Jdi na obsah Jdi na menu

Predator race Challenge - finále Plzeň

4. 2. 2017

 


Tak přátelé, je to tady! Report z finále na Predátorovi.

 

 

      Vyrazili jsme tentokrát docela pozdě, jelikož se startovalo podle časů z kvalifikace, takže asi až kolem 2. hodiny odpolední. Jak jsme ale postupem času zjišťovali, většina závodníků vypadla už kvůli časovému limitu hned před prvním checkpointem. Tudíž čas se velice rychle měnil.... Den předem, asi v 11. hodin večer, bylo spuštěno ukázkové video z trati, jak to tak asi bude vypadat. Jelikož jsme to stihli těsně předtím, než jsme šli spát, nedalo nám to a šli jsme si to prostudovat. Jak video samo ukázalo, trať nebyla vůbec lehká! Dokazuje to fakt, že 90% závodníků nestihlo dokončit trať ani v prvním úseku. Náročnost tratě tak dokázala, že trať dokončí jen zkušení borci a borkyně, kterých v konečném výsledku všech startujících bylo pouze 6 a to pouze 4 chlapi a 2 ženy. Ale o tom až později.

 

 

      Hned po prvním zhlédnutí videa nastala první panika a nervozita! Tu trať si přece nemůžu zapamatovat, vždyť je hrozně dlouhá!...Vždyť mi strašně rychle odejdou ruce!....Vždyť se budu strašně potit, budu potřebovat tunu mága!....apod. hlášky. Naštěstí po asi 10 zhlédnutí jsme si to hezky rozebrali, vytvořili jsme si taktiku a té bychom se chtěli držet. Ale ukáže až samotný závod, jak to vše půjde. Jestli podle plánu nebo jestli se bude improvizovat. 

 

 

     Dorazili jsme tedy kolem 3. a hned jsem si to namířili do haly, kde nás to vše čekalo. Atmosféra zase úplně super! Tentokrát byla trať ohraničená, aby do ní mohli jen závodníci, bohužel se stalo i to, že někteří si mohli leccos vyzkoušet, což ztratilo na efektu. Ale co se dá dělat. Když už jsme tam vlezli také, tak jsme si šli osahat různé překážky. Ne že bychom si je zkoušeli, ale ručku jsme na ně položili. Spoustu věcí jsme ale znali, takže vlastně nebylo ani třeba. Co nás ale velice zaujalo, byly nové překážky jménem Pentagon. skákající žebřík, žárovky, salomon ladder alias rybí schůdky, a klády. Ty stály opravu za hřích! Je vidět, že si stavěči velice vyhráli.

 

 

      Po hodině a půl, co jsme se jen dívali, jak žádný závodník nedošel ani do půlky, panika opět začala. Ruce se začaly potit, aniž bychom něco dělali... Začali jsme se taktéž obávat, že to nemusíme také dokončit. Konečně, po hodině byl první člověk - přesněji řečeno žena, která danou trať zdolala. Klobouk dolů. Sice asi za 12 min a něco, ale i tak dost slušný! Za pár minut dokončila další žena, Plzeňačka, která měla tu možnost strávit v gymu asi nejvíce času. A docela s velikým přehledem si vybojovala první místo. Jelikož ženy dokončily pouze dvě, první a druhé místo bylo jasné.

 

 

     A ted to přišlo. První muž v elitní 14, který už mohl leccos změnit. Tak jsem si říkal, ať už to z chlapů někdo dá, ať nemusím být první, jelikož jsem šel hned po něm. Bohužel chlap nedal, a tak to bylo na mně. Jelikož to ještě nikdo nedal, nevěděl jsem, o jaký čas mám bojovat a jak moc mám hnát tempo. Bohužel v první řadě rozhodovalo to, že to musím dokončit. Aspoň jako první prostě musím dojít až do konce. A je jedno, v jaké čase to bude. To byl prvotní cíl. Tak nějak jsem tušil a věřil si, že to dám, ale absolutně jsem nedokázal odhadnout, v jaké čase to bude. A tak jsem si říkal ,že třeba kolem 7 minut by to bylo fajn. Když už, tak už...

 

 

Pokud to nebudete chtít číst dále, zde najdete videa, na kterých je daná trasa zachycena. Níže jen slovní popis.

 

 


 

      Start, byl jsem vypuštěn. Trasa začínala seskokem z malé šikmé stěny, na kterou vybíhaly ženy. Obíhala se zatáčka halou a hurá na další šikmou stěnu do prostoru. Na ní bylo lano, kterým jsme se měli pomalu spustit dolů a připravit se na přeskoky alá ninja faktor. Určitě jste někdy viděli, jak tam skáčou ze strany na stranu po těch velkých deskách, tak to bylo ono. To bylo i zde. Kdo si to nedokáže představit, viz obrázky v galerii. Mám tam moc hezkou fotku.
 


     Přeskákal jsem jako laňka, bez jediné chyby. Tempo ještě pořád skvělé. Po přeskocích jsem se vrhl na střední šikmou stěnu, která byla pokořena s přehledem, bez jediného zaváhání. Slezu z druhé strany a vrhám se na 120 kg mrtvolu. Beru a jdu s ní na druhou stranu haly. Otočím se a jdu zpět. Pohoda. Jediné, co bylo těžké, byl úchop. Straně trpěly ruce, neboť další disciplína byly svislé kolíky. To k mému překvapení však také nebyl problém a bez znatelných obtíží jsem je zdolal. 3-4 záběry a hotovo. Vylezu na kontejner a seskakuji z něj pomocí tyče. 
 

 

    Hned pod kontejnerem na mě čeká první nová překážka - Pentagon. Přehazování velkého kotouče v kolejnici a ručkování v jednom. Opět, koho to zajímá, jak to zhruba vypadalo, nechť se podívá do galerie na konci příspěvku. Tato překážka se mi velice líbila. Nebyla nijak těžká. Ale ruce už dostávaly slušně na frak. Pořád nějaké visení a mačkání úchopů. Nevadí, hravě jsem ji zdolal a následovala další nová překážka - ta nejtěžší. A jak se tak ukázalo, byla to právě ona překážka, která byla eliminující prozatím pro většinu závodníků...

 

 

    Byl to onen žebřík. Samo o sobě to zní jednoduše, ale jednoduché to vůbec nebylo! Překážka vypadala tak, že byla traverza a na ní zavěšený kus žebříku. Rukojeti byly kluzké a kovové. Tudíž pot udělal své. Bez mága téměř nemožné po takovém tempu. A úkolem bylo přeskákat s tím žebříkem v ruce tu traverzu. Řeknu Vám, že samotný kus žebříku vážil asi 10kg nejméně, tudíž to přehazování nebylo tak lehké, jak by se zdálo. A aby toho nebylo málo, uprostřed byl výstupek, který se musel taktéž přehopsat. Já měl to štěstí, že jsem to dal napoprvé, bohužel brácha to štěstí neměl a s vypětím sil to také dokončil. A to byl první checkpoint. Překážka končila tím, že se musel ještě závodník dostat na lano a na konci zazvonit na zvonek. A to se mi povedlo. Zaplať pánbůh.

 

 

    Po tomto vypětí následovalo hned ručkování a houpání na kruzích, které byly od sebe dobrých pár metrů některé a byly od sebe křížem, což bylo malé ztížení. Nutno poznamenat, že od této doby měli závodníci pouze 2min do druhého checkpointu. Těžké, ale ne nemožné. S přehledem jsme oba dali a aspoň trošku si odpočinuli. Tato překážka končila tím, že se závodník musel dostat z kruhů na houpající se kladinu a z té přeskočit na kontejner.

 

 

     Tam jsme se oba dostali s naší výškou úplně v pohodě a následovalo další houpání se na kruzích, tentokrát zpět. Nebyla to ale stejná cesta, protože v půlce jsme museli z kruhů přeskočit na kolíky a museli ručkovat s kolíkama po stěně. Techniku jsme měli ale dobrou, takže zde problém nebyl. 

 

 

     Kde ale byl problém, obzvláště pro mě (Ondra), bylo houpání se a ručkování po kládách. Tam mi strašně odešly ruce a myslel jsem, že síla se už nevrátí. Jen tak tak jsem se dohoupal na irskou lavici a jen tak tak to na ní ustál, zazvonil jsem a druhý checkpoint splněn. Jako prvnímu se mi to zatím povedlo. Brácha to měl víc na háku a dal to s větším přehledem než já. Ještě před tímto jsme se museli vyšplhat na špulku, ale to bylo velice lehké.

 

 

    A na druhém checkpointu se to zlomilo. Žárovky... Velice záludná překážka. Já tu asi minutu čekal a vyklepával ruce, po kládách mi totálně odcházely ruce. Bratrovi taktéž. Přes 3 lana se musel závodník přešplhat na žárovky a po těch ručkovat ke zvonku. Po vyklepání jsem šel docela rychle a plynule, bohužel asi na čtvrté žárovce mi jedna vyklouzla z ruky a musel jsem znovu. To naštve. Pár sekund v prachu... Zavěsil jsem se tedy podruhé, ale na třetím laně jsem radši seskočil a šel znovu, jelikož jsem usoudil, že bude lepší si na to namágovat ruce. Učinil jsem tak a šlo se. Tentokrát už žádné zmatky a chyby. A dal jsem to! Na konci jsem ještě malinko zazmatkoval, protože jsem na poprvé netrefil zvonek, naštěstí na podruhé už ano. Bratr měl ale tu smůlu, že už mu totálně vytuhly ruce, viz foto v galerii níže. Takže zde skončil, časový limit ho dále nepustil. A to spadl na poslední žárovce. Hrozný to pech! 

 

 

    Já pokračoval na tahání pneumatiky. Pneumatika vážila asi cca 100 kg, plus byla naložena asi dalšími 42kg (celkem prý 142 kg). Už ale nevím přesně, kolik tam bylo. Jelikož ruce byly dost utahané a vyčerpané, tahání samo o sobě bylo docela těžké. Po prvním přítahu mi proklouzly ruce, takže jsem si je ještě slušně spálil. Ale dal jsem tu. Postavil jsem se a hurá na předposlední překážku - Salomon ladder - rybí schůdky.

 

 

    Dojdu k ní, už totálně kaput ruce. Pár vteřin vyklepávám a jdu to poprvé zkusit. Ještě nikdy jsem toto nezkoušel, tak uvidíme, jak se s tím poperu. Na poprvé první skok hrůza a děs. Vyklepu po druhé, chytnu grif, a už to jde jak po másle. Skočím 4 skoky, splněno a valím na poslední překážku.

 

 

    Velká šikmá stěna v závěru. Rozebíhám se, chytnu, ale neudržím, tudíž padám. Úchop neslouží jako dříve, musím tedy na druhý pokus. Na druhý pokus zdolávám a končím. Jako první závodník za dnešek zdolávám onu nepokořenou trať s časem 8:27 min cca. Celkově mi to bohužel stačí pouze na 4. místo. Co se dá dělat. Každopádně být jedním ze 4 chlapů, co trať dokončili, je už samo o sobě dostačující vítězství. Částečná spokojenost tedy.

 

 

Tímto končíme tento report a s některými se uvidíme příště na Eduardovi.

 

 

Vaše dvojčátka 

logo-nase.jpg

 

 

Náhledy fotografií ze složky Predator race Challenge - finále Plzeň

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář