Jdi na obsah Jdi na menu

Spartan race Beast - Liberec 2017

23. 9. 2017

 

Vážení přátelé a naši milí čtenáři,

         je to už pár dní zpět, ale přesto Vám řekneme, jak to bylo se Spartanem v Liberci, kde jsme absolvovali Beast, který nám jako jediný chyběl do regionální (české) trifecty.

         Spartan race Beast se konal v Liberci, konkrétně v okolí biatlonového střediska Vechec. Tuto lokalitu již velmi dobře známe, takže pro nás vlastně nic nového, ale přesto jsme se sem vydali, neboť zde vlastně začínala naše cesta před 3 lety. Troška nostalgie se projevila…

         Tentokrát jsme nevyjížděli z Prahy, ale rovnou z naší chaty, kterou máme nedaleko Liberce. Ušetřili jsme si tedy velmi brzké vstávání, které nemáme moc rádi. Navíc byla změna i v osazenstvu, které s námi cestovalo, protože pro tentokrát s námi nejela mamka, ale děda s babičkou a Šárkou.

         Vyrazili jsme tedy do Liberce  - přímo do areálu. Jelikož Šárka startovala kategorii ženy elite, tak jsme jeli i tak docela brzy, tudíž jsme chytli velice dobré parkování, které je jinak hrozné peklo!

         My ještě stále zabalení v mikinách a kalhotách, jelikož nebylo největší teplo, za to Šárka připravena vyrazit. Udělali jsme pár před závodních fotografiích a rozloučili jsme se se Šárkou a popřáli jí hodně štěstí. Mezitím, co Šárka odběhla, jsme si prošli arénu, udělali pár fotek z překážek, a šli si ještě na půl hodiny sednout do auta, ať jsme v teple.

         V 9h se už blížil náš čas, takže jsme vylezli z auta, svlékli věci a začali se otužovat a rozběhávat. 5min před startem jsme už lezli do koridoru, který začínal už stejně jako na ME v Andoře, kde jsme si mysleli, jaká to je novinka… Přeskočili jsme tedy jednu zeď a šli si stoupnout do 1. liny.

         Tam jsme se ještě chvilku protahovali, ale start už byl nedaleko. Moderátor provedl rychlou rozcvičku a dýmovnice byla vhozena před koridor. Startuje se!!...

         Vybíháme tedy sprintem z koridoru a držíme se na 2. a 3. místě. Před námi je jeden závodník, i když je to jen pár metrů. Běžíme tedy do mírného kopečka, který se po chvíli stáčí dolů k bahenním valům. Skáčeme do nich a tudíž se hned velmi brzy zašpiníme a namočíme. Vzhledem k počasí - nic moc.

         Ale to nevadí. 3 valy za námi a my běžíme dále dolů z kopečka. Po chvilce se naše cesta opět stáčí do kopce vzhůru, který jako jedni ze 3 závodníků vybíháme. Blížíme se k OUOU - což je nahoru a dolů - podlez a přelez. Přeskáčeme to a běžíme dál. Tentokrát se už naše cesta stáčí za horizont vidění všech diváků a mizíme do lesíka.

         Ještě než do něj ale vběhneme, probíháme menší bažinou a ,,potokem", ve kterém jsme málem nechali boty… Pak už jen směřujeme do lesa, ve kterém nám les připraví krásný členitý terén. Stále vidíme jednoho závodníka před námi na dohled.

         Po chvilce běhu lesem nás to konečně dovedlo k jezírku, do kterého musíme skočit. Chvilková zástava srdce, jelikož voda neměla ani 12°, ale zvládli jsme to! Minimálně cestou na druhou stranu, protože tam na nás po vylezení z vody čekal memory test. Po vteřinovém klepání se na místě si snažíme zapamatovat svůj kód, který jsem já neměl třeba úplně jednoduchý, ale věřil jsem, že si ho zapamatuji!

         Bohužel ještě před tím, než jsme se dostali na druhý břeh, se mi stala menší nehoda. Rozbil jsem si koleno o dno, kde jsem narazil na nějaký kámen. Cítil jsem to, jako kdybych se odřel. Bohužel potom, co jsem vylezl z vody, jsem zjistil, že to tak ,,příjemné" nebylo a koleno je roztržené 3 cm dolů a je to tak 1 cm hluboké. Nic moc tedy… krve díky vodě je hodně a vypadá to opravdu ,,vážně", i tak ale běžím dál …

         Naštěstí po zapamatování kódu skáčeme opět do vody, takže krev se lehce smyla. Přeplaváváme jezírko a vydáváváme se kopečkem nahoru. Cítím, že to teda asi nebude nejlepší…

         Po chvilkovém běhu lesem se už dostáváme na okraj, kde na nás po výlezu z lesa čeká šplh na laně. Na nic nečekáme a jdeme na to. Zdolávám jako první, bratr hned po mně. Jelikož ale při slézání dolů musím metr od konce seskočit stranou, protože pode mnou si nějaký chlapík prochází jen tak na druhou stranu, dobrovolník mě opomene, že mě nemůže pustit dál, že buď si dám 30 burpees, nebo že to dám znova. Trošku v nasrání se opět vrhám na lano, ale vidím, že bratr běží dále a utíká mi. V tom na mě nějaká závodník zavolá a povzbudí mě. To mě popožene a lano rychle zdolávám. Dobrovolník mi to uzná a já valím opět dál. Zachránil jsem sice jednoho závodníka od toho, abych mu nespadl za krk, ale stálo mě to trošku námahy navíc. Nevadí, jede se dál…

         O kousek dál na mě čeká ostnáč, což je obvykle v pohodě, ale momentálně ho nerad vidím, protože s roztrženým kolenem to není úplně nejlepší. Lezu divně bokem, abych si do toho kolena nezanesl úplně největší bláto, ale stejně to moc nejde. Navíc se přede mnou válí spousta lidí, kteří mě zdržují. Po minutovém plazení se v bahnu pod ostnáčem se konečně dostávám ven. Vstávám a rychle popobíhám dál. O pár metrů dále vidím občerstvovačku, tak se rychle napiju a běžím dále. Bratr stále na dohled. Cca 100m přede mnou…

         Po občerstvovačce nás čeká menší kopeček nahoru, ale ještě před ním musíme projít před kladinu, kterou zvládám relativně rychle, jelikož spěchám. Normálně si na ní dávám záležet, ale tentokrát nebyl čas, tak jsem se jí pokoušel přeběhnout. Povedlo se!

         A hurá na kopeček. Už když jsme na něj běželi, tak jsme věděli, co nás potom čeká. Návrat do arény, oštěp a další překážky, které byly možné v centru dění vidět. Jako je tahání kladky apod.

         Přibíháme teda k oštěpu, Radek první. Hází…a ani to tam nedoletělo - trapas laugh …Jde se teda plácat na 30 burpesáčků. Mezitím přibíhám já a koukám na něj a říkám si - teď to musím dát, ať se srovnáme. Beru oštěp, rozebíhám se a se vší silou mrštím oštěp na terč. Chvilka napětíííííí ….a je tam!!! Hurááá smiley Mezitím, co se zaraduji, bratr dokončuje angličáky a na velké áčko jdeme už společně. Přelézáme a dostáváme se k multi-monkey baru. Zde se už projevuje to, že před námi přeběhla spousta závodníků a počasí také udělalo své. Mokré a špinavé tyče. Nic moc. Ale co nám zbývá. Lezeme na tyč, poté na kruhy, potom lana a šup zazvonit. Máme to! Oba…

         Hned potom nás čeká tahání saní. Jelikož před námi už saně tahala spousta lidí, byla vyjetá dráha, takže saně jely skoro sami. Po chvilce se přesouváme dále, kde je občerstvovačka. Rychle to do sebe hodíme, podejdeme malé áčko a jdeme k pytlům. Ten je naštěstí směšně lehký (cca 25kg?...), takže ho hážeme na záda a popobíháme dál. Po asi 600m okruhu ho odhazujeme a míříme si to už směr Ještěd.

         Po pytlích mizíme v malém lesíku, který nás nakonec zavede až do nějaké malé vesničky, kterou musíme proběhnout. Chvíli běžíme i podél silnice, pod mostem v potoce apod. Naštěstí nám to před tím zpestří atlas stone, tedy spíše wood ,,stone". Kámen není, tak poslouží dřevěná kláda. Přenést na druhou stranu, udělat 5 burpees a zpět. To bylo lehké. Nějaká ta zeď se nám do cesty také postavila. Ale přelézání těchto stěn máme v malíku.

         Hned poté jsme zamířili nahoru do stráně k Ještědu. Cestička byla docela příjemná, kopec relativně v pohodě. Po asi 15min nám kopeček zpestřil memory test. Nahlásili jsme své kódy a pokračovali dále.

         Vyšli jsme téměř na vrchol a co na nás čekalo? Skákání s gumou na nohou. Už zde jsem věděl, že jsem ztratil docela hodně krve, tak na mě šly mdloby, takže jsem nechal bratra běžet dál. Já tam mezitím bojoval sám se sebou, protože to skákání na jedné noze mi moc nešlo. Po dlouhé době jsem doskákal a věděl, že mé snažení se na tomto závodě asi končí, protože to už prostě nešlo.

         Po seběhu z kopečka, kde bylo skákání, byl opět kopec vzhůru, který vedl blíže a blíže k Ještědu a tam mě právě dohnal ten první závodník, kterého jsme předběhli na ručkování po plavání. Po smutném ohlédnutí jsem šel prostě dál už jen silou vůle.

         Po chvilce nás ještě na chvilku zdržel triceps bar, ale to bylo na delší dobu vše, protože pak následoval delší seběh pod Ještědem po sjezdovce. V půlce sjezdovky jsme zahnuli směrem ke skokanskému můstku. Ten jsme prvně museli vyjít po okrajových schodech, což nebylo až tak zlé, ale velikost schodů pro moje chodidla nebyla nejlepší.

         Po vyšlapání se nahoru na můstek následovala chůze po druhé straně zpět dolů. Pod skokánkem na nás čekala občerstvovací stanice, kde jsme se občerstvili a přišlo to nejhorší. 50kg pytel nahoru do sjezdovky…Paráda!

         Vzal jsem ho a asi po 15m mi spadl. Beru ho a opět ho vracím na svá záda. Je to tíha Vám řeknu. V dáli nad sebou už vidím i bratra a Šárku, tak si říkám, že bych je alespoň mohl dojít. Bohužel jsem své síly asi přecenil a jsem vůbec rád, že do kopce jdu. Nejméně 20x jsem v kopci zastavil, abych si vydechl. Pytel jsem nesundával, to by byla vražda, takže jsem ho měl stále na zádech, jen jsem v předklonu vydýchával.

         Po asi 30min snažení se jsem se konečně dostal na konec, kde s radostí zahazuji pytel a vydávám se do menšího kopce, kde asi tak 20m před sebou vidím Šárku. Bratr už nikde…

         Po asi 5min ji docházím a zdravím, koleno stále nic moc, ale jelikož následuje zase seběh, loučím se a zkouším ještě kousek běžet. Z kopečka dolů to ještě jde, ale vím, že moc dlouho to nevydržím, jelikož čím více běžím, tím více to teče…

         Dole pod kopcem na mě čekala o něco delší slack lina, než jsem byl zvyklý, ale dal jsem ji. Hned po ní následuje obrácená stěna, kterou s přehledem zvládám, jelikož tu není až moc překážek silových na ruce. Následuje chvilkový trailový běh a poté asi 2,5km běhu po lesní cestičce. Běžím co to jde, až na konci tohoto úseku dobíhám k lanu. Šplh splním relativně rychle a mířím si to už zpět do vesničky, odkud jsem přišel.

         Asi po 1km, kdy už toho mám fakt plný kecky, trhám veškeré jídlo podél trasy, co vidím, neboť mám strašný hlad. Snad mi nějaký ten soused promine, že jsem mu utrhl jedno jablíčko ze stromu laugh …

         Po přiblížení se zpět pod most do potoka, kdy už jdu, mě po cestě sbírá Šárka a zbytek trasy jde se mnou i když jí říkám, že může běžet dál, ať si vylepší svůj minulý čas (vylepšila!). Vycházíme z města a jdeme zpět do kopečka směrem k aréně. Než tam ale dojdeme, čeká na nás Olympus. Odmítl jsem s kolenem dělat burpees, takže jsem do toho prostě šel! Šárka sice spadla a dělala 30, já se ale chytil chytu, rozhoupal se, chytil řetězy a lezl. Zvoním a mám splněno. Ohlédnu se a musím se smát. Na Olympusu je asi 5cm tlustá lajna od krve, jak jsem se opíral kolenama. Dobrovolnice zděšeny, haha.

         Pokračujeme tedy společně dále až ke slezu ze stráně. Pod strání je traverse wall (šikmá stěna). Dáváme oba a jdeme dále. Dojdeme až k nošení kýblů se štěrkem. Nahrabeme si do kbelíků a jdeme na to. Už zde jsem neměl téměř žádnou sílu,takže mi to dělalo hrooozné problémy. Nějaké ty minuty mi to zabralo, ale splnil jsem to.

         Poté už jsme šli jen skrze bahenní valy, pak jsme se museli potopit pod vodu a podplavat jednu překážku a už jsme se blížili k poslední překážce, kterou byla stěna a za ní hned přeskakování ohně. Splněno a jsme v cíli. Hurá, konečně! Mé utrpení je u konce…

         ,,Doběhl" jsem asi o 50 minut později než bratr, ale nevadí. Ne každý den je nejlepší. Tak alespoň jako trénink dobrý. Sebereme medaile, banány a další občerstvení a promrzlý se vydáváme směrem k autu. Mezitím se já ještě nechám ošetřit a bez převlíkání si sedáme do auta a valíme do tepla domů.

         Závod to byl velice náročný a nebýt mé smůly se zraněním, mohlo to dopadnout úplně jinak. Ale na kdyby se nehraje, tak snad někdy příště.

         Tímto gratulujeme všem, kteří dokončili a teď už jen soustředění se na MS v Kanadě nedaleko Toronta - Blue Mountains. Držte nám palce a hlavně celé České republice a jejím členům, kteří nás budou reprezentovat!!! smiley

Vaše Dvojčátka

logo-nase.jpg

 

Náhledy fotografií ze složky Spartan race Beast - Liberec 2017

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář