Jdi na obsah Jdi na menu

RedBull 400 2017

12. 8. 2017

 

Ahoj všichni,

         po vydařeném minulém víkendu na Excalibur race se vydáváme provětrat si lýtka do známého městečka Harrachov na nejtěžších 400m v životě, na Redbull. Opět ve smíšené štafetě s našimi ženami ve složení- já, Ondra, Šárka a Ivet. Redbull je tady již čtvrtým rokem a my jsme jeho účastníky už potřetí.

         Pro všechny, kteří nevědí, oč běží, jedná se o závod dlouhý ,,pouze" 400 metrů, ale za to se běží těch nejtěžších 400 metrů vůbec, neboť se běží do skokanského můstku, který má přes 35 stupňů incline. Kdo to nikdy nezažil, ať rozhodně neváhá a na příští ročník se přihlásí a vyzkouší si to. Bolest trvá jen pár minut, ale po jejím odchodu Vám ta bolest bude ještě chybět a navíc ten blažený a vítězoslavný pocit z dokončení Vám už nikdo nevezme.

         Ale zpátky k nám. Je pátek večer, noc před závodem a přichází první komplikace, kdy nám kvůli střevním potížím vypadává z týmu moje žena (Ivet). Takhle narychlo už se ani nesnažíme nikoho shánět a rovnou sáhneme po naší 100% podpoře. Naše volba se nemůže obrátit na nikoho jiného než na naši mamku. Od večera až do rána ji tak lámeme, aby Ivet zastoupila a doplnila tak náš tým, abychom se vůbec mohli zúčastnit. Samozřejmě jsme si vyslechli plno řečí typu, já vám to zkazím, já vím, že běžíte na bednu, ale se mnou to nedokážete, vždyť to ani neuběhnu, ale nakonec se nám ji podařilo přemluvit. Opět jsme měli TÝM a už nám nic nebránilo vyrazit na Redbull400.

         Na závod přijíždíme okolo 13:00, ale jelikož výdej startovních balíčků byl do 12:30 a dříve běží pouze jednotlivci, tak jsme měli docela naspěch. Zaparkujeme dole u vleku, převlékneme se a vyrážíme pro čísla.

         Jakmile dojdeme do místa dějiště, začínáme se porozhlížet okolo, abychom Vám mohli sdělit a popsat, jak dějiště závodu vypadalo a jaká byla atmosféra. První pozitivní dojem na nás udělala exhibice našeho akrobatického letce, který kroužil nad námi a dělal všelijaké piruety, salta a pády s jeho letadlem. Opravdu velkolepá podívaná, která přitáhla pozornost hodně lidí a fanoušků, včetně nás. Po odklonění zraku od kroužícího letadla jsme upřeli zrak na stánky a zázemí závodu. Ve srovnání s minulým rokem zde bylo (zdálo se nám) méně stánků a chyběla i exhibice (viz minulý rok zde byl Honza Kareš). Bylo to trošku ponuřejší než minule, ale jinak show to byla pořád stejná. Zázemí a stánky pro závodníky byly na stejném místě jako minulý rok, takže vesměs nic nového. Zato komentátoři a organizátoři se letos vytáhli. Komentovali a starali se o nás jako o život. Jediné, co lze vytknout jako obrovskou chybu a co jsme shledali jako velké mínus oproti minulému roku, bylo, že velká obrazovka ukazovala pouze informační sdělení nikoliv závodníky na trati, což si myslíme, vadilo nejen nám. Navíc, když se vypouští vlny závodníků, ty dole nevidí až nahoru a díky tabuli tak měli přehled, tentokrát však ne. A nebyli jsme jediní, které to zarazilo. Slyšeli jsme bavit se o tomto tématu hodně lidí, když jsme procházeli do informačního stanu na sdělení běžcům.

         Po vyzvednutí startovního setu a vyslechnutí si organizačních sdělení jsme měli necelé 3 hodiny do našeho startu. No a jak jinak se zabavit než pojídáním všeho, co nám přijde pod ruku? laugh Vyndali jsme tedy lístečky, které jsme měli ve startovní tašce a na kterých byly slevové kupony na jídlo a pití. Vydali jsme se hned tedy pro oběd a pro vody. Po zbaštění všeho, co jsme si přinesli, jsme si ještě připnuli startovní čísla a čipy a netrpělivě jsme čekali na startovní pokyny.

         Tím, že jsme běželi štafetu, jsme se museli každý starat sám o sebe, neboť každý začínal jinde na trati a měl i jiný čas srazu. Naše cesty se tak po nějaké chvíli rozdělují a každý míříme na svá stanoviště. Mamka to má nejlepší, ta jde přímo do startovního koridoru a bude mít tu čest zahájit tak naší štafetu. Ondra míří na stanoviště 100m, Šárka na 200 a já jedu lanovkou na nejvyšší stupeň skokanského můstku. Na těchto pozicích ještě chvíli setrváváme, protože před námi ještě běží štafeta hasičů, a pak teprve přijde náš čas!

         Já se na stanovišti pečlivě rozcvičuji a protahuji, abych v té mordující stovce nedostal křeč anebo neměl jinou krizi. A pak to přijde, slyším, jak organizátor začíná odpočítávat a já tak myslím na mamku, jak to rozeběhne. 10,9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1 a start.

         Jelikož jsem až nahoře, nic nevidím, a tak si jen představuji, jak to asi tak probíhá. Mamka předává na krásném 15. místě, co se dozvídám, ale prý jí posledních 10m dalo zabrat. Na 100 metrech přebírá štafetu Ondra a snaží se protlačit do lepšího umístění. Do strmého kopce maká, co mu síly stačí. Bohužel posledních 20 metrů už je pěkně rozrytých z předešlých běhů, a také trochu mokrých, protože předtím pršelo, a tak posledních 20 metrů bojuje. Předává na 12. místě. Dále nastupuje Šárka a její dvojitý převis. Šárku už netrpělivě vyhlížím, neboť je to blízko mě a navíc na poslední převis vidím. Začínají probíhat závodníci. První přibíhá excelentní běžecky obsazená štafeta v čele s Janem Pernicou, druzí naši kolegové z PEDF UK. Začínám počítat, kolik je před námi závodníků. Dopočítám k 10, ale už vidím Šárku a zapomínám počítat. Šárka k mému překvapení maká a vypadá celkem jistě. Nakláním se tedy k ní a přebírám štafetu (plácnutí - kolíky tentokrát nebyly). Začínám pozvolna, abych neudělal tu stejnou chybu jako minulý rok, kdy jsem nakouřil začátek a na konec mi už nezbyly síly. Pomalu se rozebíhám a skutečně běžím. Neuvěřitelné. Nikdy bych si nepomyslel, že do tak strmého kopce poběžím. Nutno poznamenat, že jsem se cítil běžecky lépe, než minulý rok, a tak se pomalu probojovávám kupředu. Předbíhám nejméně 2 závodníky a pořád běžím jistě a plynule vzhůru. Hlavu radši ani nezvedám, abych šel pořád na 100%. Než se naději, rukama se dotýkám dřeva a vím, že mi zbývá posledních pár metrů. Zvedám hlavu a bohužel, přede mnou už nikdo. Není tak s kým bojovat, a tak v klidu, a ještě s rezervou, dobíhám do cíle. Říkám si paráda! Bez křeče, ještě se zbytkem sil v cíli, ani se necítím moc unavený. Tento běh se mi podařil, říkám si s úsměvem od ucha k uchu.

         Vymaním se z cílové zóny a jdu si pro vody a pro redbully, abych nepřekážel. Chvilku se ještě tak flákám v cíli a klábosím s ostatními běžci, než se vydám na sestup dolů. Po chvilce se vydávám na cestu dolů a užívám si ten skvělý pocit, přitom povzbuzuji ostatní běžce, kteří ještě běží. Jak si to tak jdu dolu, potkávám se se zbytkem mé štafety se Šárkou, Ondrou a nakonec i s mamkou. Myslím si, že jsme byli všichni nadmíru spokojeni a nakonec se i dozvídáme, že jsme společně vybojovali krásné 8. místo, ve které jsme ani nedoufali. Takže za nás velká satisfakce, ale největší spokojenost máme za mamku, která nám toho pomohla dosáhnout. Jsme na holky hodně pyšní a těšíme se na příští rok, kdy se o lepší výsledek pokusíme znovu, tentokrát už snad ve složení my a naše ženy smiley

Teď zase chvilku odpočinek a příště se uvidíme v Plzni na Predator runu.

S pozdravem Vaše Dvojčátka

logo-nase.jpg

 

Náhledy fotografií ze složky 2017

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář