Jdi na obsah Jdi na menu

Predator race Masakr - Monínec 2017

28. 5. 2017

 

No a do třetice všeho dobrého Vám po pár hodinovém odpočinku přinášíme poslední report tohoto náročného master weekendu a to report z nejtěžší úrovně Predator race- Masakr.

         Po velice vyčerpávajícím předchozím dni (Brutalu a Drillu) bychom normálně další den měli leháro, bohužel tentokrát tomu tak být nemohlo. Čekalo nás finální zakončení našeho master weekendu, aneb dokončení naší cesty za první a unikátní medailí od Predator race. Naše cesta však vede skrze nejtěžší překážky, které doposud tým Predator race připravil. Tentokrát naše cesta začínala, ale mohla i skončit, hned na začátku. Ptáte se proč? Predator race učinil zásadní rozhodnutí vystoupit z klasických kolejí většiny OCR závodů, a proto se rozhodl, že medaile už nebude přístupná všem, jak tomu bylo doposud, ale že si ji závodník bude skutečně muset zasloužit. To znamenalo, že hned na úvod jsme byli prověřeni, jak moc tu medaili chceme a jak moc si ji zasloužíme.

         Při příchodu do koridoru na nás pro muže čekal 50kg pytel a pro ženy pytel vážící 25kg. Všichni jsme už díky týdennímu předstihu věděli, co si s pytlem užijeme za srandu. Abychom mohli v cíli obdržet medaili a pyšnit se statusem- úspěšně dokončil závod; museli jsme v časovém limitu vynést pytel nahoru na sjezdovku a zpět. Nedodržení limitu se rovnalo vyřazení z boje o medaili. Všichni jsme se této překážky obávali, ale jak se nakonec ukázalo, splnili ji až na pár výjimek VŠICHNI!

         Přicházíme tedy do koridoru a vybíráme si našeho favorita (pytel). Hned při zdvihu pytle se tělo a únava začínají ozývat a my si říkáme, jak tohle vůbec zvládneme? S menšími obtížemi si pytel vynášíme ke startovnímu místu a zde jej pokládáme. Je 5 minut před startem. Emoce a nervozita stoupá. A už je to tady. Startér a obecenstvo začínají odpočítávat. Házíme si tedy pytle na záda a čekáme na povel. Mezitím si s Ondrou ještě stihneme dát rychlé inteview a je odstartováno (video viz níže)! Muka mohou začít.

         Doposud nejpomalejší start v historii OCR běhů, kdy se pár stovek šílenců s pytli na zádech vydává směrem vzhůru do sjezdovky. Téměř nikdo neočekával běh do kopce s těžkým pytlem na zádech, a tak jak startujeme, tak se řadíme za sebe a pochodujeme nahoru. Ve vedení Jirka, za ním kluci z OCRA Slovakia, já, Ondra a kluci ze Spartan gymu za námi. Šlapeme, trmácíme se vzhůru. Obrovské zástupy lidí podél trati kývají hlavou, co jsme to za blázny a do čeho jsme se to pustili. Všichni nás ale vehementně podporují, a tak nám to celkem utíká. Než se nadějeme, jsme téměř v polovině sjezdovky. Zde na mne začíná doléhat tíha pytle, takže zpomaluji a nechávám se předejít Ondrou. Zase se ukáže, že kopce mu jdou nezávisle na tom, jestli má na sobě 50 nebo 100kg. A tak zase koukám nějakou chvíli na jeho záda. Radši se ani nedívám, kde je konec. Mezitím vedle nás běží Šárka, která nás fotí a podporuje. A konečně už je to tady! Nedívám se nahoru, ale kopec se začíná zvedat a já to cítím na lýtkách, takže vím, že checkpoint už musí být blízko. Než stihnu zvednout hlavu, vidím stáčející se koridor zpět dolů a vím, že první checkpoint mám za sebou. Proběhnu tedy prvním záchytným bodem a bez jakéhokoliv odpočinku sbíhám kopcem dolů zpět do arény. Z kopce mi to jde o něco lépe, takže přecházím na klus. Dolů to šlo celkem bez problémů, takže dobíhám na krásném 6. místě. Co mě však nejvíce zarazilo, je časový limit, kterým jsme vzbudili pozornost nejen o organizátorů, ale hlavně u fanoušků. Do arény jsme se dostali za necelých 20 minut!!

         Dole v aréně s nadšením odhazujeme pytel a vrháme se do sjezdovky ještě jednou, tentokrát však bez pytle. Už po xté ta samá sjezdovka, ten samý kopec. Téměř už bez nějakého velkého úsilí směřujeme do kopce v pozvolném tempu. Doprovází nás mamka se Šárkou, které jsou velice překvapeny, v jakých časových intervalech se po včerejších závodech pohybujeme. Jsme prý terminátoři. I přesto, že jimi možná jsme, už jsme přeci jen trochu vyčerpaní, takže si odpouštíme nějaké vtipné poznámky. V půlce kopce nás mamka se Šárkou opouštějí a my se vydáváme vzhůru naší poslední trase.

         Trasa je v podstatě celá stejná, jako v Brutalu, jen je delší o několika kilometrovou běžeckou pasáž. Tu hravě zvládáme a přitom opět počítáme (brainstorming). Poté následuje kompletně stejná trasa i s překážkami se změnou u ručkování, kde tentokrát ručkujeme přes žárovky. Ty já přesto, že žárovky byly můj konec na Predator challange, zvládám, a tudíž si držím nulové konto po zbytek závodu. Ondra bohužel selže v memory testu a to ho stálo dobré umístění. Do té doby držel krásné celkové 4. místo a předběhl i takového borce, jako je Jirka Vacík. Ale bohužel…

         Po stejné trase tedy překonáváme všechny nástrahy a překážky, až dobíháme ke změně značení od slack line. Od té vybíháme ještě kousíček do lesa, který nás okruhem vede k rybníku, kde nás čeká cca 300m plavání? Do rybníku skáčeme jako vždy s chutí, neboť při takovém horku se jedná o vhodné a příjemné svlažení. Dá se říci, že díky tréninku plavání si v rybníku děláme pár metrový náskok, neboť plaveme celkem rychle a jasně - žádná prsa. Z rybníku vylézám v početné skupině a je mi jasné, že se ještě o umístění v cíli budu muset prát.

         Následuje high jump, který zvládáme všichni ze skupinky, a tak se nedá nic dělat a pokračujeme spolu do posledního kopečku. Rozhodující tedy budou totemy a poslední vlna. K totemům dobíháme tři, ale naštěstí jsem to já, kdo na poprvé skáče na totem a zvoní na zvonek. Toto mi vyneslo nejlepší postavení z celé skupinky, neboť cílovou vlnu zvládám též na poprvé, a tak dobíhám do cíle na 6. pozici. S mým překvapením Ondra v cíli ještě není. Bylo mi hned jasné, že se určitě zdržel na počítání. Vím totiž, že ostatní překážky zvládá bez problémů.

         Po několik minutách vidíme dobíhat do cíle Jirku, Veselku a konečně Ondru. Ten se však tváří nelibě, je mi jasné, že není spokojen. Jen co přeběhne cílovou páskou, sděluje mi, co se stalo. Nakonec to skutečně bylo tak, jak sem si myslel. To už nám však nemohlo vzít naše sny o dosažení a dokončení závodu, neboť limity jsme splnili a závod dokončili, oba v top 10. Sice se pozice pak měnily, ale naše výsledné umístění v rámci master weekendu bylo pro nás dostačující. Oba celkově v top 10, Ondra krásné 9. místo a já 7. místo. Cíle splněny!!

         Opět jsme celý víkend uzavřeli krásným 2. místem v týmech za masakr a celkově v rámci master weekendu celkové 1. místo.

         Byl to velice náročný víkend, ale my jej zvládli a dokonce lépe, než jsme předpokládali. Jsme celkem tedy spokojení. Závodníci si nás všimli a vědí o nás a našich výkonech, což je dobře. Dokázali jsme si také, že i přesto, jakou zátěž podstoupíme, vždy jsme ochotni tam nechat duši a rvát se o ta nejlepší místa. Naše činy mluví za vše. Jsme rádi, že to konečně máme za sebou a konečně si můžeme zase odpočinout.

Jinak všem, kteří šli master weekend jako my a dokončili, srdečně gratulujeme. Jste dobří!!!

Tímto uzavíráme reporty z master weekendu- Drill, Brutal a Masakr. A uvidíme se pro tentokrát za 14 dní na Kilpi race.

 

Vaše Dvojčátka.

logo-nase.jpg

 

 

Náhledy fotografií ze složky Predator race Masakr- Monínec 2017

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář