Jdi na obsah Jdi na menu

Svídnický extrém

29. 10. 2017

Krásný podzimní víkend všem sportovcům.

         Dnes Vám přinášíme pravděpodobně jeden z posledních reportů tohoto roku. Tentokrát jsme se vydali do Svídnice u Chrudimi na tzv. Svídnický extrém. Závod to byl velice domácký a poměrně i neznámý. Na závod se přihlásilo nakonec jen 133 závodníků, ale i tak se mezi nimi vyskytla jména jako Tyl, Hynek a další. Takže úplně bez zastoupení OCR profíků to nebylo. A my, jelikož jsme měli volný víkend a nechtělo se nám zůstávat doma, jsme hledali, kam všude se můžeme přihlásit, a tak jsme se k tomuto závodu dostali.

         Na závod jsme vyrazili až ten den, v sobotu, protože jsme startovali až v 11:36 a ano, skutečně v 11:36, protože start byl intervalový.

         Po příjezdu do dějiště závodu nás čekala první zkušenost s tímto skromným závodem. Nikde žádná hudba, žádné velké ovace, pouze ticho a sem a tam nějaký pokřik. Nedá se říct, že by nás to překvapilo, ale nijak to neodsuzujeme. Naopak, když jsme přišli do místa startu závodu, tady už celkem živo bylo. Tím, že se jednalo o domácký závod, vypadalo to, že se tady každý závodník s každým zná a to vytvářelo příjemnou atmosféru, neboť to bylo milé a působilo to celkem relaxačně.

         Centrem závodu byl dvůr veliký asi 25x25m a na této rozloze se nacházely domácí vesnické občerstvovací stánky, startovací koridor a stage. V momentu našeho příchodu zde bylo tolik lidí, kolik bychom spočítali na našich rukou. Součástí dvora byl též velký obytný dům, ve kterém probíhala registrace a později i vyhlášení. Vešli jsme tedy dovnitř a šli jsme se nejprve přihlásit. Uvítali nás dvě usměvavé dámy, které nám daly papír (reverz), který jsme podepsali a po jeho podepsání jsme obdrželi startovací čip. Do toho nám také bylo nabídnuto občerstvení v rámci závodu, taková malá snídaně, mohli jsme si nabídnout z nabídky bábovky, perníku, čajů a dalších možností. Hezké, nebýt najezení a vědět, že si toto můžeme dát i po běhu, bylo by to fajn, před závodem je to pro nás zakázané ovoce. Po vyřízení všech potřebných věcí akorát slyšíme, že přibíhá první závodník. K našemu údivu dobíhá celkem vyřízený, tak se ho jdeme zeptat, zda to skutečně bylo tak náročné, ale nakonec se dozvíme, že to byl první závodníkův závod, takže jsme pochopili. Po pár minutách, ještě než se vydáme k autu převléci, přibíhá pro nás velice známá tvář, Richard Hynek. Celkem v klidu a s úsměvem na tváři probíhá cílem. Tady je nám jasné, kdo to asi vyhraje a jak náročné to asi skutečně bylo. Prohodíme s Ríšou pár slov a konečně se vydáváme se převléci a připravit se na závod.

         Je celkem ošklivo, prší a je okolo 7 stupňů, ale to jsou pro nás úplně ideální podmínky. Vydáváme se rozběhat do mírnějších kopců a snažíme se co nejvíce okysličit plíce. Po uběhnutí asi 3km a dostatečném uvážení, že jsme připraveni, se vracíme ke startovišti a pomalu se vydáváme na start, zahájit náš dnešní závod.

         Do dějiště přicházíme akorát včas, kdy organizátoři vyhlašují jména, kteří se mají připravit na start. Jelikož jsme se dali, že chceme vybíhat spolu, jdeme na start oba společně. Zde nám slečny napíší naše startovací čísla na tváře a tím je příprava na start ukončena. Pořadatel vyhlašuje posledních 30 vteřin před startem. Naposledy se nadechujeme a už se mentálně srovnáváme na to, podat nejlepší výkon. A je to tady, 5, 4, 3, 2, 1 a start.

         Vybíháme sprintem ven ze dvora, za kterým na nás čeká první překážka podlezení tanku. Pod tank se pouštím první a rychlým plazením jej překonávám, Ondra mně v patách. Po vylezení náš čeká seběhnutí do úzké cestičky, kde na nás čeká roura, kterou máme prolézt skrz. Na druhém konci roura ústí do řeky, takže když z roury vylézáme, je téměř nevyhnutelné se namočit. Následuje krátké kolečko v řece okolo mostu a šup ven z vody a hurá na trat.

         Z vody vybíháme opět celkem svižně, přičemž už tady předbíháme první závodníky. Nohy nám ještě trošku protestují a jsou trochu v šoku po té studené vodě, ale následující kopeček nám nohy opět trochu prohřeje a my se opět dostáváme do vysokého běžeckého tempa. Vyběhneme kopec sotva do půlky a trasa se stáčí dolů na rovinku, na které vidíme asi 15m dlouhý ostnáč s bahnem. Bahno bylo skutečně vydatné, smrdělo a bylo pěkně hutné. Konečně jsme si trochu užili špíny a pořádného bahna!

         Z ostnáče vylézáme jako čuníci, snažíme se rychle z bahna oklepat, ale bahno drží celkem pevně. Nemáme čas, se nad tím moc dlouho zdržovat, takže s tučnou vrstvou bahna na sobě běžíme zhruba po 400m rovince k elektrárně, kde nás čeká žebřík, po kterém když vylezeme, trasa pokračuje dále a hlouběji do lesa. Žebřík už je pěkně upatlaný od předchozích běžců, ale má asi jen 2m, takže pohoda. Po žebříku nás trasa vede podle elektrárny, kde je běžecká stezka tak úzká, že běžíme šikmo, což nás brzdí. Na konci cesty nás čeká natažené dynamické lano přes most nad řekou, ale v momentu našeho příchodu je zde pár závodníků, takže chvilku čekáme. Jakmile se na nás dostane řada, vrhám se na lano jako první. Než se však naděju, lano se se mnou prověsí a já si celkem dost spálím kotník a lýtko. Přitom jsem celý až po hlavu v řece, což mi přivádí docela šok. Z lana ručkuju, jako když mi jde o život, protože voda je studená a jak jsem zpocený, přijde mi, že ta voda má ještě o pár stupňů méně. Vylézám z vody a kontroluju, jak moc špatně vypadá noha. Rozběhnu se a vidím, že to jde, takže na zranění zapomínám a běžíme postupně bok po boku dále dlouhou parkovou pěšinkou.

         Dobíháme doprostřed parku, kde nás zastavuje dobrovolnice a posílá nás směrem do většího kopce, na jehož vrcholu je střelba z praku na terč. Prak je tentokrát prvotřídní, s rukojetí a madlem, takže odchylka tentokrát minimální. Terče jsou prázdné kanystry, které jsou od místa zahájení střelby vzdáleny asi jen 5m. Beru tedy kamínek, umisťuji ho do praku, natahuji prak a střílím. Jednoduchý a rychlý zásah, přesně do středu. Rychle tedy odbíhám, zatímco Ondra s prakem bojuje. Nakonec si Ondra musí dát 20 kliků, protože ani na druhý pokus prak netrefil (ano, byly dva pokusy). Mezitím já dobíhám na konec parku, kde leží tři pneumatiky a naším úkolem je do ní 10x bouchnout kladivem. Rychle si bez jakéhokoliv velkého zápalu odmlátím a pokračuji mírným kopcem do svahu. Ondra akorát přibíhá.

         Kopce a svahy byly mnohem hezčí a hlavně strmější, než byly na MS v Torontu, takže celý závod běžíme a dokonce i do kopců! Na vrcholu kopce nás čeká zase delší rovinka a poté další ,,překážka“. Ta tzv. překážka byla natažená lana mezi stromy a my je měli jakýmkoliv způsobem překonat. Hračka. Poté poprvé vbíháme na silnici a to je jediné, co bych závodu vytkl jako velkou chybu. Po silnici později v závodě poběžíme ještě víckrát. Přibíhám osamocen co malé vesničky, kde uprostřed silnice stojí dobrovolník a posílá nás na další překážku, na kolíky. Místo kolíků jsou však špalky (neukotvené do země), které se při došlapu na ně hýbou. Zdolávám trochu opatrně, neboť jednou jsem měl opravdu na mále, jak jsem spěchal. Dokážu to a odbíhám vesnicí pryč na nošení pytle.

         Pytel byl pro nás opravdu brnkačka, protože to, co jsme se nanosili na predátorovi, nás značně otužilo, tudíž při položení pytle na záda a zjištění, že pytel váží sotva 20kg, začínáme s pytlem utíkat. Délka nošení pytle je zhruba 500m a to 250m dolů a pak nahoru. Při běhu s pytlem na nás přitom koukají závodníci, i fanoušci, kteří jsou na trati. Asi to vypadá, že tady na to nejsou zvyklí a za bujarého aplausu se hrneme pak vzhůru. Na vrcholku zahazujeme pytel a vydáváme se na závěrečnou běžeckou pasáž po polích a stezkách. Přitom zdoláme překážky jako nošení klády a přelezení balíků slámy. No a už je tady, předpokládáme, poslední seběh z kopce a finisherská rovinka. Při cestě dolů z kopce nás ještě zastaví dobrovolníci, kteří nám dají plynovou masku a řeknou nám, ať s ní bez sundání uběhneme vyznačenou vzdálenost. Poslušně tak plníme s očekáváním, že se po nás bude střílet, nebo něco podobného, ale nakonec se dočkáme zklamání, že s maskou skutečně jen běžíme a nic víc. Přitom již od začátku je maska zamlžená a není v ní nic vidět, ale s tím jsme si též poradili. Vrátíme se opět na cestu, odevzdáme masku a skutečně se dostáváme na poslední závěrečnou rovinku, na které ještě překonáváme sít a opravdu směšně lehký multibar (celková délka asi 5m).

         Následuje první a poslední originální překážka a to rak na železné konstrukci, nejprve nohama vzhůru a v druhé polovině dráhy nohama dolů. Délka konstrukce přibližně 12m. Po zdolání následuje 500m asfaltová rovinka do cíle. Pelášíme, seč nám síly stačí. Před cílem nám ještě zbývá přelézt malou dřevěnou barikádu a jsme v cíli. Já první, Ondra o pár vteřin za mnou.

         V cíli nezastavujeme a pokračujeme dále, protože k nám dolehla vůně (smažené věci) ze stánků, které nám neudělala příliš dobře. Po zklidnění a vydýchání se dozvídáme, že jsme na 4. a 5. místě o pár vteřin. Smutné je, že až do konce závodu, to tak zůstane. Ale co, běželo se nám dobře, závod jsme si užili a to je hlavní. Doma jsme zjistili, že jsme měli (podle hodinek, s kterými jsme běželi) 2 minuty a 16 vteřin zdržení a nebýt tohoto zdržování a čekání oběma by nám to stačilo na bednu.

         Celkové hodnocení závodu lze shrnout tentokrát stručně, protože to byl domácký a velice skromný závod. Byl poměrně dobře zorganizován, výborně značená a pestrá trat, až na prolínající terén asfalt x lesní stezky. Na tak malý závod byly i krásné a originální odměny (medaile, poháry) a kvalita a kvantita byla též vyrovnaná. Profi OCR závodník si tento ,,extrém“ sice neužije tak moc, jako jiné závody, ale perfektně si užije atmosféru, trat a skvělé a přátelské zázemí.

         Prozatím je to z naší strany vše a nyní začíná pořádná objemová příprava na další sezonu. Těšte se, co všechno jsme si na příští rok přichystali.

Tak ať jste všichni zdraví a plní síly a nezapomeňte trénovat!!!

Vaše Dvojčátka

logo-nase.jpg

 

 

Náhledy fotografií ze složky Svídnický extrém

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář