože nevím, jak se přes ni mám co nejrychleji dostat. Zvolím poměrně pomalou metodu, že budu přehazovat jednu nohu přes druhou a přitahovat se rukama. Nejenže mi to trvá dlouho, ale taky si pěkně sjedu podkolení jamky. Trošku s pálivým pocitem v podkolení odbíhám ze slackliny přímo na kulaté klády, které jsem musel přeskákat bez doteku země. Hravě zvládám a blížím se k mamce a ještě k jedné nové překážce- high jumpu.

         Před touto překážkou je ještě občerstvovačka, ale vzhledem k tomu, že jsem vylezl z vody a věděl jsem, že cíl je za rohem, neztrácel jsem zde moc času. Rychle jsem si vyslechl instrukce k dané překážce a šel jsem na to. Vylezl jsem na stupínek a mohutně se odrazil. K mému překvapení jsem měl ještě dostatečnou rezervu, abych se dotkl zvonku, takže překážka splněna a vzhůru na poslední mini kopeček a poslední dvě překážky.

         Přeplavu rybník a mířím vzhůru do kopečka. Nejprve to rozcházím, neboť mám boty plné vody a nohy mě ještě neposlouchají tak, jak bych chtěl. Mamka jde se mnou, ale v půlce cesty mě opouští, neboť ví, že cíl je za rohem a že by to nemusela stihnout. Na kopečku na nás ještě čekala síť, kterou jsme měli přelézt a už jsme opět přibíhali do arény. Na vrcholu arény stála předposlední překážka, která nesla název Flying totem alá Vacíkův klacík, jehož principem bylo po svislé kládě vyšplhat bez jakýchkoliv chytů nahoru a zazvonit. Skáču poprvé, ale sklouzávám dolů. Dochází mi, že si musím trochu osušit ruce, jinak budu stále klouzat dolů. Osuším ruce a zkouším to znovu. Tentokrát se však dobře odrazím a chytám dřevo skoro až nahoře, takže jen přitisknu nohy ke kládě a pak už je to hračka. Zazvoním, seskakuji dolů a ostřelhbitě si to mířím závratnou rychlostí dolů do arény.

         Jakmile sbíhám dolů, diváci se začínají probouzet, neboť jsem teprve 6. závodník, co dobíhá do cíle. Vím, že mě čeká poslední překážka zvaná Prom in vlna - Road to victory. Tuto překážku jsem nikdy nezkoušel, ale principem je stejná, jako šikmá stěna, jen táhlejší. Rozhodnu se tedy, že nebudu zastavovat a zkusím ji přímo. Vbíhám tedy do zatáčky a za podpory diváků a moderátorů začínám sprintem mířit k vlně. Kupodivu to nebylo tak těžké, jak jsem si myslel, a tak vlnu vybíhám skoro až nahoru po nohou. Chytám se rantlu, přitahuji se a jsem nahoře. Neztrácím čas a sjíždím druhou stranou přímo do cílové čáry.

         Jakmile jsem v cíli, vidím Ondru, mamku i Šárku. Podle výsledkové tabule jsme oba v top 5. Ondra o necelou minutku přede mnou. S tímto skorem jsem velice spokojený, Ondra si to zasloužil, nejen že mě v kopcích natřel, ale natřel i spoustu jiných elitních běžců, za což mu patří zasloužené místo přede mnou! V cíli si jako vždy sdělujeme dojmy a reakce na závod. Ve všem se celkem shodneme, ale i tak Vám uděláme naše shrnutí na závěr. Celkově jsme tedy v závodě obdrželi Ondra krásné 15. a já 19. místo. A radost jsme si spravili zabráním 1. místa v týmech.

 

Shrnutí:

1) Přesto, že trasa byla více než z poloviny stejná, jako minulý rok, predátoři si dali tu práci, aby nám i tak trasu zpestřili, za což jim děkujeme.

2) Také chceme celý Predator race tým pochválit za značení trasy (červená, zelená, žlutá + fáborky), neboť si myslím, že udělali velký kus práce. Je nám líto, že se však našli tací, kteří fáborky úmyslně strhávali a komplikovali tak běh ostatním, ale věříme, že na každého jednou dojde, a proto VY, kteří si stěžujete na trasu, vezměte v potaz to, že vše se prostě ohlídat nedá, ale karma si ty rebely najde!

3) Velké plus patří predátorům také za inovaci překážek, konkrétně třeba přeskakování kulatých klád, Road to victory, brainstorming a další. Je nám opět hodně líto a budeme se za to prát, že pokud nastane memory test a jedinci (ještě ke všemu z elity a z prvních 20 míst) budou podvádět, mít tužky a další, budeme požadovat, aby byli diskvalifikovaní. I kdyby to nebylo v pravidlech, tak existuje snad nějaká morálka, nebo ne? Tímto bychom taky chtěli srdečně pogratulovat těm, co to ani jednou během víkendu neudělali a chceme jim vzkázat, že si jich vážíme jako čestných lidí a soupeřů!

4) Celý závod v podstatě rozhodla jedna překážka a nebylo to žádné házení oštěpem, či jiné trefování cíle. Byl to brainstorming, aneb ani titul Bc.,Mgr.,Ing. Vám nepomůže při počítání těchto zapeklitých příkladů!

5) Nesnáším od tohoto víkendu kapelu Rolling stones! :D

 

To je z prvního závodu z tohoto víkendu zatím vše a za pár hodin se uvidíme na reportu z Drillu. Teď rychlý a krátký odpočinek, svačinka, oběd a vzhůru opět na start.

Master weekendu zatím zdar!

Vaše Dvojčátka.

logo-nase.jpg

 

 

Náhledy fotografií ze složky Predator race Brutal - Monínec 2017

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Miki - Podobně jako vy

30. 5. 2017 17:28

Ahoj, stejně jako vy jsem absolvoval celý master weekend, jen ne v první vlně ale v druhé. Co se týká značení, tak největší problém byl na Drilu, kdy spousta závodníků zabloudila. I já se přimlouvám za to, že to není vina organizátorů, ale tupých hulvátů. V nedělním Masakru už bylo značení bezproblémové. Jak píšete ono se jim to vrátí.
Rovněž závod hodnotím velmi kladně co po organizaci, tak trase a překážkách.
Co se týká počítání, tak v sobotu jsem šel kopec 4x, asi jako téměř každý. K hodnocení co se smí a nesmí. Je pravda že používání hodinek, telefonů nebo jen tužky s papírem apod asi není v souladu s tímto závodem. Oproti tomu počítání v hlíně nebo radit si navzájem je dle mého názoru jen využití dostupných možností. Také nejsem zastáncem "co není zákázáno, je povoleno". Je pro příště na organizátorech, aby přesněji vše specifikovali, ale nemyslím, že to pomůže.
Chápu, že v boji o špičku je rozhodující 10 vteřin natož znovu vidět nápis : "a co jsi čekal" rovná se prakticky ztrátě min.5 minut.
Nicméně jsem předpokládal, že elitní závodníky ( tedy první 30tka ) tyto věci prostě nenapadnou. Od 100 místa je to myslím už jedno, tam jde hlavně o dokončení.
Je to trochu stejná debata jako o váze pytlů a poměru váha závodníka/váha pytle.
Nicméně vám fandím a přeji hodně štěstí do dalších závodů.
P.S: Já mám Stouny pořád rád :-)

Ondřej - Re: Podobně jako vy

30. 5. 2017 18:21

Ahoj Miki,
musíme se osobně přiznat, že jsme se dokonce setkali s běžci, kteří úmyslně fáborky strhávali. Já sám viděl borce, co běžel a lámal větvičky s fáborkama. Co se týče bratra,tak ten se pro změnu ztratil na u a to běžel mezi prvními 5,takže asi taky záhada...
Ondra měl RS 5x a Radek pouze 4x :) tak tak,přesně! Jako máš pravdu, bohužel tomu tak nebylo, což se veliké zklamání. Ale bohužel, s tím nic my neuděláme. Ano, je to tak. Přesně jak říkáš, jako pytle.
Mockrát děkujeme a snad se zase brzy uvidíme. Zdar a sílu přejí Dvojčátka! :)