Jdi na obsah Jdi na menu

UltraRun

2. 7. 2016

 

Dnes přináším o něco delší report, protože se jedná o unikátní závod, na který již zcela jistě nikdy nezapomeneme, nese název ULTRARUN. Po týdenním volnu, co jsme se řádně připravovali na další běžecké závody sezony, to přišlo - náš první ultrarun. (70,3 km a 1810 m převýšení) v Německu – v oblasti Rabenberg.

 

          Na úvod musím říct, že to bylo opravdu luxusní rekreační středisko. Hřiště, kurty, zahrady, lázně a další. Ale, jak se dalo očekávat, mělo to háček. Už když jsme přijížděli, tak jste zjistili, že jedeme na horu (nečekaně), co má přes 900m převýšení. Takže nám bylo jasné, že závěrečné stoupání do cíle bude kruté. Jak jsme se pak přesvědčili, bylo to tak. Poslední 2 km byly nekonečné.

 

        Každopádně to byl závod, který jsme potřebovali, neboť přesně tento typ závodu nám pomohl dostat se přes naše dosavadní hranice možností a to hned v mnoha směrech a rovinách. Naše bratrské pouto bylo prověřeno jak po fyzické, tak po psychické stránce. Prověřili jsme i naše fyzické síly a zdravotní stav a dokonce jsme byli zkoušeni ve víře a odhodlání dokončit závod, ale v této oblasti nás nic zlomit nemůže!

 

        Jelikož to byl náš první ultra run, tak jsme od toho moc neočekávali. Popravdě jsme si dali jen 3 jasné cíle. Za 1) dokončit, za 2) užít si to a za 3) zvládnout to do 10hodin. A světe div se, zvládli jsme to! Náš výsledný čas byl 9:08:44!!! (do času je též zahrnuto občerstvení na trati, protahování a eliminace hodinových křečí, naříkání apod.). Hned po doběhnutí jsme zjistili, že jsme udělali ,,rekord" jakožto nejmladší běžci v celé dosavadní historii (navíc s 95kg, když všichni ostatní běžci max. 65kg) (pozn. do minulého roku to byl ročník 1992). Dále jsme zjistili, že jsme i jejich daný rekord překonali (o 8min cca), takže na začátek to nebylo vůbec špatné!

 

        Ale zpět k samotnému začátku závodu. Jako na každém závodu jsme se hrdě vydali do přední linie, i když jsme nevěděli kudy kam. Holt naše němčina už není to, co bývala, a tak nastal trapas, kdy jsme závodníky zpočátku svedli z cesty, byť jet na malý okamžik. Závod zahájen, my proťali pásku a běželo se. Z počátku hezky mírně do kopečka. Prvních 27km dobrý. Pak přišla první větší rána… teda obzvlášť pro Ondru. Před zastavením na občerstvovací stanici zjistil, čeho se nejvíc obával, koleno odešlo. Z předchozích závodů už měl našlápnuto na zdravotní problémy, ale co by to byl za bojovníka, kdyby tuto výzvu vzdal. I přes veškeré prevence a zajištění kolena to však nebylo dost. A tak nastal velký boj od 27km až do cíle nejen se zdravím ale i psychikou. Později po odborném zdravotním vyšetření mu byla diagnostikována ITBS (laicky řečeno- ,,koleno běžce‘‘) a po zbytek roku byl tak značně limitován a indisponován, i přesto však pokračoval v přípravě dál. Přesto, že již od tak brzkého začátku se vyskytly tyto potíže, nepřestával jsem bráchu motivovat a být mu velkou oporou. Neříkám, že to bylo jen díky mně, díky komu běžel stále dál, byl to především a hlavně jeho sportovní duch a neskutečné odhodlání to nevzdat, které ho motivovalo závod dokončit. A já jsem rád, že to tak skutečně bylo, protože jsme později závod zdolali a dokončili, což bylo hlavní. Na 33km přišla další krize, která byla spojena s velkou a neústupnou křečí, která Ondru zasáhla do pravého kvadricepsu. Tato křeč nám znemožnila chvíli pokračovat v závodu, neboť této křeče se hodně těžce zbavovalo, protože tělo vědělo, že postrádá důležité látky jako je hořčík, bílkoviny, sacharidy a další. Po větším zdržení a úspěšném pokusu zahnání a překonání křeče jsme se opět rozběhli. Křeče po zbytek závodu byly na denním pořádku, nicméně všechny už byly jen chvilkové a překonali jsme je téměř hned.

 

       Na 33km, kdy jsme si mysleli, že už máme za sebou aspoň 40km, nás přepadl hlad. Vzhledem k délce závodu a naší hmotnosti jsme se právoplatně obávali stravování, protože s těmito ukazateli je dosti obtížně běžet a ještě mít neustálý přehled o živinách v těle. A proto jsme hladem vyčerpaní stěží vyšlápli další kopec k občerstvovačce, nasoukali do sebe tabulku čokolády, koláče, spoustu banánů a mnoho dalších sajrajtů abychom se opět mohli vydat dál.

 

       Teď nás čekal ten nejhorší úsek. 30. až 50. km! Po každém občerstvení se už projevovala svalová únava a také Ondrovo koleno, což si někdy vyžádalo i minutový odpočinkový klid. Nicméně ani toto nás neodrazovalo závod dokončit. Stále jsme běželi dál a dál. Bolest a únavu nevnímaje. Po těchto patáliích jsme se konečně přehoupli přes kritických 50km. Při proběhnutí 53. km jsme zjistili, že máme relativně dobrý čas - 5hod a 50 min. Říkali jsme si, že už jenom 17,3km do cíle, to už do 2,5h zvládneme. Haha, to jsme ještě netušili, že poslední 3 kopečky (a že ne jen tak ledajaké) jsou nahoru a dolů. Ty byly strašné. Vyběhli jsme kopec asi cca 3 km, seběhli ho a takhle 3x. No hrůza. 9km před cílem jsme do sebe už rvali všechno, co nám v batozích zůstalo. Cukry, tuky, gely, prostě všechno. Tělu už bylo jedno, co přijme, důležité bylo, že jsou to nějaké cukry, tuky a sacharidy. Nohy tuhly při každém zastavení. Poslední dva kilometry byly fakt nekonečné. V hlavě nám kolovaly nekonečná mračna citátů a výzev, které ještě musíme dát. A díky nim jsme se drželi ještě při smyslech. Stačilo se podívat vedle sebe, zjistit, že druhý stále běží, zařvat na něj a hned se to dalo lépe zvládnout. To byl vzorový příklad, že motto ve dvou se to lépe táhne je skutečně pravdivé a užitečné.

 

       I po posledním kopci jsme našli poslední síly a do cíle skutečně doběhli. Po protnutí cílové roviny naplnění štěstím a spokojeností ze závodu jsme obdrželi medaile a pomalu jsme se posouvali ven z doběhové plochy. Po proběhnutí cíle jsme byli docela udiveni, že fyzicky jsme to zvládli bez obtíží. Sice se zraněním, ale zvládli. Nohy a lýtka v pohodě. Koleno u Ondry horší, ale vydrželo… částečně. Ale co se týká psychiky, tak to byl teda nářez. Že vše je jen v hlavě, se nám úspěšně potvrdilo. Po skončení naší dlouhotrvající túry jsme se oba shodli, že při celém závodě nám byl ten druhý obrovskou oporou a že byl a je z obrovské části toho druhého úspěchem.

 

       A proto říkáme, miřte vysoko a dosáhněte svých cílů! Nenechte si je vymluvit, jděte za nimi! Nám se také smáli, že to nedoběhneme, že to do 10h nezvládneme atd.… jen prostě těm, co pochybují, ukažte záda a řekněte: ,,dívej se‘‘. Nebuďte průměrní, buďte originální. Kopií je na světě halda, originálů málo. Važte si své hodnoty a jděte si tvrdě za ní. Nikdy se nevzdávejte a jděte si za svými cíli. A pamatujte si, bojovník se nikdy nevzdává, stejně jako to nevzdal Ondra! To samé platí ve všem. I kdybyste měli 10x padnout, tak je na Vás, jestli se zvednete.

 

Tímto končím svůj report a přikládám video ze závodu.

 

 

Vaše dvojčátka

logo-nase.jpg

 

Náhledy fotografií ze složky UltraRun

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář