Jdi na obsah Jdi na menu

Predátor race Brutal - Winter Weekend

4. 2. 2018

No a je tu druhý den a druhý report z našeho překážkového Winter weekendu s Predátory ze závodu Brutal.

         Už z počátku je jasné, že trať bude pěkně mokrá, neboť než se na trať vydáváme my (jakožto běžci sedmé vlny), začíná mrholit a slabě pršet. Opět na mě jde nálada, to zas bude závod a že se mi vlastně vůbec běžet nechce. Docela v depresivní náladě se vydáváme opět do arény, když v tom nám ještě zkříží cestu parkování, které očividně bude oříšek.  K areálu přijela policie a na rozdíl od včerejška posílá auta zpět do Jáchymova, že dnes nás tady podél silnice parkovat nenechají. Ještě štěstí, že jsme přijeli o hodinu dřív, protože než jsme se vrátili do Jáchymova, zaparkovali a dočkali se busu, zbývalo nám 15 minut do startu. Jakmile tedy vystoupíme, rychlým poklusem odbíháme od autobusové zastávky, abychom si stihli ještě odložit věci do úschovny a alespoň decentně se protáhnout. Deprese neustupuje a tlak, který začínám pociťovat, začíná sílit. Celkem v napjatém režimu se stavíme opět se známými tvářemi do koridoru a čekáme na odstartování. A je to tady. Zelená dýmovnice, predátorská hymna a odpočet. 3, 2, 1 a Brutal je odstartován.

         Tentokrát ze začátku žádný volný výklus s postupným navyšováním tempa, protože Martin se rozhodl, že nastaví laťku výš, než včera. A tak ve velmi svižném tempu vybíháme, přičemž po 100 metrech se už držíme opět jen ve tří členné skupince (já, Ondra a Martin). Díky tomu, že běžíme v podstatě většinu trati stejnou jako včera, je trať už poměrně vyšlapaná a jen v místech, kde je prostor cca 2m do šířky je trať rozmočená a klouže, jinak na prvních 5km máme všichni stejné podmínky.

         Míjíme tedy první překážku stěnu, poté ostnáč, irskou lavici, šplh a opět se blížíme k aréně. Tentokrát je mi jasné, že Martin se mě nebude chtít pustit a že dnes budu muset hodně bojovat, abych to dotáhl do cíle před ním. Sbíháme tedy k první překážce, která nás čeká při výběhu z lesa- multiring. Dobíháme na něj s Martinem shodně, Ondra v závěsu. Pouštíme se do něj, přitom nás hodně lidí okolo multiringu podporuje. Je mi jasné, že si musím vůči Martinovi vytvořit alespoň minimální náskok na překážkách, protože běžecky jsme na tom dosti podobně, ne-li Martin lépe. No a tak se snažím zariskovat a ručkování urychlit, když na posledním kruhu se snažím rychle dotknout zvonku a v tom se mi smýkne ruka a já padám!  Obrovské překvapení a já nevím, co dělat. Jako bych přišel o nějakou část těla. Rychle hledám dobrovolníka a ptám se, co je handicap. Dobrovolník mi sdělí, že překážku mohu opakovat, nebo jít handicap. Jelikož vím, že ruce jsou čerstvé a věřím si, že to dokážu, urychleně se pouštím do překážky znovu. Mezitím Ondra a Martin zdolávají šikmou stěnu a pokračují v trase. Začíná hra na babu, kdy já ji mám. Jako by mi šlo o život, stupňuji aktivitu a tempo a snažím se co nejrychleji kluky dohnat. Bleskurychle absolvuji zmiji, podlezu tunel a pouštím se do běžeckého souboje nejprve s Ondrou a poté s Martinem. Sbíhám dolů lesem, po kterém následuje menší kopeček nahoru směrem ke střelbě z malorážky. Už vidím ostnáč, pod kterým jsou oba kluci, takže rychle zalehnu a plazím se o sto šest. Jen co vylézám, vidím, že Martin rovnou pokračuje na handicap, nejspíše asi proto, že se nechtěl zdržovat, nebo čekat frontu. To my ale neděláme a poctivě si s Ondrou vyčkáme na svoji ležku. Ondra zalehá a než si vůbec stihnu lehnout já, Ondra zasahuje opět čistým zásahem střed terče opět ve fenomenálním čase. Ač se mi tomu nechce věřit, jak se mu tento víkend střílí, ulehám já. Ruce se mi třesou, dýchám jak o život, v očích slzy. Vůbec jsem si nebyl jistý, zda se trefím, neboť jsem byl rozhozený a přes slzení se mi špatně mířilo. Ale nechtěl jsem se zdržovat, a tak jsem vsadil na rychlost s myšlenkou, buď dám nebo nedám. Bum! K mému úžasu pár setinek poté, co jsem zvedl hlavu, vidím, jak terčík na konci padá. Neuvěřitelné. Nakopnutý svým předešlým neúspěchem na multiringu, společně teď s úspěšnou střelbou, jako by se ve mně probudil nový život. S mohutným a radostným pokřikem vstávám a rychle vybíhám za klukama, kteří se mi již ztratili z dohledu. Nohy se proměnily v raketový pohon a já jako bych v sobě probudil nové síly. Dupu do toho, co to jde, a musím říct, že jakmile člověk někoho stíhá, teprve pak zjistí, kolik síly mu doopravdy zbývá. Já se cítil senzačně, běžel jsem, jako bych akorát startoval. A to se brzy prokázalo, neboť za malou chvilku už mám kluky opět na dohled, a dokonce dobíhám Ondru. Téměř s překvapením v Ondrové tváři se ocitám vedle něj a je mu jasné, že budu chtít jít dál. Vidí na mé tváři velké odhodlání, ale také únavu. V tu chvíli se malinko však začne projevovat mnou nastavené hnací tempo a já začínám dýchat dost nepravidelně. Ale to bychom nebyli bratři, jak se patří, abychom si s tímto neporadili. Ondra se uchopuje vedení a nějakou dobu mě tlačí a posouvá dále, protože ví, že udělám maximum, abych jeho tempo vydržel a neztratil ho z očí. Po určité chvíli se uklidním a srovnám své síly, a tak moje stíhací jízda může pokračovat. Ač jsme si nic s Ondrou během závodu neřekli, ze srdce jsem mu byl vděčný, že mě na tomto úseku podržel, protože nevím, zda bych byl schopný to tempo sám zvládnout. Opět tedy šlapu do pedálů, dostávám se před Ondru a vrhám se za Martinem, který je tak 150m přede mnou. Dobíhám k další překážce, ke slacklině. Úkolem je přeručkovat, nebo jakkoliv jinak zdolat cca 15m nataženou slacklinu, která visí cca 2m nad zemí. Martin už je na ní, ale jde mu to pomalu. V tu chvíli si uvědomuji, pokud ji zvládnu rychleji, sníží to jeho náskok a já se mohu opět prorvat do čela. Dělám tedy rozhodnutí, které je velice bolestivé, ale nakonec se ukáže jako výhodné, že slacklinu sjedu po nohou, což mi pěkně spálí podkolenní jamky. Ale na dva zátahy jsem na konci slackliny, a dokonce se dostávám před Martina.

         Seskakuji ze slackliny a peláším rychle dále, i když Martin je mi hned v patách. Společně se dostáváme přes kontejner k flying totems. Zde musíme chvíli čekat, protože tu je asi 15 lidí. Jen co se na nás dostane řada, oba si vypomůžeme a utíkáme dál. Dále nás čeká stejná trasa, přes vodopád a stráň k řece, kde však neběžíme nahoru ke kýblům, ale pokračujeme údolím dolů, kde se včera spousta lidí ztratila, protože zde visely fáborky, které však patřily až k dnešnímu brutalu. Stále držím vedení já, ale Martin mi dýchá na paty. Z údolí běžíme celkem svižně, neboť je to z kopce. Sem tam něco přeskočíme, přelezeme a dostáváme se do staré zchátralé budovy, kterou musíme proběhnout. Je tam ale tma a po prvním zakopnutí, kdy jsem myslel, že jsem si ukopl palec, jsem raději zvolnil a šel bezpečněji, abych si něco neudělal. Na konci budovy jsme museli prolézt oknem, kde se však udělala pěkná zácpa, takže jsme prosili závodníky před námi, aby nás pustili. Po prolezení nás čekalo první větší stoupání, kde na mne pomalinku padla únava, nejen z toho, že jsem musel dohánět ztrátu, ale také proto, že jsem dělal až do teď Martinovi vodiče. Načež se tedy strategicky nechávám předběhnout a nechávám se chvíli vést já, bohužel ne na dlouho protože přibíháme k prvnímu a dosti eliminujícímu stanovišti, ke stanovišti, kde jsou vedle sebe starway to heaven a rybí schůdky. Je tu samozřejmě dost lidí, ale po chvilce čekání jdu na řadu. Starway to heaven zvládám celkem bez obtíží, ale Martin ne, padá a běží handicap. Očividně nebyl moc náročný a dlouhý, protože, když se pouštím do rybích schůdků, už je zpátky. Naštěstí si i s rybími schůdkami poradím a vybíhám dál. K mému překvapení ale vybíhám sám a nějakou dobu sám běžím. Následuje příjemná a dlouhá cesta směrem z kopce až ke šplhu, kde čekám poměrně dlouho, protože vzápětí opět vidím dobíhajícího Martina a je mi jasné, že to bude mezi námi ještě boj. Rychle vyšplhám a pádím k nošení kýble. Čapnu první nejbližší kýbl a mažu poklusem do mírného kopečka. Jen co ho donesu a vypravuju se na pneumatiku, Martin už je mi v patách. Na pneu jdeme společně,  dokončuji ještě první, ale při výšlapu mě Martin předbíhá. Zase táhne on. A jelikož jsme pro nás ve velice znám kopečku, je nám jasné, že už nám do cíle moc metrů nezbývá, teď teprve začíná souboj, který ani jeden nechceme prohrát.

         Jsme nahoře na kopci, kde dostáváme opět náramky a čekají nás opět dvě nové překážky, které na drilu nebyly- kolíky a kruhy na ručkování. Zde oba stojíme ve frontě, která se zde utvořila. Poprosím 3 závodníky před sebou, zdali by mě nepustili, že spěchám. Musím jim opět moc poděkovat, protože nebýt jejich ochoty, ztrácel bych drahocenné vteřiny. Pouštějí mě a já jim rychle dokazuji, že nehodlám na překážce zdržovat, a překonávám kruhy poměrně rychle. Nyní mě čekají kolíky, ale když vidím, že Martin jde handicap, přemýšlím, co se vyplatí více, zda-li ručkovat, nebo běžet handicap. Jelikož už na kolících cítím celkem unavené a zmrzlé ruce, je mi jasné, že bych se s tím pral, zatímco Martin by byl už fuč, takže jsem se strategicky rozhodl též pro handicap. Rychle vybíhám do lesa za ním. Z lesa vybíhám druhý se ztrátou pár metrů, ale věřím, že v poslední cílové rovince to dokážu na překážkách dohnat. Následují deadlifty, které začínám se ztrátou 3, ale jelikož se jedná o zvednutí pouhé konstrukce, doháním Martina. Dokončuji společně s Martinem a nyní je před námi už jen posledních pár překážek, tady se rozhodne!

         Vrháme se současně na weaver a musíme se doslova prodírat lidmi, protože jich tu v té době bylo na překážce snad 10. Samozřejmě si vyslechneme nějaké řeči, ať dáváme pozor a jak jsme bezohlední, ale bohužel jsme to teď museli dát stranou, bojovali jsme o top umístění (za což se dodatečně lidem omlouváme). Zde se projeví má zkušenost oproti Martinovi, protože pro Martina je překážka nová, a tak na ní tráví víc času než já. Dokončuji s minimálním náskokem, který si však navýším na icebug traversu, a tak mohu zkusit prom-in vlnu. Díky bohu, že jsem ten náskok měl, protože stejně jako včera jsem ji na poprvé nezdolal. Když jsem se však vracel na druhý pokus, stál tu už i Martin. Věděl jsem, že to je buď teď, anebo nikdy. Bez vydýchání a odpočinku se ihned pouštím podruhé do výběhu. JO! Dokázal jsem to! Martin sice také, ale dokázal jsem se nahoru vyšplhat jako první a do cíle se tak dostávám o 16 vteřin před ním. Dobíhám se smrtí na jazyku a padám v cíli vyčerpáním na zem. Rudý jak rak a uštván k smrti si lehám na zem a horlivě dýchám. Než stihnu zvednout hlavu, abych se podíval, jak jsem dopadl, stojí tu Martin a gratulujeme mi, že se mi podařilo obhájit 1. místo. Sám tomu nevěřím a koukám se na tabuli. Vskutku, je to tak!! V tu chvíli nedokážu vůbec na nic reagovat a jsem úplně mimo. Moc Martinovi děkuju za jeho soupeření, protože dnes jsem skutečně jel až na krev a výkon, který jsem podal, byl jen díky němu a bráchovi. Po chvíli euforie se zvedám ze země a vracím se zpět na trať, abych podpořil bráchu, naštěstí dojdu jen k icebug traversu a už ho vidím. Jen nějakou tu minutku za mnou. Paráda. Tentokrát vlnu zvládá a též probíhá cílem. V cíli si sdělujeme všechny dojmy ze závodu a po malém občerstvení se vracíme na trať pomáhat ostatním závodníkům. Zakotvíme opět na prom-in vlně a taháme jednoho závodníka za druhým nahoru. Děláme to rádi, protože Vaše euforie a radost z překonání překážky je zkrátka nakažlivá, Vaše zarputilost a odhodlanost motivující a za touto poslední překážkou na každého z Vás čeká vítězství.  Myslíme si, že každý, ať už elitář, nebo vítěz, kamarád nebo soupeř, každý, kdo může a má hlavně sílu a chuť, by měl jít pomoci. Tyto závody jsou i o spolupráci, atmosféře, a i když běžíme sami na čas a míjíme Vás, v cíli na Vás počkáme smiley Na nás se můžete spolehnout. Rádi Vám pomůžeme, a také poradíme, jak kterou překážku zdolat smiley A takto zabíjíme čas určitou dobu, než nastane chvíle, kdy už téměř nikdo na vlně není. Naše šichta tak končí a my se můžeme jít pomalu převlékat a připravovat se na vyhlášení.

         Na vyhlášení se nějakou dobu čeká a stejně tak, jako tomu bylo včera, dochází k rozlišení závodu na dvě kategorie, bohužel o tom však nikdo nevěděl, a tak se stalo, že chyběl třeba závodník, co byl na bedně. Myslím si, že tato informace měla rozhodně přijít dřív, než v den závodu, protože spousta závodníků po závodech odjíždí, aniž by tušili, že se mohou třeba umístit. Stejně tak nám přijde naprosto nezvládnuté a odbyté vyhlášení Master weekendu, kdy například ve srovnání s minulým rokem byli všichni 3 (první tři nejlepší) vyhlášeni na podiu. Dnes tomu bylo tak, že kromě 1. závodníka nebyli ostatní dva závodníci ani vyzváni na podium, natož aby byli odměněni?  Co se týče cen, už úplně mlčím, když vezmu v potaz, co dostane vítěz? Tričko velikosti S, kalhoty velkosti M a štulpny, které na sebe nedostala ani moje babička? Opravdu nevím, který chlap by na sebe takové velikosti dostal. Vážně pod úroveň (nestěžuji si proto, že bych chtěl lepší ceny a dřel se kvůli nim, motivaci mám jinou a nikdy není jisté, zda na bednu dosáhnu, přesto odměna jistě potěší, ale ano, byl jsem zklamaný, jde mi o princip. Predátoři si už také vybírají nemalou sumu a alespoň jedny trenky, které obléknu, by se jako odměna hodily. Koneckonců běžel jsem cca po 15té??). Jakmile je tedy ceremonie za námi, následuje velké focení s přáteli, ale i lidmi, kteří nás během víkendu podporovali, nebo naopak lidmi, kteří děkovali za naši pomoc na trati a stěně. Bylo to moc milésmiley

 

Závěrečné shrnutí v bodech, protože tentokrát nám to nedá neprojevit svůj názor, který však s námi sdílí hodně lidí, co nám tak píšete a dáváte vědět:

 

Za 1) Se značením trasy už je to lepší, ale fatální chyba na křižovatce nevyznačit jasný směr trati. Obzvláště tam, kde se kříží cesta drillu a brutalu - pouze jediné místo. První den jen díky tomu, že se vraceli někteří běžci ze špatné trasy, jsem já nezabloudil. Druhý den už vše v pořádku.

Za 2) Neupozornit předem, že se poprvé v historii budou rozdělovat kategorie na ELITU a HOBBY, nám přijde jako největší chyba celého víkendu. Nejen, že to naštvalo spoustu lidí, ale také hodně lidí se to dotklo, viz vyhlášení elitních běžců v kategorii ,,hobby‘‘? Důvod, proč nebyla tato informace sdělena dříve?

Za 3) Obsah výherního balíčku také katastrofa, viz výše.

Za 4) Vyhlášení vítězů bez podia? Proč? Též škoda!

Za 5) My osobně jsme měli raději toho předchozího komentátora, měl svou určitou profesionalitu. Tímto se nechceme dotknout toho současného, ale vulgární výrazy by si mohl odpustit, stejně tak by mohl zaměřit více pozornosti na amatérské běžce a podpořit je na trati.

Za 6) Nedělní parkování tragédie, ale zase na druhou stranu alespoň díky bohu za kyvadlovou dopravu.

 

Shrnutí výsledkové:

Radek: 1. místo závod za Drill

         1. místo závod za Brutal

         1. místo za celý Winter Masterweekend

Ondra: 4. místo za Drill

         6. místo za Brutal

         2. místo za celý Winter Masterweekend

Za první den též vybojované 1. místo za týmy a druhý den krásné 3. místo.

 

Tak, toť vše, co jsme měli na srdíčku, doufáme, že to nerozpoutá nějakou zbytečně vyhrocenou diskuzi. Tímto máme za sebou první OCR závody tohoto roku, více než úspěšně můžeme říci a nyní upínáme zrak na náš další závod. Který pak to asi bude?? Hm hm?

S pozdravem

Vaše Dvojčátka

logo-nase.jpg

 

Náhledy fotografií ze složky Predátor race Brutal - Winter Weekend

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Baru - Report

4. 2. 2018 20:27

Hezke:) to pomahani je mi velmi sympatické hlavně z toho důvodu, že jako elita byste mohli mít úplně jiné starosti;)

Ondra a Radek - Re: Report

5. 2. 2018 10:12

Děkujeme :) děláme to pro radost a hlavně pro Vás.